ECLI:CZ:US:2020:4.US.680.20.1
sp. zn. IV. ÚS 680/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Nadace Tomistoma, sídlem Masarykovo náměstí 261, Protivín, zastoupené Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. prosince 2019 č. j. 14 To 235/2019-1559 a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 23. července 2019 č. j. 2 T 85/2017-1441, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 7. 2019 č. j. 2 T 85/2017-1441 byla stěžovatelce podle §154 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") přiznána náhrada nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce ve věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 85/2017 ve výši 263 712 Kč. Co do zbytku požadované a nepřiznané částky byl návrh zamítnut.
3. O stížnosti stěžovatelky proti tomuto usnesení okresního soudu rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 12. 2019 č. j. 14 To 235/2019-1559 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zakotvená v Listině, neboť namísto aplikace §10 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), došlo k analogické aplikaci §12a odst. 2 advokátního tarifu, což bylo sice podle dosavadní rozhodovací praxe možné, ale pouze v případě zohlednění procesní aktivity zmocněnce a za situace, že rozhodnutí bylo jasně a přesvědčivě odůvodněno. To se ale podle stěžovatelky v posuzované věci nestalo. V této souvislosti zdůraznila, že si je vědoma dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu co se týče rozhodování o nákladech řízení v adhezním řízení [viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (pozn. N 68/64 SbNU 767)] i judikatury ohledně aplikace §12a odst. 2 advokátního tarifu [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18 (pozn. veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) či nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2880/16 (pozn. N 42/84 SbNU 485)].
5. Stěžovatelka považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za protiústavní a je přesvědčena, že upravuje-li řešenou věc text právního předpisu, tj. §10 odst. 5 advokátního tarifu, pak není namístě aplikovat výkladovou metodu per analogiam legis. Nesouhlasí s názorem krajského soudu, že přijetím novely advokátního tarifu č. 486/2012 Sb. došlo k derogaci předchozí právní úpravy ve vztahu k zmocněncům poškozených v trestním řízení, a tvrdí, že napadená rozhodnutí staví na tom, že zákon o advokacii nerozlišuje různé kategorie advokátů, tedy ustanovené a neustanovené soudem, s čímž se neztotožňuje. K tomu zdůrazňuje, že zmocněncem poškozeného v trestním řízení může být i jiná osoba než advokát a že takové osobě pak přísluší náhrada zcela mimo advokátní tarif. Poukazuje také na adekvátní výši náhrady nákladů vůči samotné náhradě škody s tím, že rozhodnutí krajského soudu konstruuje, že spravedlivější je náhrada nákladů zmocněnce ve výši 40 % samotné náhrady škody, než ve výši 87 %, což podle jejího mínění není možno akceptovat.
6. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka dodala, že nelze odhlédnout od toho, že vznik podstatné části odměny jejího zmocněnce zavinil sám odsouzený, neboť v přípravném řízení zvolil velmi rozsáhlé vyjádření ve své výpovědi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Adhezní řízení, byť nesporně představuje součást trestního řízení, vykazuje značná specifika, jež je od samotného trestního řízení odlišují. Předmětem adhezního řízení je náhrada újmy, jakožto soukromoprávního nároku poškozeného. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v ustanovení §154 tr. ř., ze kterého plyne, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně.
10. Ústavní soud k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - zejména pak v adhezním řízení - opakovaně zdůrazňuje, že zde je maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)].
11. Z napadeného usnesení krajského soudu je patrné, že i když krajský soud připustil, že odůvodnění analogické aplikace §12a odst. 2 advokátního tarifu, které použil při svém rozhodování okresní soud, není příliš obsáhlé a nesahá do podrobností, přesto jej vyhodnotil jako dostačující. Zcela případným shledal i odkaz okresního soudu na rozhodnutí v obdobné věci vydané Vrchním soudem v Praze dne 24. 7. 2017 pod sp. zn. 7 To 59/2017, které bylo shledáno ústavně konformním i usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3103/17, ze kterého se podává, že postup v souladu s ustanovením §10 odst. 5 advokátního tarifu při výpočtu náhrady nákladů zmocněnce stěžovatelky by vedl k přiznání neúměrně vysoké náhrady nákladů zmocněnce stěžovatelky, která by navíc nebyla v souladu s požadavkem účelnosti jejich vynaložení. Přitom nelze pominout, že povinnost uhradit takové náklady pak leží na odsouzeném pachateli trestného činu, jehož postih by byl tímto postupem obecných soudů ještě nepřiměřeně umocněn. Krajský soud ve svém rozhodnutí také poukázal na to, že z judikatury Ústavního soudu plyne, že limit sazby odměny za jeden úkon právní služby podle §12a odst. 2 advokátního tarifu je možné aplikovat nejen na zmocněnce ustanoveného, nýbrž také na zmocněnce, kterého si poškozený sám zvolí. K tomu odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18, ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 1976/19, ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1137/19, ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1404/18 a ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3103/17.
12. Ústavní soud podotýká, že ve své rozhodovací praxi se otázkou přípustnosti aplikace ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu pro určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby v případě zvoleného (nikoliv ustanoveného) zmocněnce již zabýval a dovodil, že ačkoliv předmětné ustanovení primárně dopadá na odlišné situace, jeho aplikace v případech, kdy by stanovení tarifní hodnoty podle §10 odst. 5 advokátního tarifu vedlo k přiznání neúměrně vysoké náhrady nákladů zvoleného zmocněnce poškozeného, je při náležitém a pečlivém odůvodnění takového postupu možná.
13. Byť si nepochybně lze představit přesnější a podrobnější odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, tak podle názoru Ústavního soudu je z napadených usnesení krajského soudu i okresního soudu zřejmé, že oba tyto soudy měly vědomost o tom, že primárně je §12a odst. 2 advokátního tarifu aplikovatelné na výpočet odměny pro zmocněnce ustanoveného, avšak dospěly k závěru, že zmocněncem účtované úkony a nárokovaná odměna i náklady vykazují v řízení taková specifika, na základě kterých není možné postupovat podle obvyklých pravidel při účtování odměn advokátů.
14. Okresní soud ani krajský soud tedy nepřehlédly relevantní podústavní (a podzákonnou) právní úpravu a v rámci svého vlastního uvážení se rozhodly na věc aplikovat ustanovení §12a odst. 2 advokátního tarifu. Výslovně navíc postupovaly v intencích na věc dopadající judikatury Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18 a ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3103/17).
15. Ústavní soud, který není povolán k výkladu podústavního práva (zde dokonce i práva podzákonného) a ani k jeho sjednocování, proto uzavírá, že za situace, kdy soudy zvolily ze dvou možných výkladů jeden, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní, nevidí žádný rozumný důvod tento jejich závěr z hlediska ochrany ústavnosti jakkoliv zpochybňovat.
16. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na důvody vylíčené výše nelze konstatovat, že napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu