ECLI:CZ:US:2020:4.US.4120.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4120/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. Petra Kaliny a b) obchodní společnosti FVE Dědová s. r. o., sídlem Hlaváčova 395, Pardubice, obou zastoupených Mgr. Josefem Smutným, advokátem, sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17. října 2019 č. j. 28 EXE 159/2018-78, za účasti Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti Sun Tanzer s. r. o., sídlem Lisabonská 2394/4, Praha 9 - Libeň, a 2. soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad Praha 3, sídlem Seifertova 455/17, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jejich právo na "spravedlivý proces" (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 7. 2018 č. j. 091 EX 00907/18-044, vydaným druhou vedlejší účastnicí (dále též jen "soudní exekutorka"), byly určeny náklady exekuce částkou 526 330,81 Kč (výrok I) a náklady první vedlejší účastnice (dále jen "oprávněná") částkou 3 811,50 Kč (výrok II).
3. Proti tomuto příkazu podali námitky jak stěžovatelé (jako povinní), tak oprávněná, načež Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením výše označený příkaz soudní exekutorky jako správný potvrdil. Stěžovatelé proti příkazu namítli, že náklady exekuce byly stanoveny nesprávně, protože hodnota odebírané věci (fotovoltaických panelů) nebyla stanovena ke dni vydání exekučního příkazu, resp. ke dni zahájení exekuce, a že navíc soudní exekutor požaduje po nich tyto náklady dvakrát, neboť finanční složku vymáhané povinnosti ve stanovené lhůtě již zaplatili. Okresní soud však dospěl k závěru, že soudní exekutorka postupovala podle §8 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."), když hodnotu věci stanovila v souladu s exekučními tituly. Z tohoto důvodu odmítl, že by za tímto účelem bylo třeba zpracovávat znalecký posudek k ocenění věci, a nepřisvědčil ani námitce stěžovatelů, že by měli povinnost platit náklady exekuce dvakrát, s tím, že pokud již náklady exekuce uhradili, tato povinnost jim nově nevzniká, pouze bylo třeba o nákladech exekuce rozhodnout, jinak by soudnímu exekutorovi nevznikl na jejich zaplacení nárok.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně popisují průběh exekučního řízení, přičemž poukazují na to, že okresní soud vedl řízení chaoticky a rozhodl o jejich námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce po více jak roce, resp. po zákonem stanovené lhůtě.
5. Současně okresnímu soudu vytýkají, že nijak neodůvodnil, proč ohledně odměny soudního exekutora ve věci, kde nebyla předmětem exekuce pevně stanovená částka v penězích a její příslušenství, ale odebrání věci, má být základem její hodnota v době pořízení, nikoli hodnota po jejím osmiletém opotřebování v rámci obvyklých cen k datu zahájení exekuce, a neodůvodnil ani odkaz na exekuční titul, jestliže v jeho výroku žádné hodnotové údaje nejsou, hodnota věci je pouze v jejich odůvodnění a zahrnuje i jejich náklady na dopravu.
6. Stěžovatelé mají za to, že náklady exekuce je třeba posuzovat k okamžiku jejího zahájení, přičemž upozorňují na značný pokles hodnoty odebírané věci, a dále namítají, že do hodnoty věci byla zahrnuta i cena jejich přepravy. To má být ve zjevném rozporu s §8 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Současně kladou otázku, zda by soudní exekutorce měla náležet nějaká odměna, jestliže třetí osoba (Ing. Karel Bošek) vydání panelů nebránil a tyto byly ponechány soudní exekutorkou na místě.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení
7. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a druhé vedlejší účastnici řízení. První vedlejší účastnici Ústavní soud ústavní stížnost k vyjádření nezaslal, neboť náhrada nákladů exekučního řízení, která jí byla (jako oprávněné) přiznána výše uvedeným exekučním příkazem, nebyla předmětem této ústavní stížnosti.
8. Okresní soud uvedl, že argumentace stěžovatelů spočívá v tom, že pro stanovení odměny soudního exekutora byl zvolen nesprávný základ - hodnota odebírané věci v době pořízení, nikoliv aktuální hodnota v době realizace exekuce. S tímto názorem nesouhlasí, neboť soudní exekutorka vycházela z hodnoty věci, se kterou pracovaly i obecné soudy v nalézacím řízení, což má podle jeho názoru svou logiku, neboť exekuční řízení je řízením formálním, vycházejícím z exekučních titulů. Postup navrhovaný stěžovateli by znamenal, že pro řešení procesní otázky - stanovení nákladů exekuce by se muselo provádět dokazování, nadto v exekučním řízení, což je postup nehospodárný a neúčelný, vedoucí ke vzniku dalších nákladů a k prodloužení celého řízení.
9. Druhá vedlejší účastnice uvedla, že považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, protože z ní nevyplývá takové porušení základních práv a svobod stěžovatelů, které by opodstatňovalo zásah Ústavního soudu. V této souvislosti poukázala na konkrétní judikáty Ústavního soudu týkající se jeho rozhodování ve věcech náhrady nákladů řízení. K věci samotné pak sdělila, že náklady exekuce byly stanoveny podle §8 vyhlášky č. 330/2001 Sb. i v souladu s principy rychlosti, efektivnosti a hospodárnosti exekučního řízení, kdy vypracování znaleckého posudku by neúměrně prodloužilo exekuční řízení a značně zvýšilo náklady všech účastníků, kromě toho tvrzení stěžovatelů o nižší hodnotě odebírané věci nebyla jakkoliv důkazně podložena. Ztotožňuje se proto s postupem okresního soudu, přičemž poukazuje i na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 2541/17 (všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dále uvádí, že se ztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí okresního soudu i v tom ohledu, že odměna byla určena v souladu s exekučními tituly, neboť v jejich výroku sice hodnota věci není výslovně uvedena, stala se však základem pro určení výše náhrady nákladů nalézacího a následně odvolacího řízení, na které se vztahují stejné právní principy (rychlost řízení, hospodárnost, aj.). Není tudíž důvod, proč by hodnota odebírané věci nemohla být stanovena stejným způsobem, zvláště jestliže se ze stejné hodnoty při určení její odměny vycházelo jen o necelý rok později. K námitce chaoticky vedeného řízení o námitkách pak uvedla, že podání stěžovatelů vyhodnotila podle jejich obsahu jako návrhy na částečné zastavení exekuce co do způsobu jejího provedení a takto s nimi naložila. A jestliže stěžovatelé následně podání návrhů na částečné zastavení exekuce dementovali s tím, že šlo o poukaz na to, že postupuje v rozporu s §58 exekučního řádu, nutno jakoukoliv chaotičnost vyloučit a překročení zákonné lhůty k rozhodnutí soudu klást za vinu samotným stěžovatelům. I kdyby tomu tak nebylo, nemůže podle soudní exekutorky uvedený procesní postup dosahovat intenzity porušující základní práva stěžovatelů. Závěrem stěžovatelka označila tvrzení stěžovatelů, že se soustředila jen na vymožení nákladů exekuce a nákladů oprávněné, za účelové a nepodložené, a to z důvodu, že již v okamžiku vyznačení doložky provedení exekuce vyzvala třetí osobu, u které se nacházejí odebírané věci, k jejich zpřístupnění za účelem odebrání. Z těchto důvodů navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
10. Ústavní soud zaslal citovaná vyjádření stěžovatelům k případné replice, ti však této možnosti nevyužili.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
14. Stěžovatelé v prvé řadě vytýkají okresnímu soudu, že řízení o jejich námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vedl chaoticky a že o nich rozhodl až po roce, čímž překročil zákonnou lhůtu. Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti není patrno, jak by tato vada mohla ovlivnit ústavnost samotného napadeného usnesení okresního soudu (a není to Ústavnímu soudu zřejmé ani jinak), nemá otázka, zda je tato námitka důvodná či nikoliv, z hlediska výsledku tohoto řízení žádný význam. Ústavní soud se jí proto meritorně nezabýval.
15. V další části ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že okresní soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil. V zásadě však jde o polemiku stěžovatelů s právním názorem tohoto soudu, podle něhož soudní exekutorka postupovala správně, když hodnotu odnímané věci (§8 vyhlášky č. 330/2001 Sb.) stanovila v souladu s exekučními tituly, resp. s ohledem na skutečnosti, které byly zjištěny v nalézacím řízení a které se současně staly podkladem pro stanovení náhrady nákladů řízení. Jsou názoru, že tato hodnota měla být určena znaleckým posudkem, jak se toho v soudním řízení domáhali, a to ke dni vydání exekučních příkazů, resp. k okamžiku zahájení exekuce.
16. V posuzované věci jde o otázku náhrady nákladů řízení (konkrétně nákladů exekuce), kdy podstatou ústavní stížnosti je výtka nesprávného výkladu a použití výše uvedeného ustanovení, tj. podústavního práva. Jmenovitě k otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi však opakovaně vyjadřuje značně rezervovaně, a to v tom smyslu, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Toliko procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje zmíněnými "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14). Námitka věcné nesprávnosti (nezákonnosti) soudního rozhodnutí tak principiálně není s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
17. Konkrétně v poměrech nyní posuzovaného případu to znamená, že způsob stanovení hodnoty (odebírané) věci byl (coby výsledek intepretace a aplikace podústavního práva) na uvážení soudní exekutorky, resp. okresního soudu, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zasahovat, ledaže by důvody, o které tyto orgány veřejné moci opřely svá rozhodnutí a jež blíže rozvedly ve svých vyjádřeních, bylo možné označit za zjevně iracionální, či ve vztahu k výše popsaným konkrétním okolnostem za zásadně nepřiměřené ("extrémní"). K takovému zjištění však Ústavní soud nedospěl (k otázce stanovení hodnoty odebírané věci srovnej i usnesení ze dne 17. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 2541/17).
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu