ECLI:CZ:US:2020:4.US.716.20.1
sp. zn. IV. ÚS 716/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Bařiny, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 2019 č. j. 25 Co 230/2019-293, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 730/9, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 90 a 96 Ústavy a jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel se dne 9. 2. 2017 domáhal žalobou u Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") po obchodní společnosti el nino parfum, s. r. o., (dále jen "zaměstnavatelka") zaplacení 4 294 829 Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku v důsledku jeho tvrzeného pracovního úrazu při výkonu práce pro zaměstnavatelku. Vedlejší účastnice jako pojistitelka pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za újmu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání vystupovala v soudním řízení jako vedlejší účastnice podle §93 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vedle zaměstnavatelky jako žalované.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2019 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že zaměstnavatelka (výrok II.), ani vedlejší účastnice (výrok III.) nemají vůči stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení. Podle okresního soudu úraz, který se stěžovateli stal na pracovní cestě, nebyl úrazem pracovním, neboť k němu nedošlo při plnění pracovních úkolů. Zaměstnavatelka se vzdala svého práva na náhradu nákladů soudního řízení. Vedlejší účastnice byla v soudním řízení zastoupena advokátem, a proto považoval okresní soud její náklady za vynaložené neúčelně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13 (N 229/75 SbNU 557). Vedlejší účastnice jako poskytovatelka různých pojišťovacích služeb má k dispozici ve své organizační struktuře specializovaný útvar zabývající se likvidací pojistných událostí při pracovních úrazech a ve věci stěžovatele šlo o běžnou problematiku. Není proto důvod, aby byla zastoupena advokátem. Nechala-li se jím i přesto zastupovat, nelze považovat náklady za jejího advokáta za vynaložené účelně.
4. Stěžovatel podal proti výroku I. rozsudku okresního soudu odvolání, vedlejší účastnice odvoláním brojila proti výroku III. uvedeného rozsudku. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem výroky I. a II. rozsudku okresního soudu potvrdil (výrok I.), výrok III. změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici 193 399 Kč jako náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok II.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 70 680 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud zdůraznil, že Ústavní soud v okresním soudem citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 474/13 rozhodoval o náhradě nákladů řízení Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen "VZP"), která byla zřízena zákonem a má organizační složkou s právním oddělením. Proto jde podle Ústavního soudu o veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky. V nyní posuzované věci však jde o právnickou osobu soukromého práva, která není nijak omezena zvolit si zástupce z řad advokátů. Její náklady vynaložené v nyní posuzované věci proto lze považovat za účelné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že náklady vedlejší účastnice v soudním řízení nebyly účelně vynaložené. Stěžovatel nejprve poukazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 474/13 o nákladech řízení VZP. Je-li veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky vybavena příslušnými organizačními složkami (finančně i personálně zajištěnými z veřejných prostředků), není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášela na soukromý subjekt, jímž je advokát. Stejné závěry se uplatní i např. na statutární města.
6. Vedlejší účastnice, jde-li o pojištění zaměstnavatelů za újmu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, plní veřejný účel. Zaměstnavatel nemá možnost volby pojistitele, a koncepce tohoto pojištění vede k veřejné podpoře vedlejší účastnice - jde proto o veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Je-li pojištění odpovědnosti za újmu při pracovním úrazu a nemoci z povolání povinné, vedlejší účastnice se nachází ve stejném postavení jako VZP. Vedlejší účastnice již v odvolání poukazovala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o nákladech řízení pojišťoven zastoupených advokátem, jsou-li v postavení vedlejšího účastníka soudního řízení podle §93 o. s. ř. Ta však není na nyní posuzovanou věc přiléhavá, neboť žádné z rozhodnutí se netýká pojistitele nyní posuzovaného systému pojištění. Předmět sporu v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí rovněž není nijak složitý a odpovídá běžné praxi vedlejší účastnice. Vedlejší účastnici proto v nyní posuzované věci náhrada nákladů nenáleží.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení
7. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi, vedlejší účastnici řízení a zaměstnavatelce, které příslušelo postavení vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti.
8. Krajský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
9. Vedlejší účastnice ve vyjádření nejprve zdůraznila, že je "soukromou osobou, akciovou společností se samostatnou právní subjektivitou bez podílu státu nebo jiné obdobné veřejné osoby." Není zřízena zákonem, není organizační složkou státu, ani není veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky. Vedlejší účastnice označila systém pojištění zaměstnavatelů za újmu při pracovním úraze nebo nemoci z povolání za fungující "na komerční bázi se státní garancí". Pojištění hradí všichni zaměstnavatelé podle českého pracovního práva, vyjma zaměstnavatelů v "postavení státního orgánu". Rovněž náklady správní režie pojišťoven upravuje zákon, přičemž činí 4 % z celkového objemu přijatého pojistného plnění.
10. Dále vedlejší účastnice poukázala na právo kohokoli dát se zastoupit advokátem; to platí i pro právnické osoby, byť mohou zaměstnávat i osoby s právnickým vzděláním. K tomu vedlejší účastnice odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13 (N 43/72 SbNU 501), podle kterého obecně platí, že ústavně zaručené právo na právní pomoc zahrnuje i možnost nechat se právně zastoupit bez ohledu na to, zda je toho jednotlivec schopen sám. Dále vedlejší účastnice odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 25 Cdo 644/2014, podle kterého náklady pojišťovny zastoupené advokátem, vystupuje-li jako vedlejší účastník v soudním řízení vedle žalovaného, nejsou bez dalšího neúčelné.
11. Vedlejší účastnice kromě toho ve vyjádření tvrdí, že její právní zastoupení nebylo motivováno snahou o neúměrné zatížení stěžovatele, on sám požadoval žalobou náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rovnající se 111 268,72 Kč za jeden den, přičemž řízení inicioval. Motivem právního zastoupení vedlejší účastnice bylo splnění povinnosti jednat s odbornou péčí. Povinnost z napadených výroků již nadto byla splněna, byť nikoli stěžovatelem, ale samotnou zaměstnavatelkou, za kterou je stěžovatel oprávněn samostatně jednat.
12. Zaměstnavatelka ve stanovené lhůtě a ani po jejím uplynutí vyjádření k ústavní stížnosti nezaslala. Neboť byla poučena o tom, že za takové situace bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vzdává, nebylo s ní již dále v posuzované věci jednáno.
13. Soudce zpravodaj již dále nezasílal doručená vyjádření stěžovateli k případné replice, neboť účastník a vedlejší účastnice řízení neuvedly žádné nové, pro věc významné skutečnosti [srov. bod 4 nálezu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13 (N 171/74 SbNU 481) či bod 15 nálezu ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 905/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz].
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. takový opravný prostředek k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Zaprvé je třeba uvést, že ústavní stížnost směřuje proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí výhradně v části, kterou krajský soud rozhodl o nákladech řízení. Touto problematikou se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zabýval, přičemž jí posuzuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně, je-li v extrémním rozporu s principy řádně vedeného soudního řízení a představuje-li závažný exces optikou intenzity zásahu do základního práva [viz např. nález ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)].
17. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde. Stěžovatel namítá, že náklady vynaložené advokátkou vedlejší účastnice jako pojistitelky pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za újmu způsobenou při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání nejsou podle §142 odst. 1 o. s. ř. účelně vynaložené, neboť vedlejší účastnice má obdobné postavení jako VZP. Přitom odkazuje zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 474/13. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že VZP lze považovat za veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky a plnící převážně veřejný účel. Proto i na VZP lze aplikovat pravidlo, že je-li takový subjekt vybaven příslušnými organizačními složkami (finančně i personálně zajištěnými z veřejných prostředků), není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát. Učiní-li tak, není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.
18. Podle krajského soudu bylo při hodnocení účelnosti nákladů vedlejší účastnice rozhodné kritérium původu vzniku subjektu, tedy zda je vedlejší účastnice zřízena zákonem (aktem orgánu veřejné moci) či jde o organizační složku státu. Přitom shledal, že vedlejší účastnice je akciovou společností, tedy právnickou osobou soukromého práva, a proto závěry uvedené judikatury Ústavního soudu na nyní posuzovanou věc nepoužil. V této souvislosti je nutné uvést, že Ústavní soud výše uvedené závěry o neúčelnosti nákladů vztáhl i na další subjekty; a to statutární města a jejich městské části [nález ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115)], Českou televizi [nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193) či nález ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1333/14 (N 36/76 SbNU 503)], fakultní nemocnice [nález ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473)] a soudní exekutory [nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3916/14 (N 62/81 SbNU 81]. Z tohoto výčtu plyne, že jde převážně o subjekty veřejného práva zřízené nebo určené zákonem (Česká televize a statutární města) či jiným aktem orgánu veřejné moci (fakultní nemocnice).
19. Výjimku tvoří soudní exekutoři, kteří jsou osobami soukromého práva. Podle bodu 11 nálezu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3916/14 (N 62/81 SbNU 81) Ústavní soud za rozhodné při posouzení, zda náklady právního zástupce exekutora lze označit za účelně vynaložené, považoval, zda soudní exekutor při výkonu exekučních titulů vykonává veřejnou moc. Jinými slovy a zjednodušeně řečeno, Ústavní soud vztáhl uvedenou judikaturu rovněž na soudní exekutory jako na subjekty soukromého práva, neboť jim stát svěřil výkon veřejné moci. Je totiž nutné připomenout, že v uvedené judikatuře jde nadále o to, zda je k hájení svých zájmů příslušnými organizačními složkami vybaven stát [srov. bod 10 nálezu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3916/14 (N 62/81 SbNU 81)].
20. To však v nyní projednávané věci neplatí, ostatně stěžovatel to ani netvrdí. Proto řídil-li se krajský soud při posuzování účelnosti nákladů ve věci stěžovatele kritériem původu vzniku subjektu, nezpronevěřil se závěrům citované judikatury Ústavního soudu, a jeho rozhodnutí nelze považovat za excesivní. Byť lze připustit, že i výklad, kterého se stěžovatel dovolává, je logický a rovněž ctí judikaturu Ústavního soudu, je nutné připomenout, že Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti vázán toliko ústavním pořádkem a referenčním hlediskem jeho rozhodování v tomto řízení není zákonnost či věcná správnost (srov. bod 16 shora či bod 6 nálezu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 736/17 (N 76/85 SbNU 325) nebo bod 15 usnesení ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1884/20], nadto je-li rozhodováno výhradně o nákladech řízení, k čemuž Ústavní soud přistupuje zásadně zdrženlivě. Krajský soud stěžovatelem citovanou judikaturu neignoroval, zvažoval výklad prosazovaný stěžovatelem jako skutečnou alternativu, avšak nyní posuzovanou věc od odkazované judikatury řádně odlišil. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti bližší ústavněprávní argumentaci nepředkládá, poukazuje-li toliko na nesprávnost napadených výroků v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
21. Z výše uvedených důvodů napadenými výroky rozsudku krajského soudu nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu