ECLI:CZ:US:2020:4.US.53.20.1
sp. zn. IV. ÚS 53/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti J. M., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Kateřinou Plačkovou, advokátkou, sídlem Kladská 1489/5, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2019 sp. zn. 7 To 71/2019 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2019 sp. zn. 46 T 3/2015, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 46 T 3/2015 stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 a odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a odsoudil ho podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil podle §75 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu deseti let a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 9. 6. 2015 sp. zn. 7 To 44/2015 odvolání stěžovatele podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 6 Tdo 1458/2015 rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu se zrušuje usnesení vrchního soudu ze dne 9. 6. 2015 sp. zn. 7 To 44/2015 a rozsudek městského soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 46 T 3/2015, a to ohledně skutku uvedeného pod bodem 1). Nejvyšší soud současně rozhodl, že za skutek vymezený pod bodem 2) rozsudku městského soudu se stěžovateli ukládá podle §140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání patnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž opětovně rozhodl o uložení trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu deseti let a o uložení trestu propadnutí věcí.
5. Ohledně skutku uvedeného pod bodem 1) rozsudku městského soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 46 T 3/2015 městský soud následně rozhodl usnesením ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 46 T 3/2015 tak, že podle §231 odst. 1 tr. řádu za použití §223 odst. 2 tr. řádu z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu trestní stíhání stěžovatele zastavil, neboť trest, ke kterému může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který mu byl pro jiný čin uložen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 6 Tdo 1458/2015.
6. Stěžovatel podal proti shora citovaným rozhodnutím soudů ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3083/16 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
7. Městský soud nyní posuzovanou ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení podle §283 písm. d) tr. řádu za použití §278 odst. 1 tr. řádu poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
8. Vrchní soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení městského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl; přisvědčil přitom odůvodnění napadeného rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" skutečností a důkazů, které předložil.
10. V první části ústavní stížnosti uvádí, že z argumentace městského soudu o bezvadnosti znaleckého posudku opatřeného v původním řízení (znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vyhotovený MUDr. Petrem Kubejem a PhDr. Jiřím Klosem, Ph.D.) de facto plyne, že nově předložený znalecký posudek vyhotovený PhDr. Petrem Vavříkem považuje za vadný, z čehož stěžovatel následně dovozuje porušení svého práva na soudní ochranu. Stěžovatel má za to, že za situace, kdy proti sobě stojí dva znalecké posudky, jejichž závěry se zásadně rozcházejí, je nutné postupem podle §110 tr. řádu nechat vypracovat znalecký posudek revizní. Skutečnost, že tak soud neučinil, zakládá extrémní nesoulad mezi jednotlivými důkazy a z důvodu absence řádného odůvodnění zvoleného postupu dovozuje, že jde o tzv. opomenutý důkaz. Ačkoliv stěžovatel nikterak nezpochybňuje, že otázka věrohodnosti jeho osoby byla v původním trestním řízení řešena, domnívá se, že nebyly dostatečně zohledněny všechny aspekty věrohodnosti, což dokládá odkazem na závěry nového znaleckého posudku. Většina závěrů učiněná soudy v původním řízení vycházela a priori z výpovědi stěžovatele, přičemž z nově doloženého znaleckého posudku jednoznačně vyplývá, že si mohl veškerá svá tvrzení (např. o fascinaci Adolfem Hitlerem nebo "schopnosti komukoli ublížit") v rámci jakési "komunikační hry" vymýšlet, přičemž uměl být natolik přesvědčivý, že mu orgány činné v trestním řízení uvěřily. Stěžovatel dále s odkazem na přípis ze dne 3. 6. 2019 a řadu listinných důkazů v něm vypočtených trvá na tom, že jeho čin nebyl žádným způsobem majetkově motivován, zdůrazňuje, že nebyl ve finanční tísni a dluhy, které v inkriminovaném období měl, splácel buď sám, nebo s pomocí své matky, která mu velmi pomáhala a finančně ho podporovala. Stěžovatel opakuje, že část jeho výpovědi svědčící o jeho nepříznivé finanční situaci byla opět pouze součástí "komunikační hry". Proto soudům navrhl provést důkaz čestným prohlášením své matky, potažmo jejím výslechem. Stěžovateli není jasné, proč soudy nepovažují úřední záznam o výjezdu stálé výjezdové skupiny Policie České republiky ze dne 29. 6. 2014 za dostatečně přesvědčivý. V něm je totiž výslovně uvedeno, že "pachatel při útěku omylem sebral batoh poškozeného". Stěžovatel tudíž požaduje, aby soud provedl výslech příslušníků Policie České republiky, kteří byli předmětného výjezdu účastni. Poukazuje na skutečnost, že soudy v tomto směru vycházely v podstatě jen z jeho nepravdivých tvrzení, která byla součástí zmiňované "komunikační hry". V této souvislosti dále poukazuje na vzniknuvší logický rozpor v odůvodnění usnesení městského soudu, který na jedné straně tvrdí, že citovaný úřední záznam nepovažuje za přesvědčivý, a na straně druhé tvrdí, že vyslýchat policisty, kteří zasahovali na místě činu, po pěti letech od spáchání zločinu považuje za bezpředmětné, neboť jejich činnost je dostatečně zaznamenána v úředních záznamech obsažených ve spise. Za této situace byly dle názoru stěžovatele soudy povinny policisty vyslechnout a okolnost, že tak neučinily, považuje za procesní pochybení. Stěžovatel posléze opět soustřeďuje pozornost k posudku PhDr. Vavříka a v jednotlivostech uvádí, jaké závěry protisměrné ke zjištěním učiněným na základě posudku provedeného v původním řízení, se z něj podávají.
11. Ve druhé části ústavní stížnosti stěžovatel vytýká vrchnímu soudu, že převzal argumentaci městského soudu. Uvádí-li vrchní soud, že spáchaný trestný čin prizmatem aktuálního postoje stěžovatele hodnotit nelze, opomíjí, že v původním řízení šlo o (již zmiňovanou) "komunikační hru". Rovněž Nejvyšší soud shrnul, že stěžovatele usvědčuje zejména jeho plné doznání a znalecké posudky, které vycházejí z jeho výpovědí. Stěžovatel se dále vymezuje proti formulacím použitým vrchním soudem, které považuje za nekonkrétní. Oponuje rovněž závěrům o své nepříznivé finanční situaci v době činu. Podle stěžovatele nelze opomíjet, že i v rámci řízení o povolení obnovy se uplatní záruky spravedlivého procesu. Vrchní soud, dovozuje dále stěžovatel, neodůvodnil řádně, proč neprovedl jím navrhované stěžejní důkazy, resp. nevypořádal se ani s protichůdnými závěry posudku vyhotoveného v původním řízení na straně jedné a posudkem PhDr. Vavříka na straně druhé.
12. Ve třetí části ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel tento nález obsáhle cituje a vyslovuje se, že rovněž v jeho věci se obecné soudy zpronevěřily standardům vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
13. Ve čtvrté až šesté částí svého podání stěžovatel namítá procesní situaci opomenutých důkazů, nedostatky náležitého odůvodnění dotčených rozhodnutí a extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
14. Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud provedl důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, neboť tyto důkazy obecné soudy buď neprovedly (což nezdůvodnily řádným způsobem), nebo je dezinterpretovaly. Konkrétně jde o znalecký posudek PhDr. Petra Vavříka, posudek z oboru zdravotnictví vyhotovený v původním řízení, informativní list důchodového pojištění, výpis z Centrální evidence exekucí a lustrace exekučních věcí Okresního soudu v Ostravě, úřední záznam policejního orgánu ze dne 29. 6. 2014, výslech stěžovatele, výslech příslušníků Policie České republiky účastných výjezdu a ohledání místa činu dne 29. 6. 2014, přehrání kamerových záznamů z místa činu, čestné prohlášení matky stěžovatele k jeho tehdejší finanční situaci, vyjádření žalobce v konkretizovaném občanském soudním řízení, vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí a České správy sociálního zabezpečení, výpisy z účtů a potvrzení o zaměstnání. Stěžovatel též dává najevo, že trvá na ústním jednání v řízení před Ústavním soudem.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost výkladu a použití podústavního práva soudy. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek.
17. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
18. Obdobné zásady je nutné vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány už v řízení vedoucímu k jeho pravomocnému odsouzení (respektování těchto garancí se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13). Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky podle §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí (obecných) soudů, nikoliv Ústavního soudu.
19. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. Ve svých usneseních náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v §278 odst. 1 tr. řádu.
20. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].
21. Patří se předeslat a zdůraznit, že stěžovatel již ve svém dovolání (a při veřejném zasedání nařízeném v dovolacím řízení), o němž Nejvyšší soud posléze rozhodl rozsudkem ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 6 Tdo 1458/2015 změnil svá tvrzení ke skutkům, které byly předmětem obžaloby, čímž se přiblížil argumentaci obsažené v nyní posuzované ústavní stížnosti. Nejvyšší soud v tomto rozsudku připomenul, že v rámci dovolacího řízení může přezkoumat a přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. Současně se však Nejvyšší soud vyslovil ke skutku pod bodem 1) rozsudku městského soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 46 T 3/2015 tak, že jej označil za v podstatě toliko "demonstrativní" útok, vedený zejména úsilím stěžovatele soustředit na sebe pozornost, přičemž své jednání telefonicky ohlásil Policii České republiky (a příjezd hlídky dokonce "urgoval").
22. Jde-li však o skutek popsaný pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku městského soudu, Nejvyšší soud úmysl usmrtit poškozeného považoval za prokázaný především z mechanismu útoku (zahájeného po "velmi sofistikované" přípravě v rámci "záměru" usmrcovat zástupce určitého okruhu osob a vedeného takovým způsobem, aby poškozený co nejvíce trpěl), kdy předmětnému následku zamezila aktivní obrana poškozeného ve spojení s příchodem "náhodného svědka", na který stěžovatel reagoval útěkem z místa činu. Dále soudy poukázaly na ručně psaný vzkaz stěžovatele nalezený na místě činu. V případě tohoto skutku stěžovatel vyhlížel okamžik, kdy nebude přistižen nedalekou hlídkou městské policie, přičemž promyšlené provedení činu svědčí o tom, že skutečně měl záměr poškozeného usmrtit. Zištný motiv byl patrný z výběru bezdomovce, který vlastnil určitý majetek (byť z vnitřní logiky věci malé hodnoty), ze stěžovatelovy nepříznivé finanční situace i z odcizení zavazadla poškozeného; tento závěr ostatně nezpochybňuje ani znalec PhDr. Vavřík. Obecným soudům tudíž nelze vytýkat, že neuznaly nynější stěžovatelovu obhajobu založenou na tvrzeních o "komunikační hře" s orgány činnými v trestním řízení.
23. Obecné soudy, které vydaly ústavní stížností napadená usnesení, vyhodnotily, že právě tyto objektivní okolnosti nezávislé na výpovědích stěžovatele (a jejich pozdějším "vývoji") předurčily výsledek trestního řízení, přičemž stojí v podstatě mimo dosah znaleckého zkoumání z odvětví psychiatrie a psychologie. Tím není konstatováno, že předmětné dokazování znaleckým posudkem v původním řízení představovalo "epiteton ornans", nicméně je skutečností, že směřovalo zejména k porozumění pohnutkám stěžovatele při spáchání předmětných skutků, přičemž tyto pohnutky mohly odrážet proměnlivé postoje, v důsledku čehož posudek PhDr. Vavříka již nemusel mít vypovídací schopnost vůči inkriminovanému období. Totéž platí také o případném revizním posudku. Navíc stěžovatelova motivace se podávala i z řady dalších důkazních prostředků (výpověď stěžovatele, záznam internetové a telefonické komunikace, záznam z facebookového profilu, výpověď matky stěžovatele v procesním postavení svědka, výpověď svědkyně Ť. atd.).
24. Není důvod obecným soudům vytýkat ani to, že nepovažovaly za relevantní důkaz z hlediska obnovy řízení návrh na provedení dokazování výpověďmi příslušníků Policie České republiky, kteří zasahovali na místě činu. Stěžovatel ostatně ani neobjasnil, z jakého důvodu se nedomáhal doplnění dokazování v tomto směru v původním řízení.
25. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Vrchní soud (rozhodující o instanční stížnosti) nepochybil, odkázal-li na některé části odůvodnění městského soudu. Obecné soudy svá rozhodnutí nezatížily ani vadami spočívajícími v opomenutí důkazů, nedostatcích náležitého odůvodnění dotčených rozhodnutí, extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými či nedostatku nestrannosti předsedkyně senátu městského soudu (tuto námitku stěžovatel v instanční stížnosti spojil s kritikou jejích postupů v předmětném řízení).
26. Ústavní stížnost obsahuje pokračující polemiku stěžovatele se soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby jeho tvrzení mohla být hodnotitelná jakožto skutkově "nová" ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu; závěry soudů nejenže nelze identifikovat s excesem či svévolí, ale nadto očividně platí, že obě rozhodnutí jsou přiléhavě (logicky a srozumitelně) a věcně obhajitelně odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel vznesl) vyčerpány.
27. Opětovně lze zdůraznit mimořádný charakter prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku, kterým je řízení o povolení obnovy řízení. Postup městského soudu a potažmo vrchního soudu byl v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam (procesní potenciál) takových důkazů z hlediska uvažovaného obnoveného řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1399/14). Ústavní soud tedy nemá důvod závěry městského soudu a vrchního soudu jakkoliv věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Za pochybení nelze rovněž označit okolnost, že stížnostní soud podrobněji rozvedl či zdůraznil ústavně konformní závěry soudu prvostupňového. Takovým postupem nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení. Ústavní stížností napadená rozhodnutí nekolidují ani se stěžovatelem připomínanou judikaturou Ústavního soudu.
28. Z §48 zákona o Ústavním soudu, jenž upravuje dokazování v řízení před Ústavním soudem, plyne, že je omezeno na skutečnosti ověřující stěžovatelova tvrzení o újmě na základních právech a svobodách, zatímco k dokazování sloužícímu pro rozhodnutí v samotné soudní věci (k čemuž de facto směřují stěžovatelem vznesené návrhy na doplnění dokazování, zejména v doplnění ústavní stížnosti) je použít nelze. Svými důkazními návrhy se stěžovatel (jakkoli je formálně spojuje právě s doložením zásahu do ústavně zaručených práv a svobod) v podstatě domáhá, aby v řízení o ústavní stížnosti byl skutkový stav prokazován opětovně, resp. samostatně; tím by však Ústavní soud převzal úlohu svěřenou právem obecným soudům, a tedy ve svém důsledku nepřípustně zasáhl do jejich rozhodovací činnosti.
29. A konečně je třeba připomenout, že podle §44 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud nařídí ústní jednání jen v případě, že návrh nebyl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnut a lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci a dále v případě provádění dokazování. Ke splnění těchto podmínek však v posuzované věci nedošlo. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu