ECLI:CZ:US:2020:4.US.739.20.1
sp. zn. IV. ÚS 739/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., t. č. ve vazbě ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. února 2020 č. j. 6 To 45/2020-716, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Plzeň-venkov, ze dne 14. 9. 2019 č. j. KRPP-126029-59/TČ-2019-031172 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Usnesením Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 9. 2019 č. j. 0 Nt 8/2019-25 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stížnost stěžovatele proti danému usnesení okresního soudu byla usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 10. 2019 č. j. 9 To 333/2019-36 zamítnuta.
4. O první žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu rozhodl okresní soud usnesením ze dne 3. 12. 2019 č. j. 0 Nt 2007/2019-12 tak, že u stěžovatele nebyly nadále shledány důvody vazby uvedené v §67 písm. c) trestního řádu, neboť byly nahrazeny stanovením dohledu probačního úředníka a předběžným opatřením spočívajícím v zákazu veškerého styku s poškozenými, a stěžovatel byl propuštěn z vazby na svobodu. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever (dále jen "státní zástupce") stížnost, ale v mezidobí, tj. ještě před rozhodnutím krajského soudu o podané stížnosti, byla dne 17. 12. 2019 na stěžovatele podána obžaloba. Následně okresní soud rozhodl podle §72 odst. 3 trestního řádu usnesením ze dne 3. 1. 2020 č. j. 22 T 164/2019-633 o dalším trvání vazby stěžovatele tak, že ho nadále ponechal ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu, a současně tímto rozhodnutím předložil věc ke kompetenčnímu rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť okresní soud měl za to, že ve věci je příslušný vést řízení v prvním stupni krajský soud. Proti usnesení okresního soudu ze dne 3. 1. 2020 č. j. 22 T 164/2019-633 podal stěžovatel stížnost. Krajský soud usnesením ze dne 6. 1. 2020 č. j. 9 To 419/2019-39 na základě stížnosti státního zástupce zrušil usnesení okresního soudu ze dne 3. 12. 2019 č. j. 0 Nt 2007/2019-12 a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že po podání obžaloby dne 17. 12. 2019 se věc přesunula z fáze přípravného řízení do fáze řízení před soudem, kdy u okresního soudu napadla obžaloba pro jednání, pro které byl stěžovatel vzat do vazby. Došlo tak ke změně procesního soudu, který byl o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby příslušný rozhodnout a krajský soud nemohl v té době do jeho rozhodování jakkoli zasahovat. Z uvedeného důvodu krajský soud vrátil věc procesnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že tento soud je příslušný k rozhodnutí o stížnosti stěžovatele proti usnesení okresního soudu ze dne 3. 1. 2020 č. j. 22 T 164/2019-633. Poté krajský soud (procesní soud) usnesením ze dne 13. 1. 2020 č. j. 6 To 12/2020-666 stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu ze dne 3. 1. 2020 č. j. 22 T 164/2019-633 zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou.
5. Vrchní soud usnesením ze dne 23. 1. 2020 sp. zn. 7 Ntd 3/2020 podle §24 odst. 1 trestního řádu rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Okresní soud Plzeň-sever.
6. O další žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu rozhodl okresní soud usnesením ze dne 12. 2. 2020 č. j. 22 T 164/2019-704 podle §71a trestního řádu tak, že u stěžovatele jsou nadále shledány důvody vazby uvedené v §67 písm. c) trestního řádu, které se podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nahrazují přijetím písemného slibu stěžovatele, dále se podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu nahrazují stanovením dohledu probačního úředníka nad stěžovatelem a podle §73 odst. 1 písm. d) trestního řádu za použití §88c písm. a) trestního řádu a §88d odst. 1 trestního řádu se nahrazuje vazba předběžným opatřením spočívajícím v zákazu veškerého styku s poškozenými a obviněný se propouští z vazby na svobodu.
7. Na základě stížnosti státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 24. 2. 2020 č. j. 6 To 45/2020-716 zrušil usnesení okresního soudu ze dne 12. 2. 2020 č. j. 22 T 164/2019-704 a znovu rozhodl tak, že podle §71a trestního řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá a podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se jeho písemný slib nepřijímá. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že nadále existuje důvodná obava, že by stěžovatel mohl své jednání vůči poškozené a poškozenému opakovat, neboť se dosud přes rozchod s poškozenou prokazatelně nepřenesl, což lze dovodit zejména z přepisu telefonních hovorů mezi ním a jmenovanou poškozenou za dobu, kdy je stěžovatel ve vazbě. Podle krajského soudu opačný závěr nelze dosud učinit ani za situace, kdy stěžovatel není podle závěrů znaleckého zkoumání nebezpečný pro společnost, ani s přihlédnutím k písemnému slibu stěžovatele, který krajský soud s ohledem na všechny okolnosti posuzované věci nepovažuje za dostatečnou náhradu vazby. Uzavřel proto, že je nezbytné vypracovat ohledně osoby stěžovatele psychologický posudek, který by mohl přinést hlubší vhled do osobnosti stěžovatele ve vztahu k riziku opakování jeho jednání vůči poškozeným, přičemž již okresní soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. 2. 2020 uvedl, že bude do řízení neprodleně přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, jenž stěžovatele podrobí znaleckému vyšetření. Potřebu vypracování psychologického posudku na osobu stěžovatele ostatně dovodil i vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, kde nad rámec jím posuzované věci, tedy příslušnosti okresního soudu, uvedl, že vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, by bylo velmi vhodné, že by takový posudek mohl přispět k objektivnějšímu poznání stěžovatele, zjištění struktury jeho osobnosti a zvolení odpovídajících opatření vůči jeho osobě, a mohl by být přínosný také pro znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že každá vazba musí být založena na relevantních a dostatečných důvodech. Odkazuje přitom na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13 (N 212/79 SbNU 419), ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 757/2000 (N 43/29 SbNU 401), ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247), která se týkají zákonnosti a řádného odůvodnění rozhodnutí o vazbě. Podle stěžovatele je napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodněno, náležitým způsobem nezohledňuje dlouhodobost jeho pobytu ve vazbě a zejména není založeno na relevantních důvodech. Stěžovatel je přesvědčen, že vazební důvod podle §67 písm. c) trestního řádu u něj pominul, přičemž poukazuje na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze dne 11. 11. 2019, který byl zpracován ohledně jeho duševního stavu. Podle tohoto znaleckého posudku jeho pobyt na svobodě není pro společnost nebezpečný a reaktivní deprese u něj již odezněla. Krajský soud však v rozporu se znaleckým zkoumáním rozhodl o jeho ponechání ve vazbě s tím, že má být nebezpečný pro poškozenou, čímž podle názoru stěžovatele neguje závěry daného znaleckého posudku. Stěžovatel má za to, že nemůže jít k jeho tíži, že dosud na něj nebyl vypracován psychologický posudek a že pouze na základě uskutečněných telefonických hovorů nelze dovozovat, že u něj nadále trvá vazební důvod podle §67 písm. c) trestního řádu a že jej nelze nahradit opatřeními nahrazujícími vazbu, která použil ve svém rozhodnutí okresní soud. Dodal, že podle jeho mínění ani vrchní soud u něj riziko opakování trestné činnosti neshledal a ve svém rozhodnutí nejen vyloučil právní kvalifikaci jeho jednání podle §145 odst. 2 trestního zákoníku, ale zpochybnil i právní kvalifikaci podle §145 odst. 1 trestního zákoníku. Závěr krajského soudu učiněný v napadeném rozhodnutí proto považuje za nesprávný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací prostředek sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však ve smyslu §68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
12. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].
13. V nyní posuzované věci stěžovatel svými námitkami zpochybňuje důvodnost rozhodnutí o vzetí jeho osoby do předstižné vazby a jejich prostřednictvím Ústavní soud žádá, aby napadená rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. K zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů však není důvod. Krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí srozumitelně a náležitě vysvětlil, proč zrušil usnesení okresního soudu ze dne 12. 2. 2020 č. j. 22 T 164/2019-704 a zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, a také proč odmítl přijmout jeho písemný slib. Své závěry přitom založil na konkrétních skutečnostech.
14. Ústavní soud konstatuje, že o vazbě rozhodovaly oprávněné orgány na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. Skutečnosti, na základě nichž krajský soud v posuzované věci dovodil existenci důvodů předstižné vazby (viz sub 7), považuje za racionální a odůvodnění napadeného rozhodnutí za dostatečné, neboť z něj jednoznačně vyplývá, o které okolnosti soud opírá závěr, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, který odůvodňuje jeho vzetí do vazby podle §67 písm. c) trestního řádu. Okolnost, že se s jeho závěrem stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k tomu, aby tento závěr Ústavní soud přehodnocoval.
15. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán příslušný k rozhodnutí o vazbě vyhodnotí okolnosti tak, že na stěžovatele vazbu skutečně uvalí či rozhodne o jeho ponechání ve vazbě. Žádný, natož extrémní rozpor s požadavky plynoucími z ústavního pořádku Ústavní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí neshledal, a proto není dán důvod pro jeho kasační zásah.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu