ECLI:CZ:US:2020:4.US.3447.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3447/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2019 č. j. 21 Cdo 939/2019-183, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2018 č. j. 62 Co 96/2018-141 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. října 2017 č. j. 21 C 7/2017-110, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Mgr. Ing. Jaroslava Kašpárka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu, případně na řádný proces) podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 19. 9. 2016 č. j. MPPH 122075/2016 daná stěžovatelkou (jako žalovanou) vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) je neplatná, a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 39 268 Kč. Obvodní soud shledal tři důvody pro neplatnost výpovědi, a to porušení zásady rovného zacházení (§16 odst. 1 zákoníku práce), nesplnění podmínek §61 odst. 4 zákoníku práce, a konečně to, že ve výpovědi uvedený důvod, (mimo jiné), že vedlejší účastník prokazatelně neseznamoval zaměstnance s vnitřními předpisy zaměstnavatele (§305 odst. 4 zákoníku práce), nebyl naplněn.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedený soud se neztotožnil s obvodním soudem, jen jde-li o neplatnost výpovědi z prvně uvedeného důvodu.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není přípustné, protože v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod než uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., resp. z dovolacích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř., přičemž rozhodnutí, na která stěžovatelka odkazovala (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 983/2014, rozsudek ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 32 Cdo 4762/2010 a usnesení ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017), nelze na projednávanou věc vztáhnout, neboť vycházejí z jiného skutkového vztahu a řeší jiné právní otázky, než na kterých rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy založily své závěry, že nebyl naplněn výpovědní důvod vymezený ve výpovědi, na základě absentujících skutkových zjištění, čímž zasáhly do jejího práva na "spravedlivý proces". Výpovědní důvod přitom vymezila tak, že vedlejší účastník jako vedoucí zaměstnanec dlouhodobě prokazatelně neseznamoval zaměstnance se všemi vnitřními předpisy zaměstnavatele bez zbytečného odkladu. Tím porušoval povinnost stanovenou v §26 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a §28 odst. 1 písm. e) nařízení primátora č. 2/2010, kterým se vydává pracovní řád Městské policie hl. m. Prahy, ve znění nařízení č. 1/2011, přičemž neseznámení zaměstnanců s vnitřními předpisy, které zakládají práva zaměstnanců, představuje i porušení §305 odst. 4 zákoníku práce. Toto porušení bylo zjištěno vnitřní kontrolou ve dnech 23. až 26. 8. 2016. Její závěry jsou obsaženy v kontrolním protokolu č. j. MPPH 114656/2016. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník byl povinen mimo jiné neprodleně a prokazatelným způsobem seznamovat zaměstnance s vnitřními předpisy zaměstnavatele.
6. V řízení o určení neplatnosti výpovědi je pak dle stěžovatelky imanentní povinností soudu učinit skutková zjištění ve vztahu k naplnění skutkového důvodu výpovědi, který byl ve výpovědi vymezen, tedy v daném případě měly zkoumat, zda vedlejší účastník prokazatelným způsobem seznamoval zaměstnance s vnitřními předpisy zaměstnavatele (tzn. tak, aby o tom existoval důkaz). Skutečnost, zda zaměstnanci byli seznámeni fakticky, je z hlediska jí vytýkaného porušení povinností vedlejšího účastníka (tj. z hlediska skutkově vymezeného výpovědního důvodu) irelevantní. Obvodní soud učinil pouze povšechná skutková zjištění, že zaměstnanci byli skutečně (fakticky) s vnitřními předpisy seznamováni, a toto zjištění aproboval krajský soud. Zmíněná zjištění však dle stěžovatelčina názoru právně významná nejsou. Podstata výpovědi totiž spočívá v tom, že vedlejší účastník nezajistil prokazatelné, tj. jednoznačně doložitelné seznámení zaměstnanců, aby v případě sporu mohlo být doloženo, že daný zaměstnance byl ve smyslu §301 písm. c) zákoníku práce s konkrétním předpisem seznámen. Touto otázkou (tedy zda seznamování probíhalo prokazatelným způsobem) se obecné soudy nezabývaly.
7. Dále stěžovatelka vytýká obecným soudům, že k některým provedeným důkazům vůbec nepřihlédly, resp. provedení některých důkazů nepřipustily, přičemž poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů [konkrétně na nález ze dne 8. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25)]. K tomu uvádí, že na jednání dne 29. 5. 2017 byl proveden důkaz vyjádřením vedlejšího účastníka ze dne 4. 8. 2016, v němž se sděluje, že "k vaší žádosti o zaslání podpisového archu ohledně seznámení zaměstnanců s PŘMP č. 44/2014 a PŘMP č. 8/2015 sděluji, že s uvedenými vnitřními předpisy nebyli zaměstnanci OŘ MP Praha 8 seznamováni prokazatelnou formou, to je písemným potvrzením o seznámení, tak jako je to obvyklou zvyklostí u vybraných předpisů...". Z tohoto důkazu dle stěžovatelky jednoznačně vyplývají podstatné skutečnosti k důvodu výpovědi, jak v ní byl skutkově vymezen. Obvodní soud se tímto důkazem nezabýval, neučinil z něj žádné skutkové zjištění, resp. jej v odůvodnění svého rozsudku nezmínil. Tuto skutečnost namítla v odvolání, městský soud se touto její argumentací nijak nezabýval, pouze konstatoval, že obvodní soud učinil správná skutková zjištění. Tuto námitku následně uplatnila v dovolání, Nejvyšší soud však uvedl, že by mohlo jít o vadu řízení, k níž lze přihlédnout, pouze je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tento postup považuje stěžovatelka za nesprávný, neboť dle Ústavního soudu každá námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím či postupem odvolacího soudu, je uplatnitelná jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. [nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/81 SbNU 771)]. Stěžovatelka má za to, že jde o relevantní důkaz, který obecné soudy opomenuly.
8. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelka vyvozuje rovněž z toho, že obvodní soud zamítl její důkazní návrhy výslechem Ing. Šustera a Mgr. Dudy pro údajnou nadbytečnost s ohledem na obsah výpovědí Mgr. Brtkové a Mgr. Vaníčka. Z nich přitom nebyla ve vztahu k naplnění vymezeného výpovědního důvodu učiněna odpovídající skutková zjištění, a tak se jí navržené důkazy nemohly stát nadbytečnými.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť (po formální stránce) vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Předně je třeba uvést, že obecné soudy dospěly k závěru, že výpověď daná stěžovatelkou je neplatná jednak proto, že nebyl naplněn v ní uvedený důvod, resp. že nebyly splněny podmínky §52 písm. g) zákoníku práce, a jednak pro nesplnění podmínek stanovených v §61 odst. 4 zákoníku práce. Stěžovatelka polemizuje se závěrem obecných soudů, jde-li o první důvod, na němž je závěr obecných soudů o neplatnosti výpovědi založen. V této souvislosti tvrdí, že vedlejší účastník neseznamoval zaměstnance s vnitřními předpisy prokazatelně, tj. jednoznačně doložitelně (v důsledku čehož nebyla splněna povinnost stanovená v §305 odst. 4 zákoníku práce), jak byl tento důvod ve výpovědi skutkově vymezen (§50 odst. 4 zákoníku práce), přičemž namítá, že z tohoto hlediska je závěr obecných soudů, že zaměstnanci byli s vnitřními předpisy skutečně (fakticky) seznamováni, irelevantní. Současně stěžovatelka vytýká obecným soudům opomenutí důkazu vyjádřením vedlejšího účastníka ze dne 4. 8. 2016, přičemž tvrdí, že "z tohoto důkazu vyplývá skutkové zjištění o tom, zda vedlejší účastník seznamoval své podřízené zaměstnance s vnitřními předpisy prokazatelným způsobem...". Jde-li o druhý důvod neplatnosti výpovědi, ústavní stížnost téměř žádnou argumentaci neobsahuje. Patrně v souvislosti s tímto důvodem totiž stěžovatelka namítá pouze, že obecné soudy zamítly její důkazní návrhy výslechem svědků Ing. Šustera a Mgr. Dudy, jimiž měla být (zřejmě) prokázána především neloajalita vedlejší účastníka vůči nadřízeným.
13. Vzhledem k tomu, že jde o samostatné důvody neplatnosti výpovědi, postačí, že z hlediska ústavnosti obstojí jeden z nich. V případě druhého důvodu z ústavní stížnosti přitom není patrno, proč by tomu tak nemělo být. Namítá-li snad v této souvislosti stěžovatelka neprovedení výše uvedených důkazů, povinností obecných soudů, jež plyne z principů řádného procesu, není vyhovět tomu kterému důkaznímu návrhu účastníka řízení, nýbrž o takovém návrhu rozhodnout, a v případě, že mu nevyhoví, tento svůj postup řádně odůvodnit. V daném případě se těmito důkazními návrhy zabýval jak obvodní soud, tak městský soud, přičemž v napadených rozsudcích dostatečně zdůvodnily, proč tyto důkazy považovaly za "nadbytečné". Jde-li o samotné posouzení otázky, zda nelze spravedlivě po zaměstnavateli ve smyslu §61 odst. 4 zákoníku práce požadovat, aby zaměstnance dále zaměstnával v případě, že by byly podmínky výpovědi splněny (k tomu viz ale níže), to je doménou obecných soudů, do něhož by Ústavní soud mohl zasáhnout jen v případě, že by se příslušné úvahy ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu jevily zcela nepřiměřenými (tzv. extrémními), což však zjištěno nebylo. Zde uvedené pak postačuje k označení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neboť i kdyby bylo možné přisvědčit stěžovatelčiným dalším námitkám, na výsledku řízení by to nemohlo nic změnit.
14. K tomu však pokládá Ústavní soud za vhodné dodat, že stěžovatelka svou výpověď postavila na třech různých důvodech, přičemž v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů, jež byly učiněny jen ve vztahu k jedinému z nich. Z tohoto důvodu bylo třeba v soudním řízení provést poměrně rozsáhlé dokazování, přičemž lze obvodnímu soudu sotva vytýkat, že se v odůvodnění napadených rozhodnutí jmenovitě nezabýval každým důkazem, byl-li jeho význam z hlediska relevantních skutkových zjištění nulový či zcela okrajový. Lze se však ztotožnit se stěžovatelkou, že argumentovala-li výslovně daným důkazem v odvolání, měl se k němu, byť třeba jen stručně, městský soud vyjádřit, nicméně jeho obecné úvahy se zjevně týkají i jeho.
15. V soudním řízení bylo přitom prokázáno, že vedlejší účastník zaměstnance s vnitřními předpisy skutečně, resp. fakticky seznamoval, což stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nijak nezpochybňuje. Nesouhlasí však s tím, jak byla tato skutečnost právně posouzena, sama ji považuje za irelevantní, neboť je názoru, že vedlejší účastník své pracovní povinnosti (přesto) porušil, když s vnitřními předpisy neseznamoval zaměstnance prokazatelně, tj. "jednoznačně doložitelně". Tím mělo dojít k porušení i §305 odst. 4 zákoníku práce a naplnění výpovědního důvodu podle §52 písm. g) zákoníku práce.
16. Z toho ale v prvé řadě plyne, že stěžovatelka mohla v dovolání namítnout nesprávné právní posouzení této otázky městským soudem, a to postupem stanoveným v §241a ve spojení s §237 o. s. ř. Protože tak ale neučinila, nedošlo ani k (řádnému) vyčerpání dovolání, resp. všech procesních prostředků, které stěžovatelka měla k dispozici (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Dále pak není ani zřejmé, jaká podstatná skutečnost by z daného důkazu měla vyplynout, neboť to, jakým způsobem byli zaměstnanci s vnitřními předpisy seznamováni, bylo provedenými důkazy postaveno najisto, přičemž ze zmíněného důkazu (obsahujícího patrně ironické vyjádření vedlejšího účastníka) v tomto směru nic konkrétního neplyne. Příslušné skutkové závěry obecných soudů proto jím mohou být zpochybněny jen sotva. A zda seznámení zaměstnanců s vnitřními předpisy bylo možné kvalifikovat jako "prokazatelné", což stěžovatelka v souvislosti s tímto údajně opomenutým důkazem rozporuje, je již otázkou právního posouzení, neboť jde o interpretaci obsahu tohoto pojmu použitého ve vnitřních právních předpisech, které měl vedlejší účastník porušit, a jeho aplikaci na zjištěný skutkový stav (konkrétně pokud jde o to, jakou formou byli zaměstnanci s vnitřními předpisy seznamováni).
17. Vzhledem k těmto důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu