ECLI:CZ:US:2020:4.US.3753.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3753/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Zdenky Nečasové a 2) Richarda Nečase, zastoupených JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2018, č.j. 18 Co 43/2018-227, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a 1) Ing. Jany Krejzové a 2) Mgr. Martina Krejzy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 9. 2017, č.j. 14 C 300/2014-183, zamítl žalobu, že stěžovatelé (žalovaní) jsou povinni zaplatit vedlejším účastníkům (žalobcům) 24.569 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 1.032 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Výrokem III. pak městský soud uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení 49.092 Kč a výrokem IV. jim uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů státu 2.117,50 Kč.
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č.j. 18 Co 43/2018-227, rozsudek městského soudu ve výroku I. a II. potvrdil. Ve výroku III. rozsudek městského soudu změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku IV. rozsudek městského soudu změnil tak, že vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů řízení státu 1.058,75 Kč a stěžovatelé jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů řízení státu 1.058,75 Kč. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
3. Ústavní stížností stěžovatelé brojí proti té části výroku rozsudku krajského soudu, kterou byl změněn výrok III. rozsudku městského soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Namítají, že krajský soud, coby soud odvolací, před svým rozhodnutím nedal účastníkům řízení najevo, že uvažuje o použití ustanovení §150 o.s.ř., čímž stěžovatelům odepřel právo účinně uplatnit námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodnutí soudu a vyjádřit se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva. Nadto tímto způsobem překvapivě rozhodl, přestože stěžovatelé spor nevyvolali, ale byli nucení hájit svá práva a městský soud jim přiznal právo na náhradu nákladů řízení, jelikož byli ve sporu z 96 % úspěšní. Postup krajského soudu má dle stěžovatelů protiústavní charakter a stěžovatelé v něm spatřují porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
4. Dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
6. Při posuzování ústavní stížnosti musel mít Ústavní soud na zřeteli, že stěžovatelé brojí proti výroku rozhodnutí, který se týká nákladů řízení. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Na jedné straně vyslovil názor, že jde o integrální součást soudního řízení jako celku [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na druhé straně zdůraznil, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014 a mnohé další).
7. Nemá-li Ústavní soud plnit funkci (řádné) opravné instance proti rozhodnutí obecného soudu, navíc za situace, kdy je v daném kontextu ex lege vyloučen mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, a nemá-li se tak stavět do postavení, jež mu Ústavou nebylo svěřeno, nemůže bez dalšího přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí, i kdyby mu prizmatem podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti. S ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci tak Ústavní soud postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2270/18 ze dne 10. 7. 2018 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2692/15 ze dne 25. 9. 2018, aj.).
8. Ústavněprávní dimenze může otázka náhrady nákladů řízení dosáhnout toliko ve výjimečných případech extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)].
9. Podstatou nyní posuzovaného případu je skutečnost, že krajský soud coby soud odvolací o nákladech řízení rozhodl dle §150 o.s.ř. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom jasně vyplývá, že kasační zásah do pravomoci obecných soudů připadá do úvahy v zásadě pouze tehdy, dospěje-li soud ke zjištění, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, avšak před tímto svým rozhodnutím nevytvoří účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty k možné aplikaci tohoto ustanovení. Povinnost umožnit účastníkům řízení vznášet tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit, je pak naléhavější právě v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309), nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), nález sp. zn. Pl. ÚS 46/13 ze dne 11. 3. 2014 (N 29/72 SbNU 337), nález sp. zn. II. ÚS 2337/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 81/73 SbNU 415), nález sp. zn. IV. ÚS 899/15 ze dne 11. 10. 2016 (N 187/83 SbNU 71), a řada dalších].
V.
10. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisového materiálu, napadené rozhodnutí krajského soudu není s výše uvedenými požadavky kladenými na rozhodování obecných soudů v rozporu, neboť stěžovatelům byla prokazatelně dána možnost se k případnému použití §150 o.s.ř. vyjádřit.
11. Vyhlášení rozsudku krajského soudu dne 20. 9. 2018 předcházelo jednání, které se uskutečnilo dne 6. 9. 2018. Z protokolu o tomto jednání před odvolacím soudem, jehož obsah stěžovatelé v daném směru nijak nezpochybňují, vyplývá, že právní zástupce žalobců při jednání přednesl závěrečnou řeč, kterou současně předložil v písemné podobě, a tato byla založena do spisu. Z písemného vyhotovení závěrečné řeči (viz č.l. 221-223 spisu) je přitom patrné, že zástupce žalobců postup dle §150 o.s.ř. výslovně navrhl pro případ, že by soud shledal zamítnutí žaloby důvodným. Za důvod takového postupu označil (kromě jiného) zejména dosavadní chování stěžovatelů, jejich neochotu řešit odstranění svých staveb z pozemku žalobců a neochotu vyřešit věc smírem.
12. Přistoupil-li krajský soud k tomu, že o náhradě nákladů řízení rozhodl právě podle §150 o.s.ř., nelze tento postup za dané situace považovat ve výše uvedeném smyslu za překvapivý. Stěžovatelé se k jednání před krajským soudem nedostavili, jednání však byl přítomen jejich právní zástupce, který se s návrhem žalobců na rozhodnutí dle §150 o.s.ř. měl možnost seznámit, mohl žalobci uváděné argumenty zpochybnit a ovlivnit tak výsledné rozhodnutí. V této souvislosti je navíc možno poukázat i na to, že zástupce žalobců návrh na postup dle §150 o.s.ř. učinil již součástí závěrečného návrhu při jednání před městským soudem dne 24. 8. 2017 (viz č.l. 164 spisu) a tím spíš tedy muselo být stěžovatelům zřejmé, že jde o jednu z možných variant rozhodnutí o nákladech řízení, ke které by se měli ve svém vlastním zájmu vyjádřit. Z protokolu o jednání před krajským soudem však neplyne, že by zástupce stěžovatelů na požadavek formulovaný v rámci závěrečné řeči zástupce žalobců jakkoliv reagoval.
13. Nezbývá tedy než uzavřít, že na svém právu účinně uplatňovat námitky a argumenty stěžovatelé zkráceni nebyli. Vzhledem k opakovaným návrhům žalobců mohli stěžovatelé eventuální uplatnění moderačního práva při rozhodování krajského soudu o nákladech řízení předpokládat. Přestože měli v souladu s relevantní judikaturou v řízení vytvořen dostatečný procesní prostor k tomu ovlivnit případné rozhodnutí dle §150 o.s.ř., své námitky nepřípadně vznáší až v nynějším řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 o.s.ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska podústavního práva.
14. Důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž nemusí být v převážné části úspěšným stěžovatelům náhrada nákladů řízení přiznána, spatřil krajský soud v tom, že třebaže bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou povinni uhradit bezdůvodné obohacení jen z části pozemku bezprostředně zastavěné oplocením, je třeba zohlednit i skutečnost, že k tomu došlo jen z důvodu rozdílného posouzení rozsahu užívání pozemku, z něhož je odvozeno bezdůvodné obohacení, když "v základu" byla žaloba důvodná (viz s. 6 rozsudku krajského soudu).
15. Krajský soud se tedy otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval a přezkoumatelným způsobem vyložil, co jej s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu vedlo k učiněným závěrům. Adekvátně zdůvodněné rozhodnutí krajského soudu nelze z pohledu ústavněprávního přezkumu označit za rozhodnutí svévolné či jinak vybočující z ústavněprávních limitů, ale je třeba je vnímat jako výraz nezávislého soudního rozhodování, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší je na základě polemiky vedené stěžovateli opětovně přehodnocovat.
16. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu