ECLI:CZ:US:2020:4.US.3884.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3884/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného Mgr. Andreou Málkovou, advokátkou, sídlem Hradiště 96/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2019 č. j. 4 Tdo 876/2019-1708, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2019 sp. zn. 12 To 58/2018 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2016 sp. zn. 48 T 1/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že Nejvyšší soud zrušil v záhlaví uvedeným usnesením napadené rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v části týkající se stěžovatele a přikázal krajskému soudu, aby ve věci znovu rozhodl.
3. Proti všem napadeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost. Soudy se dle něj zejména dostatečně nevypořádaly se všemi jeho námitkami.
4. Aniž by Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení stěžovatelovy argumentace, musel ústavní stížnost odmítnout pro její nepřípustnost.
5. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
6. Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že dané řízení ještě není ukončeno a je stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je krajský soud ve svém dalším postupu vázán právními názory Nejvyššího soudu, není jimi "svázán", má-li dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatele. To platí zvláště pro námitky, s nimiž se dle stěžovatele Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy trestní řízení nadále pokračuje, bylo v rozporu s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13 nebo usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 555/16). Stěžovateli tak nic nebrání například v případném řízení před odvolacím soudem uplatnit argumentaci, jakou uvedl v ústavní stížnosti, a teprve po jejím vypořádání bude moci Ústavní soud posoudit, zda došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv.
7. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj