ECLI:CZ:US:2020:4.US.446.20.1
sp. zn. IV. ÚS 446/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. prosince 2019 č. j. 23 Co 177/2019-998 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 9. října 2018 č. j. 0 P 13/2011-955, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a P. D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud uvádí jen stručně jeho obsah, neboť v této věci probíhala četná řízení a účastníkům jsou známa. Ze spisu Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 13/2011 vyplynulo, že okresní soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2010 č. j. 0 Nc 348/2010-29 schválil dohodu rodičů a svěřil nezletilé děti D. J. a L. do péče stěžovatelky (jejich matky) a P. D. (otec a vedlejší účastník) stanovil výživné. Rozsudkem okresního soudu ze dne 1. 4. 2014 č. j. 0 P 13/2011-370 došlo ke změně péče nezletilých dětí D., které byly svěřeny otci, a stěžovatelce bylo stanoveno výživné. Rozhodnutí bylo přijato za situace, kdy o obě děti fakticky na základě jejich přání pečoval otec již od 4. 12. 2013. Vztahy mezi stěžovatelkou a dětmi byly vyhrocené, děti se odmítly vrátit zpět do její péče. Následně do doby zahájení řízení o styku matky s oběma dcerami z úřední povinnosti probíhal styk s matkou na základě předběžného opatření okresního soudu ze dne 15. 12. 2014 č. j. 0 P 13/2011-422 a předběžného opatření ze dne 28. 4. 2015 č. j. 0 P 13/2011-481 (každý pátek s nezl. J., počínaje 22. 5. 2015, v lichém týdnu od 15:00 do 16:30 hodin v Centru J. J. Pestalozziho ve Svitavách za přítomnosti pracovníka tohoto centra).
3. Předmětem řízení před Ústavním soudem je úprava styku nezletilé J. s matkou. Rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 10. 2018 č. j. 0 P 13/2011-955; 11 P a Nc 156/2016 byl upraven styk matky s nezletilou dcerou J. (dcera L. je již zletilá) v rozsahu každý rok v sobotu o Velikonocích, první sobotu v červenci, první sobotu v listopadu a 26. 12., a to vždy od 11:30 hodin do 16:00 hodin s tím, že se styk uskuteční pouze tehdy, pokud matka minimálně 7 dnů před jeho termínem otci písemně doporučeným dopisem nebo formou SMS zprávy na uvedené číslo telefonu sdělí, že se na stanovený styk dostaví. Matka je oprávněna ve stanovenou dobu před domem, ve kterém má nezletilá bydliště, nezletilou od otce ke styku převzít a je povinna ji otci po ukončeném styku ve stanovenou dobu na stejném místě vrátit. Otec je povinen nezletilou ve stanovenou dobu a místě matce ke styku předat a po ukončeném styku nezletilou převzít, stejně jako je povinen nezletilou na styk s matkou řádně připravit (výrok I.). Okresní soud žádnému z účastníků (výrok II.) a ani státu (výrok III.) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 12. 2019 č. j. 23 Co 177/2019-998 potvrdil rozsudek okresního soudu a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 638,40 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že i přesto, že byly splněny všechny podmínky pro styk s nezletilou J., je upraven tak, jako by byl soudem zakázán. Soud sice akcentuje právo matky na styk s nezletilou alespoň v minimální míře, avšak způsob, jakým ho nastavil, prakticky vede k vyloučení možnosti jeho realizace. Stěžovatelka úpravu styku považuje za zásah do jejího práva matky podílet se na péči a výchově jejího nezletilého dítěte. Soud nevzal v úvahu její neuspokojivý zdravotní stav a to, že bydlí ve značné vzdálenosti a nevyhověl důvodnému návrhu, aby k předání nezletilé dcery došlo v místě bydliště matky v D., protože má problém s cestováním do místa bydliště nezletilé do J. S ohledem na nízkou intenzitu styku by nezletilou J. ani otce nadměrně nezatěžoval a umožnil by stěžovatelce alespoň omezený kontakt s nezletilou. Ačkoli je vztah nezletilé k matce komplikovaný, je v nejlepším zájmu nezletilé udržovat s matkou kontakt, aby v průběhu času mohlo dojít k obnovení jejich vztahu. Tento fakt obecné soudy v rozhodnutích zmínily, ale svým výrokem ho zcela popřely.
6. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že napadená rozhodnutí tak zcela vyloučila styk matky s nezletilou, jsou v rozporu s právem na zachování rodinného života a povedou k absolutnímu rozpadu veškerých sociálních vazeb. Ačkoli to soudy nepovažovaly za prokázané, stěžovatelka zastává názor, že otec nemá zájem podporovat styk nezletilé J. se stěžovatelkou a jejími rodinnými příslušníky. Po svěření do jeho péče se dlouhodobě nedařilo styk realizovat, protože otec ovlivňuje nezletilou, narušuje řádné předání do její péče a nezletilá začala odmítat styk s ní. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že byla vyloučena z právní pozice pečujícího rodiče do pozice rodiče s právem styku, který jí byl prakticky zakázán. Z výše vyložených důvodů má stěžovatelka za to, že v její věci došlo k zásahu do základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny (práva na soudní ochranu).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, jestliže by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Jádro ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů, podle nichž obecné soudy nerespektovaly právo stěžovatelky na zachování rodinného života, nevzaly v úvahu její zdravotní stav, a to, že není schopna absolvovat cestu z D. do místa bydliště nezletilé.
11. Ústavní soud v této souvislosti předesílá, že rozhodování o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Je především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Lze dodat, že koncept nejlepšího zájmu dítěte, který není právními předpisy nijak vymezen, je v judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu pojímán jako flexibilní a adaptabilní a v rámci jednotlivých rozhodnutí je nejlepší zájem dítěte definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází (srov. nález ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2630/19; nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 921/19; nález ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19; usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15).
12. Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal důvodnými námitky stěžovatelky, že napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu o úpravě styku s nezletilou jsou v rozporu se zájmem nezletilé. Z obsahu spisu vyplynulo, že krajský soud přezkoumal postup okresního soudu a dospěl k závěru, že věc správně právně posoudil podle §888 a §891 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). V odůvodnění rozsudku pregnantně vystihl, stejně jako opatrovník u odvolacího jednání, proč styk mezi matkou a nezletilou J. upravil alespoň v této minimálně formě. I krajský soud sdílí názor okresního soudu, že je v zájmu nezletilé, aby se s matkou alespoň v minimálním rozsahu stýkala a měla tak možnost poznávat osobnost matky a vytvořit si vlastní autentickou představu o její osobě, to při uskutečnění styku v elementárním rozsahu. Matce tak zůstává zachována možnost své chování korigovat a postupně měnit náhled nezletilé na společná setkávání. Současně okresní soud nastavil průběh styku tak, že je eliminován jakýkoli šikanózní postoj matky, neboť musí nejméně týden dopředu potvrdit realizaci styku a současně, v souladu s doporučením znalkyně PhDr. Ivy Košťálové (č. l. 940-941), bude na matce, zda možnosti tohoto styku v daném termínu využije či nikoli, avšak bez možnosti domáhat se jiného termínu styku. Takto nastavený styk nebude nijak zatěžovat nezletilou z toho pohledu, že se nebude muset obávat, zda a kdy se matka ohledně styku ozve, a zda bude muset případně čelit jednání matky domáhající se jiného termínu styku. Dle názoru znalkyně by pak nezletilá styk s matkou nemusela ani odmítat.
13. S odvolacími námitkami matky se krajský soud řádně vypořádal, uvedl, že se zcela míjejí s obsahem spisu a se skutkovými zjištěními okresního soudu. Výtky matky, že otcův vliv na nezletilou narušuje řádné předání nezletilé do její péče a že neprofesionální přístup opatrovníka znemožňuje po dobu pěti let alespoň minimální kontakt nezletilé s matkou, neodpovídají nejen provedeným důkazům, ale ani obsahu spisu. Jde o představy matky, míjející se s realitou, stejně jako její přesvědčení, že asistovaný styk v roce 2015 splnil svůj účel a došlo tím ke zlepšení vztahu matky a nezletilé natolik, že jím byl osvědčen aktuálně dobrý vztah matky s nezletilou a mohlo by začít docházet k běžným stykům s ní. Tato tvrzení matky a její úvahy jsou v přímém rozporu jak se znaleckým zkoumáním PhDr. Ivy Košťálové, tak s ostatními provedenými důkazy ve věci. Obraz o snaze matky změnit svůj vztah s nezletilou J. a dosáhnout tím reálné možnosti stýkat se s nezletilou, dokládá i poznatek opatrovníka o tom, že se matka již nepodrobuje terapeutické péči v psychosomatické poradně PhDr. Sofie Wernerové. Přitom právě zprávou ze dne 11. 7. 2018 z této terapeutické péče matka dokládala svou snahu o řešení vztahu s nezletilou J., ke změně jejího pohledu na sebe a na situaci v bývalé rodině. Stěžovatelka své návštěvy v psychosomatické poradně ukončila, to však soudu nesdělila. K závěrům okresního soudu a odvolacím námitkám matky je třeba ještě doplnit, že matka má skutečně právo podílet se v zásadě stejnou měrou na péči o nezletilou a její výchově (§858 občanského zákoníku ve spojení s §865 odst. 1 občanského zákoníku), z čehož vyplývá právo dítěte na péči obou rodičů, spočívající v možnosti stýkat se s druhým rodičem, než kterému bylo svěřeno do péče, avšak v rozsahu, který je v zájmu nezletilé (§888 občanského zákoníku). Jak vyplývá z výše uvedeného, právě v souladu s těmito zásadami obsaženými v občanském zákoníku okresní soud rozhodl. Zvláště pak za situace, kdy toto nastavení koresponduje přání nezletilé 15 leté J. Obecné soudy se v rámci svého odůvodnění věnovaly tomu, jakou relevanci lze v tomto konkrétním případě přiznat přání nezletilé.
14. Ústavní soud přezkoumal procesní postup krajského soudu, který nevyhověl návrhu stěžovatelky na odročení soudního jednání a dospěl k závěru, že nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Dle §119 odst. 1 věta první občanského soudního řádu může být jednání odročeno jen z důležitých důvodů, žádost musí být včasná a důvodná. Zástupci stěžovatelky bylo doručeno předvolání v souladu s §115 odst. 2 občanského soudního řádu dne 30. 7. 2019, který požádal dne 26. 9. 2019 o odročení nařízeného jednání na den 3. 10. 2019 a byl stanoven termín dne 5. 12. 2019. V žádosti o odročení stěžovatelka tvrdila, že je po operaci páteře, je v dlouhodobé pracovní neschopnosti a není schopna se jednání zúčastnit. K žádosti přiložila neschopenku. Krajský soud si od praktického lékaře matky, MUDr. Zbyňka Goldammera, vyžádal sdělení, v jakém horizontu očekává ukončení pracovní neschopnosti matky. Ten podáním ze dne 29. 10. 2019 sdělil, že předpokládá ukončení pracovní neschopnosti ke konci roku 2019, a že se v současné době není schopna soudního jednání účastnit. Na základě této informace od praktického lékaře byla zástupci matky dne 11. 11. 2019 doručena výzva, aby odvolacímu soudu sdělil, zda se matka již bude moci ze zdravotního hlediska účastnit odročeného jednání dne 5. 12. 2019, a pokud toho ještě nebude schopna, nechť s případnou další žádostí o odročení jednání zašle odvolacímu soudu svůj souhlas s vyžádáním výpisu z její zdravotnické dokumentace za účelem posouzení důvodnosti odročení jednání. Stěžovatelka požádala o odročení nařízeného jednání až dne 4. 12. 2019 v odpoledních hodinách a současně k žádosti nepřipojila soudem požadovaný souhlas s vyžádáním výpisu z její zdravotnické dokumentace. Takovou žádost o odročení odvolací soud, s ohledem na shora uvedené, považoval za pozdní a nedůvodnou, a proto dne 5. 12. 2019 přistoupil k projednání věci a rozhodnutí (za souhlasu otce a opatrovníka). Teprve nedostatečná procesní aktivita stěžovatelky po výzvě k udělení souhlasu s vyžádáním výpisu ze zdravotní dokumentace a opožděná žádost o odročení jednání (méně než 24 hodin) vyvolala pro ni nepříznivé následky, jež spočívaly v tom, že jednání u krajského soudu probíhalo bez její přítomnosti.
15. Vytkla-li stěžovatelka okresnímu soudu a krajskému soudu, že nevyhověl jejímu návrhu na úpravu styku s nezletilou J. a neuložil otci dopravit nezletilou do místa bydliště matky, jde jen o nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím soudů. Z napadených rozhodnutí je patrno, že se okresní soud i krajský soud věcí stěžovatelky zabývaly a své závěry řádně odůvodnily. Stěžovatelka namítla rovněž, že se obecné soudy nezabývaly chováním otce, který nepodporuje její styk s nezletilou J. Ze soudního spisu plyne, že je to sama stěžovatelka, která se významnou měrou svým chováním podílí na neuskutečnění styku s nezletilou, neboť nekomunikuje, přičemž obecné soudy vysvětlily, že je potřebné styk s nezletilou projednávat především s otcem, nikoli jen s nezletilou. Ani v tomto ohledu Ústavní soud nemá, co by obecným soudům mohl z hlediska ústavnosti vytknout (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 1847/15). Soudní rozhodnutí je vždy nutným kompromisem, přičemž hledání "rodinného" štěstí je především na dotčených členech "rodiny". Samotným soudním rozhodnutím této mety dosáhnout nelze.
16. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, pouze toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatelka za to, že nynější způsob úpravy styku pro nezletilou J. není vhodný, nic jí nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátila na obecný soud, který, dojde-li k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilé, může styk v budoucnu upravit také jinak.
17. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelkou namítané porušení práv, Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu