ECLI:CZ:US:2020:4.US.68.20.1
sp. zn. IV. ÚS 68/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miloslava Jaroše, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 - Dolní Chabry, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. listopadu 2019 č. j. 9 As 242/2019-47, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Městského úřadu Chrudim, sídlem Resselovo nám. 77, Chrudim, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích (dále jen "krajský soud") žalobu na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve zveřejňování jeho osobních údajů na oficiální webové stránce města Chrudim: www.chrudim.eu. Konkrétně šlo o zveřejňování jeho akademického titulu, jména, příjmení a uvedení města v podobě "Ing. Miloslav Jaroš, P." v rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace ze dne 9. 1. 2017 č. j. CR 001886/2017 ODP/Ma. Stěžovatel se domáhal vyslovení zákazu pokračovat ve zveřejňování uvedených osobních údajů popsaným způsobem, popřípadě vyslovení, že uvedené zveřejňování bylo nezákonným zásahem.
3. Krajský soud rozsudkem ze dne 4. 7. 2019 č. j. 52 A 7/2019-112 žalobu zamítl. Konstatoval, že samotné zveřejnění žádosti o informaci a odpovědi je v souladu s §5 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"). Krajský soud se ztotožnil s názorem stěžovatele, že zveřejněné údaje - jméno a příjmení, ve spojení s uvedením akademického titulu "Ing." a s údajem "P.", který zjevně souvisel s adresou pro doručování, případně s bydlištěm stěžovatele jako fyzické osoby, byly v dané věci nepřímými identifikátory, tj. osobními údaji podle §4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni 24. 4. 2019, neboť umožňovaly identifikaci osoby stěžovatele pomocí vyhledávače Google přinejmenším v aplikaci živnostenského rejstříku, kde se nacházela pouze jedna fyzická osoba, k níž se pojily uvedené údaje. Zamítnutí žaloby založil krajský soud na rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019 č. j. 9 As 429/2018-35, č. 3864/2019 Sb. NSS, ve kterém byly vymezeny důvody a podmínky ochrany soukromí ve zveřejňovaných soudních rozhodnutích, což vztáhl i na zveřejňování rozhodnutí ve věci svobodného přístupu k informacím. Krajský soud uvedl, že je z úřední činnosti a z dostupné judikatury ostatních správních soudů známo, že stěžovatel žádosti o informace a následné obdobné žaloby podává ve více případech proti různým veřejnoprávním subjektům a obcím. Sám ostatně v žalobě uvedl, že vystupuje ve "stovkách řízení jako zmocněnec osoby obviněné z přestupku" a že "je v tomto specifickém okruhu osob (který však čítá minimálně několik jednotek tisíc osob) zabývajících se přestupkovým právem, téměř ‚celebritou'". Stěžovatel také v žalobě tvrdil, že se uváděné informace týkaly jeho pracovní činnosti a že v internetové databázi Nejvyššího správního soudu lze při zadání řetězce slov "ing. miloslav jaroš" nalézt až 18 rozsudků ve věcech, v nichž vystupoval jako zmocněnec osoby obviněné z dopravního přestupku. I krajskému soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel opakovaně a často zastupuje řidiče či provozovatele motorových vozidel ve správních řízeních na pozici obecného zmocněnce. V naprosté většině případů je pak součástí zastupování řidičů žádost stěžovatele jako obecného zmocněnce o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, která obsahuje požadavek na sdělení obsahu listin správních spisů. Na získávání informací podle tohoto zákona tak stěžovatel založil přinejmenším část svého výdělečného podnikání. V daném řízení vystupoval jako osoba, která tuto činnost provádí systematicky a čerpá z ní prospěch. Zároveň ale nechce nést odpovědnost, která je s takovou činností spojena typicky u advokátů, přestože činnost stěžovatele jako profesionálního obecného zmocněnce se tomu fakticky vyrovná a lze ji označit za analogickou k činnosti advokáta. V žalobě se snaží vystupovat jako soukromá osoba, jejíž osobnostní práva byla poškozena, přestože sám žádosti o informace ve značném rozsahu obcím rozesílá a uvádí v nich veškeré své osobní údaje. Svou žalobou se tak fakticky domáhá toho, aby mohl tuto činnost nadále systematicky vykonávat, aby z ní mohl čerpat finanční a jiný prospěch, ale zároveň aby se mohl stáhnout zpět do svého soukromí a dovolávat se ochrany osobních údajů, jestliže se při ní dopustí něčeho, co si nepřeje zveřejňovat.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud zejména shledal, že krajský soud na základě aplikace přiléhavé judikatury, totiž rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2019 č. j. 9 As 429/2018-35, č. 3864/2019 Sb. NSS [ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 1181/19 všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], dospěl ke správnému závěru, že postup vedlejšího účastníka nebyl nezákonným zásahem. Stěžovatel totiž byl identifikovatelný, byť pouze v kontextu své činnosti jako "svého druhu profesionál", kde však zároveň musí takový zásah do svého soukromí a ochrany osobních údajů strpět. Vedlejší účastník postupoval plně v souladu nejen též s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2018 č. j. 9 As 198/2018-37, ale i se zásadou proporcionality, jakkoli výslovně neprovedl test proporcionality, což ostatně při tak rutinním postupu, jako je zveřejňování informací podle §5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, nelze obvykle ani požadovat. Podstatné je, že naplnil zásadu proporcionality tím, že o samotném žadateli o informace obviněném z přestupku nezveřejnil vůbec nic, o stěžovateli pak zveřejnil právě tolik, aby jej nebylo možno jasně ztotožnit mezi všemi osobami téhož jména, ale zároveň aby bylo zjevné, že táž osoba podává obdobné žádosti o informace u různých obecních úřadů. Stěžovatel zde zároveň vystupoval jako "svého druhu profesionál", takže argumentuje-li informačním sebeurčením a ochranou soukromí, je třeba připomenout, že podávání žádostí o informace v pozici zmocněnce je zjevně součástí jeho profesního života, nikoli života soukromého, v němž by bylo třeba respektovat jeho soukromí a informační sebeurčení a osobní údaje [k této dichotomii viz část IV.B nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215), týkajícího se veřejného hodnocení činnosti novináře].
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá jednak to, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nevypořádal s celou řadou jeho kasačních námitek, čímž došlo k porušení jeho práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Dále namítá, že Nejvyšší správní soud nerespektoval nálezovou judikaturu Ústavního soudu k výkladu pojmu "soukromí", a to konkrétně nález ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. I. ÚS 512/02 (N 143/28 SbNU 271). Stěžovatel též uvádí, že v projednávané věci správní soudy přistoupily ke svévolnému výkladu práva při posouzení otázky, zda informace o profesní činnosti stěžovatele, který často vystupuje jako obecný zmocněnec, spadají pod pojem "soukromí", přičemž jimi provedený výklad práva je v rozporu se smyslem a účelem zákona. S ohledem na to, že žádné zákonné ustanovení neumožňuje povinnému subjektu zveřejnit osobní údaje žadatele o informace, není takový postup souladný s čl. 10 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny, neboť není splněna podmínka výhrady zákona. Tím, že Nejvyšší správní soud schválil názor krajského soudu, podle kterého pro určitou "druhou kategorii" osob - údajně frekventovaní obecní zmocněnci ve věcech dopravních přestupků - neplatí ústavní zásada, že zásah do práva na ochranu osobních údajů musí mít zákonný podklad, se podle názoru stěžovatele dopustil jeho neústavní diskriminace. Nejvyšší správní soud též změnil právní náhled na věc od krajského soudu, čímž došlo k porušení zákazu překvapivých rozhodnutí, zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a zásady kontradiktornosti. Nejvyšší správní soud se také neodůvodněně odklonil od vlastní judikatury, a to konkrétně od rozsudku ze dne 21. 8. 2018 č. j. 9 As 198/2018-37.
6. Stěžovatel tedy má za to, že údaje zveřejněné o jeho osobě správním úřadem, tedy jméno, příjmení, bydliště a akademický titul, bylo neoprávněné a podléhají ústavně zaručenému právu na soukromí a rovněž umožňují identifikaci osoby stěžovatele, a to minimálně v okruhu osob, které ho znají. Ostatně jak jinak by se stěžovatel mohl dozvědět o tom, že bylo jeho jméno, příjmení, město, kde žije, a akademický titul vyvěšen na web správního úřadu, jestliže by na to nebyl upozorněn tím, kdo si toho všimnul. Má-li Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatel nemohl být ztotožněn jinou osobou, tak opak je pravdou, a jestliže by stěžovatel byl seznámen včas s tímto názorem Nejvyššího správního soudu, uvedl by jako svědka osobu, která by dosvědčila, že z webu správního úřadu stěžovatele sama identifikovala a žalobce o tomto jednání správního úřadu informovala. Ostatně i z rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu lze dovodit, že stěžovatel je těmto soudům známý a byl by příslušnými soudci podle akademického titulu, jména, příjmení a bydliště ztotožněn.
7. Označení stěžovatele za "profesionála svého druhu" je nepřípadné, neboť zmocněnec osoby ve správním řízení v pravém slova smyslu profesionálem není. Stěžovatel není advokát ani právník, a to že někdy někde někoho zastoupil ve správním řízení, úroveň jeho práv zaručených Ústavou nesnižuje. Krajský soud a Nejvyšší správní soud v podstatě stěžovatele ve svých rozsudcích kádrují jako v období nesvobody a nečiní jim obtíže z "kádrování" vyvodit cokoliv v neprospěch stěžovatele v soudním řízení. Stěžovatel nevstoupil do veřejného prostoru a ani to neměl v úmyslu, správní řízení se ve veřejném prostoru neodehrává. Stěžovatel nikdy nikoho nezastoupil v řízení před soudem a ani to není soudy pro věci správního soudnictví tvrzeno. Není důkaz o tom, že by stěžovatel měl hmatatelný prospěch z toho, že pomohl jako zmocněnec někomu ve správním řízení. V celé věci jde o to, zda správní úřady a soudy pro věci správního soudnictví budou respektovat ústavně zaručené právo na soukromí anebo nikoliv.
8. Stěžovatel má za to, že i jemu přísluší ústavně zaručené právo na soukromí v plném rozsahu a připomíná, že zveřejňování identity osob, které podaly žádost o poskytnutí informací anebo i jejich zástupců v řízení o žádosti o poskytnutí informací může být účelovým zneužitím práva de facto jako trest za to, že správní úřad byl vůbec obtěžován žádostí o informace. Správní úřady by měly respektovat právo na soukromí žadatelů o informace, a i právo na soukromí jejich zástupců, a to v zájmu právě řádného výkonu práva přístupu k informacím. Jestliže budou osoby žádající o informace a jejich zástupci ohledně totožnosti vyvěšováni na desku úřadu, nepochybně to může zastrašit další osoby od uplatňování práva na informace, zejména když požadované informace budou citlivého, politického charakteru, například podané za účelem kontroly veřejné správy při zadávání veřejných zakázek. Nejvyšší správní soud nedostatečně vyhodnotil možná nebezpečí, která hrozí žadateli o informace, jestliže správní orgán zveřejní jméno, příjmení, akademický titul a bydliště žadatele.
9. Konečně stěžovatel též obsáhle namítá podjatost předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu, JUDr. Barbary Pořízkové.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
14. Stěžovatel se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správních soudů, kterým by měl prokázat důvodnost jeho právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom opakuje tytéž argumenty, se kterými se správní soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Je třeba opakovaně zdůraznit, že je to právě Nejvyšší správní soud, jenž je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, jak požaduje stěžovatel, ale toliko to, jestli jeho právní názor uvedený v napadeném rozhodnutí extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal.
15. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze totiž podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci Ústavním soudem pouze tehdy, jestliže je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud (a předtím i krajský soud) se řádně vypořádal se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatele, resp. s jejich podstatou. Úkolem správních soudů je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-19). Tato praxe byla aprobována i Ústavním soudem, který uvedl že, "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Tato podmínka byla v napadeném rozsudku bezezbytku naplněna.
16. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádal (a to v některých případech dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona o svobodném přístupu k informacím a v souladu se svou judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud se věcí důsledně zabýval, přičemž na jeho klíčových závěrech, jak jsou mj. shrnuty sub 4 a zejména v bodech 11 až 28 napadeného rozsudku, neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatel v podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti.
17. Tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší správní soud postupoval v rozporu se svou judikaturou, nelze shledat za relevantní, což ostatně Nejvyšší správní soud důsledně vyložil v napadeném rozsudku. Též odkaz stěžovatele na nález ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. I. ÚS 512/02 (N 143/28 SbNU 271) není přiléhavý, jelikož citovaný nález se týkal zásahu do informačního sebeurčení v nepřípustném pokračování daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob, což je zcela odlišná situace od nyní posuzované věci.
18. Konečně ani námitku stěžovatele o údajné podjatosti předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu, JUDr. Barbary Pořízkové, nelze hodnotit jako důvodnou; naopak z napadeného rozsudku lze učinit jednoznačný závěr, že Nejvyšší správní soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
19. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu