ECLI:CZ:US:2020:4.US.727.20.1
sp. zn. IV. ÚS 727/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele N. H. A. F. H. O., zastoupeného Mgr. Maruanem Abu Assadem, advokátem, sídlem Na Větrníku 1493/73, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2020 č. j. 5 T 98/95-716, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 4. 2. 1997 č. j. 5 T 98/95-390, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 11. 1997 č. j. 3 To 310/97-450, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, za což byl odsouzen podle §250 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku a podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") uložena povinnost nahradit poškozeným obchodní společnosti FIRN, a. s., škodu ve výši 600 724 Kč, sdružení MIKA Josefov škodu ve výši 302 872 Kč a obchodní společnosti MATE Brno, a. s., škodu ve výši 180 000 Kč.
3. Ještě před vydáním shora zmíněných rozhodnutí městského a krajského soudu byl stěžovateli rozhodnutím Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje, Služby cizinecké a pohraniční policie, oddělení cizinecké policie, ze dne 13. 6. 1995 č. j. PJM-7/CP-C-ZP-95, zakázán pobyt na území České republiky do 13. 6. 2005 a dne 21. 12. 1997 byl stěžovatel pod dohledem cizinecké policie z území České republiky vyhoštěn. Do té doby stěžovateli nebylo doručeno nařízení výkonu trestu odnětí svobody a nebyl ani vydán příkaz k jeho dodání do výkonu uloženého trestu.
4. Městský soud vydal dne 8. 1. 1999 příkaz k zatčení stěžovatele, dne 3. 1. 2001 byl pak vydán mezinárodní zatýkací příkaz, dne 12. 11. 2007 evropský zatýkací rozkaz a dne 14. 4. 2010 příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel však k výkonu uloženého trestu odnětí svobody nikdy nenastoupil.
5. Dne 12. 11. 2019 byla městskému soudu doručena žádost stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody (stěžovatel vykonal vazbu v době od 21. 6. 1995 do 21. 6. 1997), o které rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. 1. 2020 č. j. 5 T 98/95-716 tak, že ji podle §327 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že postupem městského soudu byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech. Domnívá se, že městský soud se nevypořádal s účelem zákona uvedeným v §1 trestního řádu, neboť výkon zbytku daného trestu odnětí svobody by podle něj postrádal svůj smysl, nenaplňoval by účel trestu a byl by zcela nelogický. Uvádí, že rozhodujícímu soudu doložil, že se již nedopustil žádného protiprávního jednání, po celou dobu vedl řádný život a vzorně se staral o svou rodinu, což soud ignoroval. Současně dodává, že zbytek trestu ani vykonat nemohl, neboť byl vyhoštěn z území České republiky. Městský soud proto podle mínění stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl nespravedlivě, když své rozhodnutí postavil na tom, že stěžovateli byla doručena výzva k nástupu trestu, avšak nedal žádný návod k tomu, jak se měl stěžovatel se vzniklou situací vypořádat tak, aby vykonal oba uložené tresty. Závěr městského soudu ohledně jeho úmyslu vyhýbat se zbytku uloženého trestu považuje stěžovatel za rozporný se zásadou spravedlivého procesu, který vyžaduje pečlivé zjišťování a prokázání skutečného stavu věci, což však podle jeho přesvědčení soud v dané věci neučinil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Podle §327 odst. 1 písm. b) trestního řádu může soud upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vyhoštěn. Jak Ústavní soud vyložil ve své judikatuře, rozhodnutí obecného soudu o upuštění od výkonu trestu má fakultativní charakter, a posouzení podmínek tohoto institutu proto náleží plně do pravomoci obecných soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 4264/16 či ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 1011/17, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Obecně přitom platí, že samotná skutečnost, že odsouzenému byl uložen trest vyhoštění, právní nárok na upuštění od zbytku výkonu trestu nezakládá. Obecný soud musí při svém rozhodování vzít v úvahu zejména výměru trestu, které se má odsouzený podrobit, zájmy poškozených na zadostiučinění a na náhradě škody na straně jedné a závažnost výkonu rozhodnutí o vyhoštění na straně druhé, jakož i míru naplnění funkce trestu. Dospěje-li po zvážení těchto okolností obecný soud k závěru, že podmínky pro aplikaci předmětného institutu nejsou dány, nelze jeho postup vykládat jako akt libovůle (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3543/19).
10. Uvedené však neznamená, že rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu nepodléhá ústavním kautelám práva na soudní ochranu a řádně vedeného soudního řízení. I přestože zákon u tohoto typu rozhodnutí nevyžaduje odůvodnění (viz §136 odst. 3 trestního řádu), v souladu s judikaturou Ústavního soudu jsou obecné soudy, až na výjimečné situace, povinny ve svých rozhodnutích adekvátně, přesvědčivě a logicky vysvětlit úvahy, na jejichž základě dospěly ke svým závěrům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3302/18 ).
11. V nyní posuzované věci městský soud podle názoru Ústavního soudu těmto požadavkům dostál. Z obsahu napadeného usnesení je zřejmé, že k zamítnutí podané žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody městský soud vedla zjištění ohledně nevěrohodnosti tvrzení stěžovatele, že mu před realizací správního vyhoštění nebylo známo, že je povinen nastoupit výkon zbytku uloženého trestu odnětí svobody. Dne 12. 12. 1997 stěžovateli byla prokazatelně doručena výzva k nástupu zbytku trestu, přičemž stěžovatel požádal o odklad výkonu zbytku trestu ze zdravotních důvodů. Tato jeho žádost byla usnesením městského soudu ze dne 24. 2. 1998 č. j. 5 T 98/95-474, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 22. 4. 1998 č. j. 3 To 154/98-488, zamítnuta. Za pravdivou pak městský soud nepovažoval ani argumentaci stěžovatele v tom smyslu, že předpokládal, že realizací správního vyhoštění měly být zrušeny všechny jiné mu uložené sankce (včetně trestu odnětí svobody), a to tím spíše, bylo-li rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno již dne 13. 6. 1995. Městský soud proto uzavřel, že je zcela namístě předpokládat, že stěžovatel se od 12. 12. 1997, kdy mu byla doručena výzva k nástupu trestu, dosud vyhýbá nástupu výkonu zbytku uloženého trestu odnětí svobody s tím, že od realizace předmětného správního vyhoštění dne 21. 12. 1997 došlo (po vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 1997 č. j. 3 To 310/97-450, kdy promlčecí doba počala běžet) ke stavění pětileté promlčecí doby výkonu trestu odnětí svobody, které trvá dosud. Z důvodu dlouhodobého a úmyslného vyhýbání se právním následkům trestního řízení proto žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody nevyhověl.
12. Ústavní soud považuje zmíněnou argumentaci městského soudu za ústavně konformní a z toho důvodu mu nepřísluší jeho rozhodnutí jakkoliv věcně přehodnocovat. Zdůrazňuje přitom, že podle dříve platného §68 odst. 2 trestního zákona (nyní §94 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník; dále jen "trestní zákoník") se do promlčecí doby výkonu trestu odnětí svobody nezapočítá mimo jiné doba, po kterou nebylo možno trest vykonat proto, že se odsouzený zdržoval v cizině. Zákon zde přitom nerozlišoval a ani podle současné právní úpravy nerozlišuje, z jakého důvodu se odsouzený v cizině zdržoval. Navíc došlo opakovaně k přerušení promlčecí doby [§68 odst. 3 písm. a) trestního zákona, §94 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku], naposledy dne 14. 4. 2010, kdy městský soud vydal příkaz k dodání stěžovatele do výkonu uvedeného trestu odnětí svobody (viz bod 4. shora).
13. S ohledem na výše rozvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu