ECLI:CZ:US:2020:4.US.667.20.1
sp. zn. IV. ÚS 667/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 4 Tdo 1403/2019-905, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2019 č. j. 67 To 211/2019-814 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. března 2019 č. j. 1 T 14/2018-727, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 3. 2019 č. j. 1 T 14/2018-727 uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odt. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za toto jednání a za přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle §404 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 3 T 57/2017, v právní moci dne 10. 4. 2018, byl stěžovatel odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců a podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 3 T 57/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") byla stěžovateli (vedle dalších spoluobviněných) uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozenému R. E. náhradu škody ve výši 121 192 Kč a podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený R. E. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále podle §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli (vedle dalších spoluobviněných) uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Praha, pobočce pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, škodu ve výši 59 991 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočce Praha, škodu ve výši 1 313 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená M. Z. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 6. 2019 č. j. 67 To 211/2019-814 u stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ohledně povinnosti nahradit škodu poškozenému R. E. a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli (vedle dalších spoluobviněných) uložil podle §228 odst. 1 tr. řádu povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému R. E. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 61 192 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený R. E. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal ohledně stěžovatele napadený rozsudek nezměněn.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2019 č. j. 4 Tdo 1403/2019-905 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu coby podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje do všech výroků napadených rozhodnutí s tím, že podle názoru stěžovatele došlo při provádění dokazování a následném hodnocení důkazů k pochybením, která měla za následek jak porušení jeho ústavně zaručených práv, tak i některých principů trestního práva. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje, jak došlo ke konfliktu, při kterém byla poškozenému R. E. způsobena těžká újma na zdraví, rozebírá svědecké výpovědi, zdůrazňuje, že při incidentu se v prostorách hudebního klubu již nenacházel, a že v jeho případě došlo k nesprávnému a neúplnému skutkovému zjištění a tím i k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Je přesvědčen, že učiněná skutková zjištění jsou v naprostém rozporu s provedenými důkazy a že dokazováním vyšlo najevo, že jednal výhradně v sebeobraně a aktivně na poškozené neútočil. Podle jeho názoru obvodní soud a městský soud při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s trestním řádem, stejně jako se zásadami in dubio pro reo a presumpce neviny, když zcela tendenčně zhodnotily v zásadě pouze důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele a ostatních spoluobviněných, což zcela nekriticky akceptoval i Nejvyšší soud jako soud dovolací.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. V posuzované věci stěžovatel uplatněnými námitkami brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
9. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 419/20, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. První skupinu tvoří situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
11. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Tato skutečnost vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudů zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž vyplývá i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
12. Konečně třetí z hlediska ústavního práva podstatnou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že námitky v ní obsažené nemohou obstát, neboť napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou postižena shora specifikovanými ústavněprávně relevantními pochybeními. Nezbývá tak než uzavřít, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které uplatnil již v odvolání a následně i v dovolání a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
15. Za pravdu pak nelze dát stěžovateli ani v tom jeho mínění, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadami in dubio pro reo a presumpce neviny. Pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
16. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
17. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku obvodního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jeho úvahám, v jejichž rámci vysvětlil i důvody, pro něž odmítl snahy stěžovatele o znevěrohodnění usvědčujících výpovědí poškozených a dalších svědků a prosazení vlastní verze skutkového děje, nelze naopak nic vytknout. S totožnou argumentací stěžovatele, jejíž podstatou bylo prezentovat se jako osoba, která se do konfliktu s poškozeným R. E. vůbec nezapojila, se následně vypořádal i městský soud. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
18. Ve vztahu k výtkám vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak může Ústavní soud uvést pouze to, že ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť námitky stěžovatele vznesené v dovolání neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu. Stěžovatel v dovolání polemizoval se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, avšak takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu. Dovolací námitky stěžovatele směřovaly toliko do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod obviněných, avšak i v tomto případě Nejvyšší soud neshledal jakékoliv pochybení. V tomto postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu