ECLI:CZ:US:2020:4.US.923.20.1
sp. zn. IV. ÚS 923/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Helebranta, zastoupeného JUDr. Raem Uppaluri, advokátem, sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019 č. j. 30 Cdo 4838/2017-212 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2017 č. j. 30 Co 1/2017-161, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel působil ve služebním poměru vojáka z povolání, ze kterého byl dne 30. 11. 1987 propuštěn. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 10. 1995 sp. zn. 9 C 171/93 bylo určeno, že důvodem ukončení služebního poměru stěžovatele jakožto vojáka z povolání byl postup porušující všeobecně uznávaná lidská práva a svobody.
3. Vedlejší účastnice po vydání rozsudku obvodního soudu ze dne 27. 10. 1995 sp. zn. 9 C 171/93 nepřijala stěžovatele zpět do služebního poměru (do hodnosti důstojníka), k čemuž byla podle mínění stěžovatele povinna, a v důsledku toho stěžovateli nevznikl nárok na starobní důchod vojáka z povolání. Tento postup vedlejší účastnice stěžovatel shledal za rozporný s §22 odst. 7 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), proto se obrátil na soud a žalobou se domáhal nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice. Výši nemajetkové újmy vyčíslil na částku 8 000 000 Kč.
4. Obvodní soud rozsudkem ze dne 12. 7. 2016 č. j. 19 C 134/2013-137 zamítl žalobu stěžovatele, aby mu Česká republika - Ministerstvo obrany (dále jen "vedlejší účastnice") zaplatila částku 8 000 000 Kč s příslušenstvím. Rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení státu.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 7. 3. 2017 č. j. 30 Co 1/2017-161 rozsudek obvodního soudu potvrdil a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
6. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 12. 2019 č. j. 30 Cdo 4838/2017-212 odmítl a současně rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení.
7. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak rozhodnutí městského soudu, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08, ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v roce 1979 byl coby voják z povolání po operaci ledvin přemístěn na Okresní vojenskou správu Praha-západ, kde působil ve funkci náčelníka oddělení a zástupce náčelníka této vojenské správy. V roce 1987 jeho sestra s rodinou emigrovala do Spolkové republiky Německo, proto mu nezbylo, než požádat o propuštění ze zdravotních důvodů. Skutečným důvodem skončení jeho vojenské služby však byla emigrace jeho sestry a s ní spojený důsledek pro jeho působení v armádě. Zdůrazňuje, že podle tehdy platných předpisů se domáhal svých práv na adekvátní pracovní zařazení a v rehabilitaci u příslušných vojenských orgánů pokračoval i po listopadu 1989. Dne 19. 3. 1993 podal žalobu o soudní rehabilitaci a obvodní soud rozsudkem ze dne ze dne 27. 10. 1995 sp. zn. 9 C 171/93 určil za skutečný důvod skončení jeho služebního poměru vojáka z povolání politickou perzekuci z důvodu emigrace sestry do Spolkové republiky Německo.
9. Stěžovatel má za to, že rozhodující soudy chybně posoudily povahu jeho nároku a odpovědnost státu. Je přesvědčen, že vedlejší účastnice i jí podřízené složky byly vázány rozsudkem obvodního soudu ze dne 27. 10. 1995 sp. zn. 9 C 171/93, a zdůraznil, že podle §21 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích se za neplatný považuje právní úkon, jímž došlo v rozhodném období ke skončení pracovního poměru z důvodu postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, a že §22 zákona o mimosoudních rehabilitacích ukládal vedlejší účastnici povinnost znovu jej zaměstnat v zařazení odpovídajícím původní pracovní smlouvě, a to bez nového přijímacího řízení. Podle stěžovatele ústřední rehabilitační komise svévolně změnila povinnou reaktivaci perzekuovaných důstojníků v nové přijímací řízení, přičemž takový postup byl komisí uplatňován obecně. Takový postup považuje stěžovatel za neústavní.
10. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel dodal, že podstatnou část nemajetkové újmy mohl uplatnit až po dovršení věkové hranice nároku na starobní důchod, proto musela promlčecí doba běžet až od roku 2015, kdy podal žádost o přiznání důchodu, případně od roku 2012, tj. při dovršení věku na předčasný výsluhový důchod.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3561/16).
14. Žádné takové pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen polemizuje s právním závěrem, ke kterému obecné soudy dospěly. Obvodní soud na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že žalobnímu návrhu stěžovatele není možno vyhovět s tím, že stěžovatel se domáhal předmětnou žalobou náhrady nemateriální újmy vzniklé v jeho osobní sféře v důsledku jednání vedlejší účastnice po 1. prosinci 1987, přičemž v této době právní úprava neumožňovala přiznat osobě, do jejíž osobní sféry bylo zasaženo, právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. K tomu dodal, že i kdyby měl být nárok stěžovatele posuzován podle pozdější právní úpravy, jednalo by se o nárok promlčený. Městský soud pak v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se kterým se ztotožnil i Nejvyšší soud, jasně a srozumitelně zdůvodnil, proč nelze stěžovateli přiznat nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Odkázal přitom na četnou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1872/2006, usnesení ze dne 8. 7. 2011 sp. zn. 28 Cdo 425/2010, rozsudek ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, aj.), podle které k tomu, aby šlo o postup úřední, je zapotřebí, aby tak postupovaly osoby, které plní úkoly státního orgánu, a tento postup musí sloužit výkonu státní (veřejné) moci. Městský i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích přiléhavě konstatovaly, že požadavek stěžovatele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu se odvíjí od tvrzeného porušení právní povinnosti vedlejší účastnice při přijímání stěžovatele do služebního poměru, takže nejde o odpovědnostní vztah veřejnoprávní povahy vyplývající z rozhodnutí či postupu vedlejší účastnice při výkonu její svrchované veřejné moci, na který by bylo možné vztáhnout působnost zákona č. 82/1998 Sb.
15. Dané právní závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a jsou založeny na interpretaci práva, která je předvídatelná a logická, proto nevykazuje žádné znaky neústavnosti. Ze shora uvedeného je zřejmé, že stát nemůže ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., odpovídat za pochybení namítaná stěžovatelem a Ústavní soud nezjistil ve vztahu ke stěžovateli ve věci žádný nerovný či diskriminační postup.
16. Zastává-li stěžovatel opačný právní názor, tato skutečnost kasaci napadeného rozhodnutí neodůvodňuje. Jakkoliv Ústavní soud nechce zpochybňovat, že stěžovatel byl v důsledku emigrace své sestry v roce 1987 postižen, tak pouze z této skutečnosti nelze vyvozovat jeho automatický nárok na finanční odškodnění, které si sám vypočítal.
17. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu