ECLI:CZ:US:2020:4.US.670.20.1
sp. zn. IV. ÚS 670/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dany Sedlákové, zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou, sídlem Úvoz 82/39, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. ledna 2020 č. j. Nao 232/2019-47, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatelka podáním ze dne 11. 12. 2019 vznesla ve věci návrhu na obnovu kárného řízení vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 16 Kss 6/2019 námitku podjatosti všech členů kárného senátu 16 Kss, který je podle rozvrhu práce příslušný k projednání a rozhodnutí věci.
3. Nejvyšší správní soud rozhodl o vznesené námitce podjatosti usnesením ze dne 7. 1. 2020 č. j. Nao 232/2019-47 tak, že členové kárného senátu Nejvyššího správního soudu 16 Kss JUDr. Karel Šimka, JUDr. Pavlína Brzobohatá, JUDr. Milan Závurka, JUDr. Petr Vlach, JUDr. Michal Žižlavský a prof. JUDr. Marie Karfíková nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 16 Kss 6/2019.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvala na své argumentaci týkající se podjatosti jmenovaných soudců. Důvod podjatosti podle ní plyne přímo ze zákona a spočívá v tom, že všichni členové kárného senátu Nejvyššího správního soudu se podíleli na rozhodování věci v předchozích soudních řízeních, a to v kárných řízeních vedených se stěžovatelkou u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 16 Kss 6/2017 a 16 Kss 2/2018. I v těchto řízeních podle stěžovatelky členové kárného senátu pochybili, protože dne 11. 4. 2018 pokračovali v jednání bez ohledu na to, že stěžovatelka vznesla při jednání námitku podjatosti JUDr. Karla Šimky, z čehož je údajně zřejmé, že chtěli ve věci rozhodnout ještě téhož dne. Dále stěžovatelka uvedla, že rozhodnutí kárného senátu souvisí s návrhem na jmenování nových soudců a soudkyň, který byl předložen vládě hned následující den, tj. 12. 4. 2018. Na jeho základě byla soudkyní jmenována a k Okresnímu soudu v Blansku přidělena Mgr. Lenka Poláchová, která je běžkyní za blanenský oddíl, přičemž běžcem je i soudce Krajského soudu v Brně JUDr. Pavel Bachratý, který dřív působil u Okresního soudu v Blansku. Za okolnost, která rovněž ukazuje na podjatost členů kárného senátu Nejvyššího správního soudu, označila stěžovatelka také to, že soudkyně Okresního soudu v Blansku Mgr. Ing. Lada Procházková - Horáčková, která dříve pracovala jako asistentka soudce Nejvyššího správního soudu, byla přijata coby asistentka k Okresnímu soudu v Blansku právě v době podání kárného návrhu vůči ní, a to bez jakéhokoliv výběrového řízení. Soudkyní se pak stala dva dny předtím, než byla stěžovatelka zproštěna výkonu funkce soudkyně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona.
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení.
7. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc meritorně ukončena [srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587), usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].
8. Ústavní soud ve své judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 693/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2758/18).
9. Stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ačkoliv již nemůže podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutí, které ústavní stížností napadá, nutno upozornit na to, že řízení o návrhu na obnovu kárného řízení vedené u Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného pod sp. zn. 16 Kss 6/2019 doposud pravomocně skončeno nebylo, resp. stěžovatelka Ústavnímu soudu nedoložila opak.
10. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že toto rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatelku fakticky nijak neomezuje. Bude-li mít přesto v dalším průběhu řízení za to, že pro ni nepříznivé pravomocné meritorní rozhodnutí ve věci bylo vydáno podjatými členy kárného senátu, nic jí nebude bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí podala novou ústavní stížnost.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj