ECLI:CZ:US:2020:4.US.896.20.1
sp. zn. IV. ÚS 896/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Lukášem Rapsou, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2020 č. j. 14 To 103/2020-30 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. ledna 2020 č. j. 33 Nt 102/2020-21, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
3. Usnesením Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 10. 2019 č. j. 33 Nt 214/2019-15 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 10. 2019 č. j. 14 To 599/2019-23 byl stěžovatel vzat do vazby podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a to z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) trestního řádu. Následně Okresní státní zastupitelství Praha-západ rozhodlo usnesením ze dne 30. 12. 2019 sp. zn. ZT 204/2019 o pominutí vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu a dne 13. 1. 2020 podalo návrh, aby stěžovatel byl i nadále ponechán ve vazbě z důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu.
4. O dalším trvání vazby rozhodoval okresní soud ve vazebním zasedání konaném dne 27. 1. 2020 a usnesením z téhož dne č. j. 33 Nt 102/2020-21 rozhodl tak, že se stěžovatel podle §72 odst. 1 trestního řádu ponechává ve vazbě a že se podle §73 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu a contrario nepřijímá nabídka záruky manželky stěžovatele, B. M., ani písemný slib stěžovatele a vazba se nenahrazuje dohledem probačního úředníka.
5. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu ze dne 20. 2. 2020 č. j. 14 To 103/2020-30 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že byl ponechán ve vazbě z důvodu podle §67 písm. c) 1 trestního řádu, což znamená, že se u něj předpokládá, že bude pokračovat v páchání trestné činnosti, pro kterou je obviněn. Je však přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení úmyslně zveličují jeho roli. K tomu uvádí, že se v O. objevil až na jaře roku 2019, že již před touto dobou tam musela výroba pervitinu probíhat a že on sám ani nezná postup vedoucí k jeho výrobě. Podle jeho názoru soud úmyslným překrucováním skutečností uměle vytvořil vazební důvod, čímž porušil jeho ústavně zaručená práva. Současně považuje za zarážející, že je od počátku trestního řízení ve vazbě, avšak spoluobvinění S., T. a L. byli ponecháni na svobodě, ačkoliv jsou všichni tři závislí na pervitinu a lze předpokládat, že budou pokračovat v páchání trestné činnosti. Zdůrazňuje, že on nikdy pervitin neužíval a ani mu to není kladeno za vinu. Takovým postupem podle něj došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny. Dodal, že nepáchal trestnou činnost déle než jeden rok, jak nesprávně uvádí krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a že trpí cukrovkou a doma ho čeká manželka a dcera, o které se velice bojí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však podle §68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
10. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].
11. Námitky stěžovatele materiálně zpochybňují důvodnost rozhodnutí o vzetí jeho osoby do vazby a jejich prostřednictvím stěžovatel Ústavní soud žádá, aby napadená rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. K zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů však není důvod. Obecné soudy srozumitelně a náležitě vysvětlily, proč shledaly vzetí stěžovatele do vazby i její další trvání nezbytným a své závěry přitom založily na konkrétních skutečnostech.
12. Podle rozhodujících soudů u stěžovatele je i nadále dána důvodná obava, že bude pokračovat v páchání trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Zdůraznily, že obviněný páchal trestnou činnost jako člen organizované skupiny po dlouhou dobu minimálně od května roku 2018 do 1. 10. 2019 a že z pořízených důkazů plyne, že byl s výrobou pervitinu obeznámen, na výrobě se sám podílel a konečný produkt poté i distribuoval. Soudy též uvedly, že dosud nebyli zadrženi všichni členové organizované skupiny, kteří se na výrobě a distribuci pervitinu podíleli, a že hrozí důvodná obava, že by se stěžovatel s nimi po svém propuštění kontaktoval a společně by danou trestnou činnost opakovali, neboť z výroby a distribuce pervitinu měli nezanedbatelný příjem. K tomu zdůraznily, že stěžovatele od páchání předmětné trestné činnosti neodradila ani skutečnost, že měl i příjem z legální činnosti. K námitce stěžovatele, že ostatní spoluobvinění jsou stíhání na svobodě, kterou uplatnil i v ústavní stížnosti, obecné soudy správně podotkly, že pro účely nyní posuzované věci jde o otázku zcela irelevantní a že navíc z obsahu spisu vyplývá, že podíl obviněným zmiňovaných spoluobviněných na páchání trestné činnosti byl podstatně menší, než jak tomu bylo u stěžovatele, který se podílel na samotné výrobě pervitinu, dále ho distribuoval a podílel se i na organizování dodávek do Polské republiky. Stěžovatel tak podle soudů s přihlédnutím k závažnosti stíhaného zločinu a době páchání neskýtá záruku toho, že by po jeho propuštění ze zadržení na svobodu byl schopen dostát svým slibům a vést řádný život, proto je u něj dán důvod vazby uvedený v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, kdy účelu vazby v tuto chvíli není možno dosáhnout jiným opatřením, neboť je zde důvodná obava, že by v případě jeho propuštění na svobodu v páchání trestné činnosti pokračoval, resp. se jí dopouštěl i nadále. Soudy pak také zdůvodnily, proč nemohly přijmout navrhovanou záruku manželky stěžovatele za jeho další chování. Poznamenaly, že není zcela jasné, jakým způsobem by chtěla manželka na stěžovatele působit, aby se vyhnul dalšímu páchání trestné činnosti, když sama uvádí, že s ním žije již 24 let, přičemž za tuto dobu byl stěžovatel několikrát soudně trestán. Je proto evidentní, že soužití stěžovatele s manželkou ho od páchání trestné činnosti neodradilo a není pravděpodobné, že by mu nyní mohla manželka v páchání trestné činnosti zabránit. Stejně tak písemný slib obviněného ani dohled probačního úředníka obecné soudy nevyhodnotily jako dostatečnou záruku ve vztahu k dalšímu jednání stěžovatele s tím, že jde o mnohonásobně trestanou osobu, která vůči své trestné činnost nemá odpovídající kritický odstup.
13. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečná. O vazbě rozhodovaly oprávněné orgány na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán příslušný k rozhodnutí o vazbě vyhodnotí okolnosti tak, že na stěžovatele vazbu skutečně uvalí či rozhodne o jeho ponechání ve vazbě. Žádný, natož extrémní rozpor s požadavky plynoucími z ústavního pořádku Ústavní soud v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí neshledal.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu