ECLI:CZ:US:2020:4.US.722.20.1
sp. zn. IV. ÚS 722/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Kamarýta, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019 č. j. 23 Cdo 3646/2019-417, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2019 č. j. 28 Co 77/2019-385 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. října 2018 č. j. 123 EC 95/2012-327, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a. s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, 2 a 4 a dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") vedeného pod sp. zn. 123 EC 95/2012 se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 25. 10. 2018 č. j. 123 EC 95/2012-327 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal toho, aby vedlejší účastnici jako žalované byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 40 000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a dále byla stěžovateli uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici a České republice náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.). Zaplacení uvedené částky se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal z titulu pojistného plnění za trvalé následky úrazu na jeho zdraví. Obvodní soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že nehodový děj se nemohl stát tak, jak jej stěžovatel uvedl, naopak v řízení bylo prokázáno, že k pádu motocyklu došlo na závodním okruhu. Protože se stěžovateli nepodařilo prokázat, že ke škodné události došlo tak, jak vedlejší účastnici nahlásil a poté popsal v návrhu na zahájení řízení, nemohl obvodní soud žalobě vyhovět, neboť na uplatněnou pojistnou událost, resp. na uplatněné pojistné plnění se vztahují výluky uvedené v čl. 1.16.5 Všeobecných pojistných podmínek ze dne 1. 1. 2005, podle něhož, není-li v pojistné smlouvě dohodnuto jinak, není pojistitel povinen poskytnout pojistné plnění za pojistné události, jejíchž příčinou je úraz, k němuž došlo u řidiče, spolujezdce nebo cestujícího v motorovém vozidle při jejich účasti na závodech, soutěžích a souvisejících tréninkových jízdách.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 15. 5. 2019 č. j. 28 Co 77/2019-385 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud dospěl shodně s obvodním soudem k závěru, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno o předestřených rozhodných skutečnostech. Zejména poukázal na to, že věrohodnost stěžovatelových tvrzení snižuje, že blíže neurčil místo, kde měl spadnout s motocyklem na zem, že nenahlásil nehodu policii, ačkoli to bylo jeho povinností, protože mělo dojít k jeho zranění, a že v době po prohlídce motocyklu vedlejší účastnicí došlo k odstranění jistých stop na motocyklu.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které považoval za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel tvrdil, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, jakož i hmotného práva, při jejímž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, respektive tato otázka je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019 č. j. 23 Cdo 3646/2019-417 bylo dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
5. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že namítá-li stěžovatel, že napadené rozhodnutí nevyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku podle §157 odst. 2 o. s. ř., neboť městský soud postupoval způsobem, který vedl k vydání nepředvídatelného (překvapivého) rozhodnutí, dále městský soud (i obvodní soud) rezignoval na provedení důkazu zvukovým záznamem hovoru, postupem městského soudu došlo k porušení zásady rovnosti účastníků, městský soud mechanicky převzal závěry obvodního soudu, ačkoli tyto trpí závažnými chybami logického uvažování a vnitřní rozporností, nezpochybňuje tím právní posouzení věci městským soudem, nýbrž uplatňuje námitku, že řízení je postiženo vadami, které (byly-li by důvodné) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 236/98 (N 122/15 SbNU 165) a že jím tak bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Stejně tak nelze rozhodnutí městského soudu považovat za překvapivé a městský soud se tedy neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. 32 Cdo 1019/2009. Námitky, jimiž stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů městským soudem a proti zjištěnému skutkovému stavu městského soudu (městský soud se přitom ztotožnil s hodnocením důkazů obvodního soudu), že se mu nepodařilo prokázat, že by k pojistné události došlo tak, jak sám nahlásil, tedy na běžné komunikaci v Rakousku v okolí Poysbrunn, a naopak že bylo prokázáno, že k pádu motocyklu došlo na závodním okruhu, nesměřují proti právnímu posouzení věci městským soudem. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Namítá-li stěžovatel, že vedlejší účastnice svůj závazek vůči stěžovateli jednoznačně uznala tím, že mu plnila (stěžovatel byl vedlejší účastnicí odškodněn na zdraví v souvislosti s nehodovým dějem), pak nejde o otázku podle §237 o. s. ř., která by v dané věci mohla založit přípustnost dovolání, neboť městský soud se takovou otázkou vůbec nezabýval a napadené rozhodnutí na této otázce nezávisí. Obdobně otevírá-li stěžovatel v dovolacím řízení otázky možné aplikace §7 a §1812 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pak nejde o otázky, které by v dané věci mohly založit přípustnost dovolání, neboť městský soud se takovými otázkami nezabýval a napadené rozhodnutí na těchto otázkách nezávisí.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že opakovaně v soudních řízení uváděl, že byl vedlejší účastnicí odškodněn na zdraví v souvislosti s nehodovým dějem a že žaloba směřovala jen do částky odpovídající trvalým následkům, které mu v souvislosti s nehodovým dějem vznikly. Tuto skutečnost doložil soudu i výpisem z jeho běžného účtu. Vedlejší účastnice tedy svůj závazek vůči stěžovateli jednoznačně uznala tím, že mu z pojistné smlouvy na základě škodní události plnila. Stěžovatel namítá, že v řízení došlo k radikální změně ve výpovědi svědka Halbicha, jež byla plně v souladu s dalšími důkazy (odborným vyjádřením Leoše Nekuly, vyjádřením firmy PavEX Consulting, s. r. o., ze dne 31. 7. 2018 a vyjádřením "zástupců renomovaných firem" pocházejících z doby mezi 27. 9. a 10. 10. 2018). Stěžovatel namítá, že městský soud v řízení neprovedl jím navržený důkaz výslechem svědka Kejduše, který měl potvrdit skutečnost, že stěžovatel vyjel z území České republiky na nepoškozeném motocyklu. Tento postup soud odůvodnil tím, že i kdyby svědek vypověděl, že viděl na hranicích stěžovatele, který odjížděl do Rakouska a že jeho motorka byla zcela v pořádku, nebylo by tím prokázáno kdy, kde a jak došlo k havárii, se kterou je spojen požadavek na pojistné plnění v souvislosti s úrazem, který měl při dopravní nehodě utrpět. Toto odůvodnění je podle stěžovatele vadné, neboť šlo o nepřímý důkaz, který by mohl být vložen do mozaiky zapadajících důkazů, a namísto toho jej soudy vůbec nepřipustily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
11. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
12. Vytýká-li stěžovatel městskému soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti městský soud v posuzované věci dostál.
13. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč neprovedl stěžovatelem navržený důkaz výslechem svědka Kejduše, když k tomuto důkaznímu návrhu uvedl, že i kdyby svědek vypověděl, že viděl na hranicích stěžovatele, který odjížděl do Rakouska a že stěžovatelova motorka byla zcela v pořádku, nebylo by tím prokázáno kdy, kde a jak došlo k havárii, se kterou je spojen požadavek stěžovatele na pojistné plnění v souvislosti s úrazem, který měl při dopravní nehodě utrpět. Městský soud dále poukázal na to, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno o předestřených rozhodných skutečnostech, a proto bylo nadbytečné se podrobně zaobírat znaleckými a odbornými posudky, jimiž měla být prokázána další obranná tvrzení vedlejší účastnice o tom, že k poškození předmětného motocyklu došlo na speciálním závodním okruhu. Dále pro úplnost poukázal na to, že i přesto se podrobně seznámil s obsahem všech účastníky předložených znaleckých posudků a odborných vyjádření, s výpověďmi znalců, přičemž ohledně zhodnocení těchto důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s dalšími provedenými důkazy se shoduje s hodnocením obvodního soudu. Z uvedeného vyplývá, že městský soud se důkazními návrhy stěžovatele zabýval a dostatečným a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádal.
14. Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatele není přípustné. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, a z jakých důvodů dovolání není přípustné (viz bod 5. tohoto usnesení). Závěrům Nejvyššího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu požaduje přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy ohledně jeho nároku na zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím vedlejší účastnicí z titulu pojistného plnění za trvalé následky úrazu na zdraví stěžovatele. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je vedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
16. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou. Obecné soudy rozhodovaly ve shodě s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
17. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu