ECLI:CZ:US:2020:4.US.662.20.1
sp. zn. IV. ÚS 662/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele T. J. O., zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2019 č. j. 8 To 418/2019-1544 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. října 2019 č. j. 12 T 111/2017-1468, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je toho názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z předložených podkladů se podává, že dne 2. 7. 2018 se u hlavního líčení v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 111/2017 v rámci přeshraniční právní pomoci s Rakouskem konala videokonference, při které byl vyslechnut poškozený G. B. K průběhu videokonference nebyl prováděn audio či video záznam, ale z hlavního líčení byl pořizován zvukový záznam a následná protokolace protokolující úřednicí podle §55a tr. řádu ve spojení s §55b odst. 1 tr. řádu. Po proběhlém hlavním líčení obhájce stěžovatele namítl, že protokol o hlavním líčení není v souladu se zvukovým záznamem a že zvukový záznam nepokrývá celý výslech svědka, který byl prováděn v daném hlavním líčení s tím, že nelze vyloučit manipulaci se zvukovým záznamem. Dále podotkl, že zvuková stopa v čase 1.06.09 hodin a přepis odpovědi nejsou ve shodě, neboť přepis je nepřesný a nesrozumitelný a svědek podle jeho názoru uvedl něco jiného. V čase 1.09.03 pak rozporoval ohledně formulace verhandlungssume skutečnost, že do výslechu zasahoval zmocněnec, který přesvědčoval poškozeného i soud o slovu koupit - prodej, čímž měl podle stěžovatele navádět poškozeného k použití slova verkaufen.
3. O vznesených námitkách obviněného rozhodl Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 11. 10. 2019 č. j. 12 T 111/2017-1468 tak, že podle §57 odst. 1 tr. řádu byl protokol o hlavním líčení ze dne 2. 7. 2018 opraven tak, že v textu na č. l. 3 ve druhém odstavci třináctý řádek odspodu na počátku řádku bylo slovo "podvod" nahrazeno slovem "obchod". Ve zbytku byly pak námitky obhajoby zamítnuty.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností (tj. usnesením ze dne 10. 12. 2019 č. j. 8 To 418/2019-1544) zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že u hlavního líčení konaného u městského soudu dne 2. 7. 2018 byl pořizován zvukový záznam podle §55a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), ve spojení s §55b odst. 1 tr. řádu. Z tohoto hlavního líčení měl být podle pořízeného zvukového záznamu písemně vyhotoven protokol o hlavním líčení. Předseda senátu svým podpisem stvrdil, že protokol byl vyhotoven ve shodě se zvukovým záznamem č. CD 1118/201 po hlavním líčení ze dne 2. 7. 2018, který je uložen ve spise městského soudu sp. zn. 12 T 111/2017. Po vyžádání předmětného zvukového záznamu stěžovatel zjistil, že je neúplný a že absentuje část výslechu poškozeného G. B. ze strany obviněného a jeho obhájce. Podle názoru stěžovatele protokol o hlavním líčení z hlediska významu obsahu neodpovídá tomu, co bylo v hlavním líčení vyslýchanou osobou proneseno a zachyceno na zvukový záznam. Domnívá se, že nelze vyloučit, že se zvukovým záznamem bylo manipulováno či že byl upravován.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že argumentace městského soudu a krajského soudu ohledně jeho námitek a stížnosti je lichá, laxní a úskočná, což činí jejich rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Za situace, kdy krajský soud neshledal žádné vady ani pochybení napadeného usnesení, stěžovatel předpokládá, že soud musel zvukový záznam poslechem kontrolovat a srovnat s písemným protokolem. Polemizuje však s tím, že soud zvukový záznam vůbec neposlouchal anebo měl k dispozici úplnou podobu zvukového záznamu, která v trestním spisu založena není. Je přesvědčen, že krajský soud neúplnost zvukového záznamu zcela ignoroval a s ohledem na to, že správnost protokolu o hlavním líčení již nelze přezkoumat, je podle něj trestní řízení zatíženo podstatnou a neodstranitelnou vadou. K tomu stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 4 Tz 7/2005, podle kterého námitky a stížnosti proti protokolaci nemohou být soudy ignorovány a bezdůvodně odmítnuty, a dále na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09 (N 129/53 SbNU 623) a nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze kterých vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně vypořádat se všemi důkazy.
7. Shora popsaný postup městského soudu a krajského soudu považuje stěžovatel za nezákonný a nepřiměřený zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a práva na soudní a jinou právní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
9. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení.
10. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc meritorně ukončena [srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587), usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. V daném případě stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, neboť podal ústavní stížnost za situace, kdy o jeho sporu dosud nebylo obecnými soudy pravomocně meritorně rozhodnuto. Ačkoliv již nemůže podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutím, která ústavní stížností napadá, tak trestní řízení vedené u městského soudu pod sp. zn. 12 T 111/2017 doposud pravomocně skončeno nebylo, resp. stěžovatel Ústavnímu soudu nedoložil opak.
12. Ústavní stížnost je tedy podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilým předmětem ústavního přezkumu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
13. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že toto rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatele fakticky nijak neomezuje a nic mu nebrání v tom, aby proti meritornímu rozhodnutí ve věci podal případně novou ústavní stížnost, bude-li mít za to, že v řízení nebyl jím tvrzený stav protiústavnosti napraven. Kdyby se Ústavní soud již nyní vyjadřoval k této otázce a případně v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil, nepřípustně by tak zasáhl do pravomoci obecných soudů.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj