ECLI:CZ:US:2020:4.US.3541.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3541/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Šimkové, zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem, sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. srpna 2019 č. j. 13 Co 289/2019-478, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Miroslava Šimka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), kterým dle jejího tvrzení došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jí napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") rozhodl usnesením ze dne 7. 6. 2019 č. j. 15 Nc 11001/2015-454 o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření, aby bylo vyloučeno právo vedlejšího účastníka bydlet ve společně vlastněném domě. Řízení se vede již několik let a v průběhu roku 2015 a 2016 vydaly obecné soudy předběžné opatření na omezení práva vedlejšího účastníka zdržovat se v předmětné nemovitosti. Od té doby se dle zjištění okresního soudu vedlejší účastník v nemovitosti nezdržuje, podle výslechu se v ní zdržovat nehodlá a vede toliko řízení o její majetkové vypořádání. Přesto stěžovatelka dne 18. 4. 2019 podala návrh na vydání (resp. prodloužení dřívějšího) předběžného opatření. Tento návrh okresní soud shora uvedeným usnesením zamítl s tím, že účastníci spolu již několik let nežijí a nebylo zjištěno v chování vedlejšího účastníka nic, co by ohrožovalo bezpečnost stěžovatelky. Ta podle okresního soudu neprokázala ani to, že by byla v minulosti obětí domácího násilí. Mezi účastníky panovaly mnoho let neshody, zejména v otázce chodu domácnosti. Chování obou stran sporu označil okresní soud jako přehnané, avšak nenaplňující znaky domácího násilí. Zároveň stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 28 800 Kč.
3. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že je potvrdil a uložil jí povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 1 800 Kč. Krajský soud se plně ztotožnil s tím, že v dané věci nedocházelo k domácímu násilí, přičemž na vyvolání konfliktní situace, omezení práv vedlejšího účastníka a prodlužování řízení (a s tím spojenými navýšenými náklady řízení) se podílela zejména stěžovatelka.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy v dané věci nezohlednily její částečný úspěch ve věci, její životní úroveň, osobní poměry a doktrinální přístup ve věcech týkajících se domácího násilí. Dospěly k nesprávnému závěru o plném úspěchu vedlejšího účastníka, neboť v průběhu řízení byla vydána dvě rozhodnutí, kterými bylo stěžovatelce vyhověno. Vedle toho nevzaly do úvahy změnu judikaturní situace a její tíživé majetkové poměry (zejména ve srovnání s majetkovými poměry vedlejšího účastníka).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci neshledal.
8. Směřuje-li ústavní stížnost fakticky proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; proto sub 7 zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je projevem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že výše uvedený deficit v dané věci zjištěn nebyl, jelikož krajský soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež výsledku řízení přiměřeně odpovídá, a na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Bylo-li by prokázáno domácí násilí ze strany vedlejšího účastníka, mohlo by to sice být onou výjimečnou ústavně relevantní skutečností, vyvolávající nutnost neaplikovat ustanovení o nákladech řízení prostým "účetním" způsobem. Není pochyb o tom, že obecným soudům je zapovězeno aplikovat procesní předpisy tak, aby tím vyvolávaly nepřiměřenou sekundární viktimizaci obětí závažné trestné činnosti [srov. např. nález ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15 (N 35/84 SbNU 401)]. V posuzované věci však žádná taková skutečnost prokázána nebyla.
10. Pouhé vydání předběžného opatření (navíc v situaci, kdy spolu již partneři ani fakticky delší dobu nežijí) takovým důkazem není, neboť jde o ryze preventivní opatření. Vydání takového opatření tak logicky zásadně nepředstavuje ani částečný "úspěch ve věci". Naopak obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatelka celé řízení řadou meritorně nedůvodných návrhů prodlužovala a její tvrzení (o násilí či šikaně) se ukázala být nepodložená. Ani Ústavní soud tedy nespatřuje důvod pro odchýlení se od aplikace zásady meritorního úspěchu ve věci a posouzení otázky nákladů řízení podle procesního postupu účastníků. Jde-li o stěžovatelčiny majetkové poměry, tak z řízení jednoznačně vyplývá, že je přinejmenším majitelkou poloviny rodinného domu a podnikající osobou. Výše vyměřených nákladů není tak vzhledem k jejím majetkovým poměrům nikterak "rdousící".
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu