ECLI:CZ:US:2020:4.US.673.20.1
sp. zn. IV. ÚS 673/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohuslava Floriána, zastoupeného JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem náměstí Dr. Tyrše 56, Čechtice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 22 Cdo 1419/2018-117, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 23 Co 149/2017-96, 23 Co 347/2017 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. října 2016 č. j. 6 C 146/2015-47, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. července 2017 č. j. 6 C 146/2015-71, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Mgr. Jaroslava Šejvla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 10. 2016 č. j. 6 C 146/2015-47 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 7. 2017 č. j. 6 C 146/2015-71 povolil právo nezbytné cesty jako pozemkovou služebnost zatěžující pozemek parc. č. X1 v k. ú. Třebotov ve prospěch všech vlastníků pozemku parc. č. X2 v k. ú. Třebotov, a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu tvořícím součást rozsudku (výrok I.). Dále soud rozhodl, že vedlejší účastník jako žalobce je povinen zaplatit stěžovateli jako žalovanému za zřízení služebnosti jednorázovou náhradu 10 000 Kč (výrok II.). Stěžovateli soud uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů nalézacího řízení částku ve výši 21 940 Kč (výrok III.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník je vlastníkem pozemku parc. č. X2, který nabyl darováním od rodičů v roce 1998. Pozemek vedlejšího účastníka není přístupný z veřejné cesty a z tohoto důvodu na něm nelze řádně hospodařit či jej řádně užívat. Nejvhodnější varianta spojení pozemku vedlejšího účastníka s veřejnou cestou vede přes pozemek stěžovatele parc. č. X1.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 11. 2017 č. j. 23 Co 149/2017-96, 23 Co 347/2017 rozsudek okresního soudu ve III. výroku a doplňující rozsudek ve II. výroku změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů nalézacího řízení nepřiznal; jinak rozsudek okresního soudu ve spojení s doplňujícím rozsudkem ve výrocích o věci samé potvrdil (výrok I.). Dále soud rozhodl, že vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že je nutno žalobě vedlejšího účastníka o povolení nezbytné cesty přes pozemek stěžovatele parc. č. X1 vyhovět tak, jak byla tato nezbytná cesta stanovena v geometrickém plánu. Tato nezbytná cesta podle geometrického plánu představuje zhruba 22 m2 a podle tohoto geometrického plánu je zřízena pouze v takovém rozsahu, bez kterého by bylo znemožněno řádné užívání nemovitosti vedlejšího účastníka.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost odůvodnil odkazem na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019 č. j. 22 Cdo 1419/2018-117 bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (výrok II.).
5. Stěžovatel v dovolání namítal, že nezbytná cesta neměla být v posuzované věci povolena, neboť vedlejší účastník měl možnost zajistit si přístup na svůj pozemek z veřejné cesty i jiným způsobem než soudním rozhodnutím, a to na základě uzavření nájemní či kupní smlouvy, jejímž předmětem by byla část pozemku stěžovatele parc. č. X1 sloužící pro přístup na pozemek vedlejšího účastníka z veřejné cesty. Tato námitka podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání založit nemůže, neboť krajský soud se při řešení této právní otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Rozhodnutí krajského soudu je v této právní otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nejde ani o otázku neřešenou, která by zakládala přípustnost dovolání.
6. Stěžovatel dále namítal, že nezbytná cesta neměla být povolena také z toho důvodu, že vedlejší účastník si způsobil nedostatek přístupu na svůj pozemek z hrubé nedbalosti podle §1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), resp. vedlejšímu účastníkovi lze přičítat takové jednání jeho právních předchůdců. Tvrdil, že rodiče vedlejšího účastníka při nabývání pozemku věděli o nedostatku jeho spojení s veřejnou cestou a tato skutečnost ovlivnila i výši kupní ceny. Jelikož vedlejší účastník nabyl pozemek darem od svých rodičů, lze mu přičítat hrubou nedbalost jeho právních předchůdců. Sám vedlejší účastník nevyužil možnost zajistit přístup na pozemek "v 90. letech, kdy probíhala parcelace sousedního pozemku parc. č. X3 a vznikl mimo jiné pozemek parc. č. X4, který zjevně slouží vlastníkům všech sousedních nemovitostí jako přístupová cesta". Nejvyšší soud poukázal na to, že s těmito námitkami nicméně přichází stěžovatel až nyní v dovolacím řízení. V odvolání hrubou nedbalost vedlejšího účastníka nebo jeho právních předchůdců vůbec netvrdil, teprve při závěrečné řeči zástupkyně stěžovatele uvedla, že se "soud I. stupně nezabýval otázkou hrubé nedbalosti žalobce, který měl možnost v minulosti si přístup k nemovitosti zajistit, případně jeho právní předchůdci". Obsahem odvolání ani dalších podání stěžovatele před krajským soudem není tvrzení, že by právní předchůdci vedlejšího účastníka věděli při nabývání pozemku o nedostatku přístupu, nebo že by vedlejší účastník měl možnost zajistit si přístup při dělení sousedního pozemku. Tyto skutečnosti stěžovatel namítá až v dovolání. V odvolacím řízení vztahoval stěžovatel nezajištění přístupu k pozemku pouze k odmítnutí vedlejšího účastníka uzavřít se stěžovatelem nájemní či kupní smlouvu. Nejvyšší soud dále dovodil, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že krajský soud se v odvolacím řízení neuplatněnou otázkou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nesprávně uvedl, že stěžovatel uplatnil námitku hrubé nedbalosti až v dovolacím řízení. Tento závěr Nejvyššího soudu je však v rozporu s obsahem spisu, neboť z protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 14. 11. 2017 a z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že tuto námitku stěžovatel uplatnil nejen v odvolacím řízení, ale tvrzení k prokázání hrubé nedbalosti vedlejšího účastníka a jeho právních předchůdců vznášel stěžovatel od počátku sporu.
8. Stěžovatel dále namítá, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, zejména výslechy svědků Bořivoje Beneše a Aleny Benešové, jimiž měla být prokázána skutečnost, že historický přístup na pozemky vedlejšího účastníka byl odjinud.
9. Stěžovatel poukazuje na to, že daném případě je rozhodné, že právní předchůdci (rodiče) vedlejšího účastníka nemovitosti nabyli jako odúmrť od státu v roce 1986 a oni ani vedlejší účastník se po dobu cca 30 let ani jednou nepokusili o smluvní zřízení práva cesty nebo o odkup části pozemku, který by je s veřejnou cestou spojil, případně se nepokusili zajistit si přístup ke své nemovitosti obdobně, jako to udělali vlastníci sousedních nemovitostí při rozdělení sousedního pozemku, jejichž přístupovou cestu vytváří pozemek parc. č. X4. Stěžovatel uvádí, že na tuto skutečnost poukazoval opakovaně, např. již ve svém podání ze dne 26. 6. 2015 a předložil k ní soudu důkazy. Obecné soudy však k tvrzením stěžovatele a jím navrženým důkazům nepřihlédly a ani se s nimi odpovídajícím způsobem ve svých rozhodnutích nevypořádaly.
10. Pro posouzení míry nedbalosti vedlejšího účastníka a jeho právních předchůdců byl podle stěžovatele významný i obsah e-mailové komunikace mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem tak, jak probíhala v roce 2013, kdy vedlejší účastník sám navrhl nájemní smlouvu, po odsouhlasení jejího obsahu však k podpisu poslal svou manželku, která nemá vztah k předmětným nemovitostem, a to bez potřebné plné moci, což by pravděpodobně současně učinilo nájemní smlouvu neplatnou. Důkazy ohledně těchto tvrzení stěžovatel soudu předložil, k okolnostem projednávání obsahu nájemní smlouvy navrhl výslech svědka Mgr. Pavla Burdy, okresní soud však navrženou svědeckou výpověď neprovedl a e-mailovou komunikaci nehodnotil.
11. Stěžovatel má za to, že provedení důkazů prokazujících okolnosti před cca 30 lety stejně tak jako okolnosti neuzavření nájemní smlouvy o dohodnutém obsahu jsou zásadní pro posouzení hrubé nedbalosti vedlejšího účastníka a jeho právních předchůdců, jak vyplývá i z vyjádření stěžovatele k žalobě, z odvolání stěžovatele proti prvoinstančnímu rozsudku a jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu.
12. Stěžovatel poukazuje na to, že každé omezení vlastnického práva je nezbytné podrobit testu proporcionality. Rozhodnutí obecných soudů však úvahu o přiměřenosti postrádají. Zřízení služebnosti jednorázovou náhradou 10 000 Kč podstatnou měrou zvyšuje tržní hodnotu oprávněné nemovitosti oproti tomu, že pozemek stěžovatele užívaný jako zemědělský půdní fond svou hodnotu ztrácí a již nebude moci sloužit svému účelu, a to nejen v rozsahu zatíženém služebností, neboť je služebností dělen.
13. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí soudů nevyhovuje ani požadavku na řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Stěžovatel dále poukazuje na to, že první vyhotovení rozsudku bylo zatíženo vadou, a tou je nepřipojení geometrického plánu, kdy tato vada byla odstraněna až po několika měsících na pokyn krajského soudu. Stěžovatel považuje za zásah do svých základních práv i formulaci meritorního výroku ve věci, neboť tento je neurčitý a zejména není materiálně vykonatelný, neboť jím není stěžovateli ukládána žádná povinnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
18. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
19. Vytýká-li stěžovatel soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný. Nevyhoví-li obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51). Této své povinnosti okresní soud v posuzované věci dostál.
20. Z připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel provedení v ústavní stížnosti uvedených výslechů svědků navrhl v řízení před okresním soudem, a to na jednání konaném dne 11. 10. 2016. Okresní soud však při tomto jednání rozhodl, že navrhované důkazy neprovede. V odůvodnění svého rozhodnutí pak okresní soud zdůvodnil, že navrhované výslechy svědků neprovedl, neboť podle tvrzení stěžovatele se svědci měli vyjádřit k době, která zde byla před vznikem chatové osady, což je řádově před 30 lety; rovněž výslech svědka, který byl přítomen uzavírání dohody mezi účastníky, byl podle názoru soudu nadbytečný, a proto jej neprovedl.
21. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval zejména námitkou stěžovatele, že není splněna podmínka zřízení práva nezbytné cesty, neboť stěžovatel byl ochoten část svého pozemku vedlejšímu účastníkovi pronajmout, případně i prodat. Ústavní soud konstatuje, že s uvedenou námitkou se krajský soud dostatečným a přesvědčivým způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal a Ústavní soud proto pro stručnost odkazuje na odůvodnění krajského soudu.
22. Krajský soud dále dovodil, že v posuzované věci nelze shledat žádné jednání vedlejšího účastníka, které by bylo možno hodnotit jako hrubě nedbalé či úmyslné. Vedlejší účastník nemovitost nabyl v roce 1998 darováním a je zřejmé, že v té době byla možnost přístupu k nemovitosti vedlejšího účastníka přes pozemky jiné, které byly posléze rozparcelovány a byly na nich postaveny stavby. Krajský soud konstatoval, že ani stěžovatel neuváděl žádné jednání vedlejšího účastníka, které by vedlo k tomu, že se sám svým jednáním zbavil existující možnosti spojení s veřejnou cestou. Shodně s okresním soudem proto dospěl krajský soud k závěru, že žalobě vedlejšího účastníka o povolení nezbytné cesty přes pozemek stěžovatele parc. č. X1 je nutno vyhovět.
23. Při ocenění zřízení služebnosti vyšly soudy ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Kurzové, která ocenila věcné břemeno zřízené na pozemku parc. č. X1 částkou 10 000 Kč s tím, že jde o paušální ocenění bez ohledu na výměru věcného břemene, a proto cena věcného břemene není v tomto případě závislá na výměře. Uvedený znalecký posudek Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat.
24. Odkazuje-li stěžovatel na nezbytnost omezení vlastnického práva podrobit testu proporcionality, z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že test proporcionality "je vhodným nástrojem pro posouzení toho, zda do základních práv jednotlivce nebylo zasaženo v nepřiměřené míře" (viz např. nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94, 214/1994 Sb., N 46/2 SbNU 57). Takové posouzení je obzvláště vhodné v případě řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle §64 a násl. zákona o Ústavním soudu, popř. v řízení o ústavních stížnostech (§72 a násl. zákona o Ústavním soudu) u zásahů do základních práv, které nejsou podrobně upraveny zákonem, popřípadě tam, kde je sporné, zda sama zákonná úprava nepředstavuje nepřiměřený zásah do základních práv. V nyní posuzovaném případě jde však o oblast, kde jsou mantinely pro rozhodnutí dostatečně podrobně vymezeny již přímo občanským zákoníkem, a proto test proporcionality ve výše uvedeném smyslu nepřichází v úvahu (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 992/19, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
25. Ústavní soud dále poukazuje na to, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkou stěžovatele, že k původně doručenému rozhodnutí okresního soudu nebyl přiložen geometrický plán. Tento nedostatek však byl následně okresním soudem zhojen. Rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů považuje Ústavní soud za srozumitelná a dostatečně odůvodněná.
26. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí i proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelova dovolání a rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nejde ani o otázku neřešenou, která by zakládala přípustnost dovolání, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Nejvyšší soud rovněž dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč se námitkou stěžovatele, že vedlejší účastník si způsobil nedostatek přístupu na svůj pozemek z hrubé nedbalosti, nemohl zabývat (viz bod 6 tohoto usnesení). Po přezkoumání přiloženého spisového materiálu, zejména protokolu o jednání před krajským soudem konaném dne 14. 11. 2017, Ústavní soud shodně s Nejvyšším soudem konstatuje, že stěžovatel ve svém odvolání tuto námitku neuplatnil, při odvolacím jednání konaném dne 14. 11. 2017 pak uvedenou námitku uplatnil pouze obecně, avšak žádné konkrétní skutečnosti k ní neuvedl a podrobně ji rozvedl až ve svém dovolání. Závěrům Nejvyššího soudu, že samotná skutečnost, že krajský soud se v odvolacím řízení neuplatněnou otázkou nezabýval, byť v odůvodnění uvedl nad rámec odvolání shora uvedené obecné hodnocení, že jednání žalobce není možno hodnotit jako hrubě nedbalé nebo úmyslné, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
27. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje za ústavně souladnou a srozumitelnou. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
28. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu