ECLI:CZ:US:2020:4.US.836.20.1
sp. zn. IV. ÚS 836/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Danila Khamidullina, zastoupeného Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 - Vinohrady, proti sdělení Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 22. ledna 2020 č. j. MV-160772-7/SO-2019, a o s ní spojeném návrhu na zrušení §64 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve slovem "organizované veřejnou vysokou školou", za účasti Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jako účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného právního aktu
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného sdělení Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "Komise") s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 26 odst. 1 a čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle §74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení ustanovení §64 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), ve slovech "organizované veřejnou vysokou školou". Dále navrhuje přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu.
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného sdělení se podává, že stěžovatel požádal Komisi o posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza, když jeho žádost byla podána za účelem "jiné/ostatní", přičemž stěžovatel jako doklad o účelu pobytu na území doložil potvrzení obchodní společnosti Pražské vzdělávací středisko - jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky, s. r. o., sídlem Mezibranská 1579/4, Praha 1 - Nové Město (dále jen "PVS"), ze kterého vyplývá, že je přihlášen k absolvování intenzivního kurzu jazykové a odborné přípravy ke studiu na vysoké škole v České republice, konkrétně ke studiu bakalářského studijního programu/oboru Bezpečnost a informační technologie na Českém vysokém učení technickém v Praze; předpokládaná doba trvání prvního semestru je od 12. 9. 2019 do 29. 2. 2020.
4. Komise napadeným sdělením dospěla k závěru, že je stále dán důvod pro neudělení dlouhodobého víza k pobytu na území za účelem "jiné/ostatní" podle §56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců. Komise shledala, že vzhledem k administrativním lhůtám, které jsou spojeny s procesem vyznačení uděleného dlouhodobého víza, stěžovatel již nemůže v požadovaném termínu přicestovat a v předpokládané době (sub 3) studium zahájit. Komise dospěla k závěru, že z položky č. 30 tiskopisu žádosti o udělení dlouhodobého víza jednoznačně vyplývá, že stěžovatel žádá o udělení dlouhodobého víza pouze do 29. 2. 2020, tj. pouze na dobu nutnou k přicestování a absolvování prvního pololetí kurzu vymezeného v předloženém dokladu o účelu pobytu vystaveném PVS. Komise má tedy za to, že stěžovatel nemůže plnit jím deklarovaný účel pobytu, kterým je studijní aktivita v kurzu pořádaném do 29. 2. 2020. Komise dále uvádí, že na základě její výzvy ze dne 5. 11. 2019 č. j. MV-132676-4/SO-2019 jí bylo dne 11. 11. 2019 doručeno sdělení PVS, které obsahovalo seznamy studentů, kteří v době sdělení realizovali předmětné studium v prezenční formě na základě krátkodobého víza, a studentů, kteří absolvovali dálkovou náhradní přípravu. PVS výše uvedené sdělení doplnilo dne 25. 11. 2019 zasláním nového seznamu osob absolvujících dálkovou náhradní přípravu, a dále dne 29. 11. 2019 zcela nového seznamu studentů, kteří mají absolvovat kurz pořádaný do 31. 8. 2020. Vzhledem k zásadním rozporům mezi doloženými seznamy, kdy tyto obsahují různá jména bez uvedení důvodu jejich zařazení na seznam či naopak vypuštění z předchozího seznamu, má Komise důvodné pochybnosti o výpovědní hodnotě těchto seznamů a nemůže k nim bez dalšího přihlížet za účelem učinění jednoznačných skutkových zjištění. Komise následně nevyhověla ani návrhu na změnu žádosti o dlouhodobé vízum (na dobu do 31. 8. 2020), neboť vzhledem k tomu, že dospěla k závěru o existenci důvodu pro neudělení dlouhodobého víza, nebylo možné tomuto návrhu vyhovět. S ohledem na nemožnost realizovat účel pobytu se pak Komise již dále nezabývala ostatními námitkami stěžovatele uvedenými v žádosti, neboť ani tyto by nemohly zvrátit nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza provedené Komisí, stejně tak ani dalším zjištěním týkajícím se správného zařazení deklarovaného účelu pobytu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti uvádí zejména to, že ústavní stížnost směřuje proti neodůvodněné diskriminaci zájemců o studium ze zemí mimo Evropskou unii, které se fakticky dopouští migrační úřady České republiky použitím §64 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Komise žádost o vízum stěžovatele zamítla s odůvodněním, že nové posuzování žádostí o vízum trvalo tak dlouho, že odpadl důvod pro udělení víza. Příčinou této absurdní a pro stěžovatele nepochopitelné situace je to, že Ministerstvo vnitra se s pomocí §64 písm. b) zákona o pobytu cizinců pokusilo odradit stěžovatele od kurzu organizovaného PVS a "nasměrovat" je namísto toho na konkurenční kurzy navenek organizované veřejnými vysokými školami. Postupem Ministerstva vnitra a následně Komise se stěžovateli prakticky uzavřela možnost studovat jím zvolený kurz organizovaný PVS, přestože také podle názoru Komise v době podání žádosti stěžovatele o vízum (tj. na jaře či v létě 2019) neexistoval Ministerstvem vnitra tvrzený důvod, který by bránil v udělení víza stěžovateli. Z výše shrnutých skutečností plyne, že opatření účastníka - neudělení víza stěžovateli kvůli tomu, že nové posuzování žádosti o vízum trvalo tak dlouho, až prý odpadl důvod pro udělení víza k pobytu nad 90 dnů - prakticky znemožnilo stěžovateli absolvování kurzu jazykové a odborné přípravy organizovaného PVS, který si stěžovatel sám zvolil. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zakázal Komisi porušování jeho práv a aby obnovila stav před porušením jeho práv novými opatřeními.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno sdělení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost je přípustná, neboť směřuje proti tzv. novému posouzení důvodů neprodloužení víza, které je vyňato z přezkumu správních soudů; proti těmto sdělením se nelze bránit ani nečinnostní žalobou. Nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza je vyloučeno ze soudního přezkumu podle §171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž ústavní konformitu tohoto ustanovení stvrdil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11 [(N 86/65 SbNU 161; č. 234/2012 Sb.) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Protože podle Ústavního soudu na udělení víza neexistuje právní nárok, není dán ani důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum. K tomu třeba dodat, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011 č. j. 5 Ans 5/2011-221 sdělení důvodů neudělení dlouhodobého víza nelze považovat za vlastní rozhodnutí o jeho neudělení, ale za úkon správního orgánu následující po rozhodnutí o neudělení víza. Provedení tohoto úkonu se tedy nelze domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle §79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel tak neměl další procesní prostředky k ochraně tvrzeného práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí (v projednávané věci) správních orgánů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé, byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadený právní akt byl nepřezkoumatelný, resp. postrádal řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425) či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275).
9. Předně je třeba konstatovat, že stěžovatel namítá zásah do jeho základních práv (viz sub 1), jichž se podle čl. 41 Listiny mohou účastníci řízení domáhat toliko v mezích zákona a která Ústavní soud podrobuje toliko omezenému přezkumu z hlediska intenzity zásahu do práv stěžovatele; takovou však v posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené sdělení z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek. Neshledal přitom ani výše zmíněný extrémní zásah, ani vady v postupu správních orgánů, které mu stěžovatel přisuzuje. Zákonným důvodem pro udělení dlouhodobého víza byla skutečnost, že účel víza by již nemohl být naplněn. Jakkoliv se lze shodnout se stěžovatelem, že k tomu došlo i délkou řízení správních orgánů, klíčovými námitkami stěžovatele bylo právě chybné posouzení účelu studia v jazykové škole, přičemž tato argumentace je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud k tomu v obecné rovině dodává, že je záležitostí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 (U 39/33 SbNU 591) nebo nález ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 26/07 (N 218/51 SbNU 709; 47/2009 Sb.)]. Otázka rozhodování o udělování víz správními orgány je více politické povahy, o čemž ostatně svědčí i její vynětí z přezkumu správními soudy. Pro ústavněprávní přezkum se však jeví podstatným, že problematikou rozhodování o neudělení víza, eventuálně o neprodloužení víza ve vazbě na základní práva, se Ústavní soud v minulosti již zabýval v řadě případů. V již uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/11 (viz sub 7) zaujal právní názor, podle kterého na udělení víza není dán právní nárok, a tudíž neexistuje ani subjektivní ústavně zaručené právo cizince na pobyt na území České republiky (vyjma občanů členských států Evropské unie). Proto rozhodnutím o neudělení víza nemůže dojít k zásahu do základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, což odůvodňuje závěr o zjevné neopodstatněnosti takového návrhu. Současně konstatuje, že Komise v tomto řízení o nenárokovém požadavku postupovala v mezích své kompetence a její sdělení bylo dostatečně odůvodněno.
12. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení věci, tak uplatněných stížnostních námitek v rozhodné části shoduje s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 163/20, kterou Ústavní soud svým usnesením ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 163/20 odmítl jako zjevně neopodstatněnou (taktéž viz usnesení ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 228/20). V nyní posuzovaném případě přitom nemá rozhodující senát Ústavního soudu důvod odchýlit se od posouzení a závěrů uvedených v právě uvedených usneseních, pročež na ně v podrobnostech odkazuje.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel akcesorický návrh na zrušení §64 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "organizované veřejnou vysokou školou". Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
15. Návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení Ústavní soud tedy odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
16. O žádosti stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti podle §39 zákona o Ústavním soudu nebylo samostatně rozhodováno, protože mu bylo de facto vyhověno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu