ECLI:CZ:US:2020:4.US.692.20.1
sp. zn. IV. ÚS 692/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2019 č. j. 4 Tdo 1399/2019-990, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2019 sp. zn. 10 To 98/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2018 sp. zn. 46 T 4/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. 46 T 4/2018 uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byl podle §185 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") uložena povinnost uhradit poškozené Janě P. (jedná se o pseudonym) částku ve výši 200 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy a podle §229 odst. 2 trestního řádu byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání stěžovatel i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. 10 To 98/2018 podle §256 trestního řádu zamítl a z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3, odst. 4 trestního řádu v rozsahu zrušení znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §185 odst. 3 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2019 č. j. 4 Tdo 1399/2019-990 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že právní závěry napadených rozhodnutí jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a výklad použitého práva není ústavně konformní. Předně se podle něj dovolací soud nevypořádal s argumentačním tvrzením obhajoby, když nepřihlédl k obsahu doplnění dovolání. K tomu uvádí, že dovolání podal prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Petry Carvanové s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a podáním učiněným prostřednictvím advokáta Mgr. Ondreje Štefánika, Ph.D., podané dovolání pouze doplnil o podrobnější hmotněprávní posouzení skutku při zachování rozsahu a důvodů dovolání. Domnívá se proto, že nemůže být pochyb o totožnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3486/15 (pozn. N 158/82 SbNU 497), ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (pozn. N 25/32 SbNU 225), ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (pozn. N 215/43 SbNU 393), ze kterých vyplývá jednak požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí, jednak skutečnost, že pokud soud v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na stěžejní námitku stěžovatele, nedostává požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, čímž dochází k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s použitou právní kvalifikací jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku s tím, že mnohem přiléhavější se podle něj jeví právní kvalifikace podle §187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (zločin pohlavního zneužití). Z výpovědi poškozené, že při orálním styku mívala příjemné pocity, stěžovatel dovozuje, že lze stěží hovořit o znásilnění. Poškozená měla na počátku páchání trestné činnosti sedm let a podle mínění stěžovatele v tomto věku již nelze bez dalšího dokazování tvrdit, že jde o jedince, který není schopen pochopit jednání pachatele a vyjádřit svůj případný nesouhlas, což má význam pro posouzení stavu bezbrannosti. Podle stěžovatele není ani zřejmé, z čeho soudy dovodily, že poškozená mu dávala najevo svůj nesouhlas.
7. Dále stěžovatel tvrdí, že rozhodující soudy si svévolně vybraly jeden z odlišných znaleckých posudků, tj. ten, který zapadal do jejich představ o jeho vině. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (pozn. N 43/56 SbNU 479). Rozporuje a nesouhlasí především se závěry vrchního soudu o tom, že přibraný soudní znalec nesmí přibrat jako konzultanta odborníka, který není zapsán v seznamu soudních znalců, a že revizní znalecký posudek spadá výlučně do kompetence znaleckých ústavů. Poukazuje na to, že obhajoba, i soudní znalkyně Mgr. et Mgr. Jana Telcová, upozorňovaly na neúplnost znaleckého posudku vypracovaného PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D., spočívající v tom, že tato znalkyně své závěry nekonzultovala s MUDr. Šárkou Bínovou, která jako dětská psychiatrička vyšetřovala osobu poškozené a neshledala u ní žádné trauma, a že neprováděla dostatečnou psychologickou diagnostiku poškozené. Za největší nedostatek znaleckého posudku považuje údajně nesprávně zjištěnou specifickou věrohodnost poškozené, k čemuž podrobně popisuje neverbální projev poškozené při výslechu dne 19. 10. 2017 a uzavírá, že závěry znalkyně PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., nelze hodnotit jako objektivní. Nesouhlasí ani s názorem vrchního soudu, že znalkyně Mgr. et Mgr. Jana Telcová není oprávněna provádět revizní znalecký posudek, když tato kompetence náleží do činnosti znaleckých ústavů. Dodává, že marně vrchní soud upozorňoval také na to, že znalecký posudek MUDr. Ladislava Procházky neodpovídá zadání orgánů činných v trestním řízení, když přes požadavek vyšetřující komisařky znalec u něj neprovedl PPG vyšetření. Toto vyšetření si proto zajistil sám (šlo o vyšetření konzultantem, které bylo zaštítěno odpovědností soudního znalce MUDr. Turka), avšak závěr vylučující, že by byl preferenčně pedofilně orientovaný, vrchní soud nezohlednil.
8. Stěžovatel rovněž upozorňuje na okolnosti svého zadržení a na nedostatečný časový prostor na přípravu obhajoby s tím, že jeho obhájce mohl vycházet pouze z usnesení o zahájení trestního stíhání a nemohl se na výslech poškozené připravit. Tím podle něj došlo k nedodržení kontradiktornosti řízení. Tvrdí, že policejnímu orgánu po seznámení se s výslechem poškozené nabídl řadu listinných důkazů, které tvrzení poškozené vyvrací, ale policejní orgán na ně nereflektoval. Je přesvědčen, že byl odsouzen pouze na základě jediného důkazu, a to výpovědi poškozené, o jejíž věrohodnosti vznikaly pochybnosti, ale soudy mu nedaly možnost poškozenou konfrontovat a nesprávně vážily jeho právo na obhajobu a právo poškozené nebýt nadále traumatizována dalšími výslechy. Šlo podle něj o situaci tvrzení proti tvrzení, kdy u poškozené nebylo shledáno žádné trauma, a i když bylo možno provedené důkazy hodnotit odlišně, rozhodující soudy si vybraly variantu v jeho neprospěch v rozporu s pravidlem in dubio pro reo.
9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel napadá i adhezní výrok s tím, že o výši nemajetkové újmy bylo rozhodnuto jen na základě volné úvahy soudu, aniž by byla u poškozené zjištěna posttraumatická stresová porucha či byly předloženy jiné důkazy, které by nárok odůvodňovaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti převážně vznáší námitky, které uplatnil již v odvolání a následně i v dovolání a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Výjimku v tomto ohledu představuje námitka, že Nejvyšší soud pochybil, když nepřihlédl k obsahu doplnění dovolání.
14. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že stěžovateli byl rozsudek vrchního soudu doručen dne 17. 6. 2019 a ustanovené obhájkyni dne 20. 5. 2019, takže z pohledu §265e odst. 2 trestního řádu připadl konec lhůty k podání dovolání na den 17. 8. 2019. Až dne 29. 8. 2019 stěžovatel podal prostřednictvím dalšího obhájce, Mgr. Ondreje Štefánika, Ph.D., podání označené jako doplnění dovolání.
15. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle §265f odst. 2 trestního řádu se připouští dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 trestního řádu, a to včetně konkrétního výroku, tak i co do důvodů dovolání. Tyto změny je však dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e odst. 1 trestního řádu. Změny provedené poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Je zřejmé, že zákonná dvouměsíční lhůta se uplatní nejen na případy, kdy doplněním dovolání nebyl měněn rozsah ani důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 trestního řádu původního dovolání, ale i na jakékoli doplňování důvodů dovolání v rámci těchto ustanovení. Také taková doplnění dovolání je nutno učinit ve lhůtě podle §265e odst. 1 trestního řádu.
16. Nejvyšší soud musí totiž rozhodovat za situace, kdy je již nezměnitelně jasné, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno a co je dovolacím důvodem. Připustit výklad, na kterém je založena posuzovaná ústavní stížnost, by v důsledku znamenalo připustit takový stav, kdy po předložení věci Nejvyššímu soudu nebo dokonce v době jeho rozhodování bude někde mimo dosah Nejvyššího soudu (např. na poště, u soudu prvního stupně, u odvolacího soudu) další podání doplňující již podané dovolání. Zjevným účelem dovolací lhůty jako limitu, v němž je možno obsah, rozsah či důvody dovolání měnit, je připustit relevanci jen těch podání, která jsou uplatněna včas, tj. do nějaké časové hranice, jejíž stanovení a dodržení garantuje jistotu v otázce, co je předmětem rozhodování Nejvyššího soudu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1706/08 (U 3/52 SbNU 767)].
17. Nejvyšší soud proto nepochybil, když podání podané Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání dovolání nepovažoval za dovolání a blíže k němu nepřihlížel, neboť byl vázán pouze rozsahem dovolání podaného v zákonné lhůtě.
18. Ostatními uplatněnými námitkami stěžovatel brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, resp. že je dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Takový exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
19. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na jasná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, ze kterých nelze dovodit, že by rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení zdůraznil, že závěr o vině stěžovatele nebyl založen toliko na výpovědi poškozené, jak se snaží stěžovatel prezentovat, nýbrž na velmi pečlivém hodnocení všech provedených důkazů, které byly hodnoceny v souladu s §2 odst. 5, 6 trestního řádu jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemném kontextu. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud se s ohledem na možný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními vypořádal i s procesními námitkami stěžovatele, kterými stěžovatel zpochybňoval závěry vrchního soudu ohledně znaleckých posudků předložených obhajobou v odvolací řízení. Jeho úvahám, v jejichž rámci vysvětlil důvody, proč znalecký posudek přibraného znalce MUDr. Turka nesplňuje náležitosti znaleckého posudku a proč znalecký posudek Mgr. et Mgr. Jany Telcové nelze považovat za revizní znalecký posudek, nelze nic vytknout. Vrchní soud navíc oba jmenované zpracovatele znaleckých posudků u veřejného zasedání vyslechl a jejich závěry fakticky hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů. Nejvyšší soud proto správně uzavřel, že nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že soudy nižších stupňů si vybraly svévolně jeden z odlišných znaleckých posudků, a to konkrétně znalecké posudky vyžádané orgány činnými v trestním řízení. Nejvyšší soud také spolehlivě zdůvodnil, proč byly odmítnuty snahy stěžovatele o znevěrohodnění usvědčující výpovědi poškozené, z jakého důvodu byl výslech poškozené v hlavním líčení realizován postupem podle §102 odst. 2 tr. řádu, a proč nebyla narušena práva stěžovatele na obhajobu a na kontradiktornost řízení. Opakovat na tomto místě příslušné závěry Nejvyššího soudu a souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
20. Za pravdu pak nelze dát stěžovateli ani v tom jeho mínění, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny. Pravidlo in dubio pro reo vychází z této zásady (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
21. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že když soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
22. S ohledem na uvedené závěry Ústavní soud nevyhodnotil jako relevantní ani námitky proti nesprávné právní kvalifikaci skutku. Již vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě a logicky zdůvodnil, proč neshledal v právní kvalifikaci jednání stěžovatele žádné pochybení. Dodal, že zcela reálně by přicházela v úvahu i další právní kvalifikace (v neprospěch stěžovatele), avšak vzhledem k tomu, že odvolání příslušného státního zástupce proti rozsudku městského soudu nesměřovalo do výroku o vině, doplnění o další kvalifikaci s ohledem na zákaz reformace in peius nepřicházelo v úvahu. Z tohoto závěru vrchního soudu stěžovatel pravděpodobně dovodil, že jsou dány důvodné pochybnosti o správném podřazení skutkových zjištění pod odpovídající právní kvalifikaci a že jeho jednání mělo být posouzeno jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Z rozhodnutí městského soudu i vrchního soudu ovšem jednoznačně vyplývá, že ani v tomto ohledu stěžovateli nelze přisvědčit, neboť v průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že předmětným jednání naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. O stavu bezbrannosti poškozené není žádných pochybností. Její duševní a rozumové schopnosti nemohly být a nebyly vzhledem k velmi nízkému věku (stěžovatel se předmětného jednání na poškozené dopouštěl od jejích sedmi do jedenácti let) na takové úrovni, aby si jednání stěžovatele dokázala vyhodnotit. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí městského a vrchního soudu. Stejně je třeba odkázat na tato odůvodnění také ohledně námitky stěžovatele vztahující se k náhradě nemajetkové újmy poškozené, neboť i tato byla dostatečně vypořádána již městským soudem a vrchním soudem, kterým dal za pravdu i Nejvyšší soud.
23. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu