ECLI:CZ:US:2020:4.US.931.20.1
sp. zn. IV. ÚS 931/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Československá provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, sídlem Beethovenova 235/1, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2020 č. j. 28 Cdo 3563/2019-748, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2019 č. j. 11 Co 38/2019-719 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. října 2018 č. j. 17 C 192/2015-680, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a města Vrbno pod Pradědem, sídlem Nádražní 389, Vrbno pod Pradědem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 10. 2018 č. j. 17 C 192/2015-680 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že Česká republika - Státní pozemkový úřad je vlastníkem pozemku parc. č. 14 v katastrálním území Vrbno pod Pradědem. Stěžovatelka žalobu podala podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi); dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání". Okresní soud shledal, že se stěžovatelce nestala majetková křivda v rozhodném období vymezeném v §1 zákona o majetkovém vyrovnání (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) a nestala se jí ani způsobem uvedeným v §5 daného zákona. Dle okresního soudu se křivda nestala stěžovatelce, ale subjektu Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens, který byl vlastníkem sporného pozemku a jemuž byl odňat výnosem říšského komisaře ze dne 10. 1. 1940 a následně zapsán do pozemkové knihy pro obec Vrbno. Okresní soud zdůraznil, že stěžovatelka je právním nástupcem subjektu vystupujícího pod různými názvy (včetně názvu Unterstützungverein St. Elisabeth des Barmherzigen Schwestern des ehm. Deutschordens), nikoli však subjektu vystupujícího pod jménem Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens. V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka někdy byla vlastnicí sporného pozemku.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 6. 2019 č. j. 11 Co 38/2019-719 ke stěžovatelčinu odvolání potvrdil zmíněný rozsudek okresního soudu. Ztotožnil se se závěrem, že stěžovatelka ve vztahu k předmětnému pozemku neutrpěla majetkovou křivdu v rozhodném období. Nedoložila totiž, že před tímto rozhodným obdobím byla zapsána jako vlastník.
4. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání napadeným usnesením. V odůvodnění uvedl, že se odvolací soud neodchýlil od jeho rozhodovací praxe, když shledal, že aktivní věcná legitimace stěžovatelky k vedení sporu podle §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání není dána, neboť tvrzenému předchůdci stěžovatelky bylo vlastnického právo odňato před rokem 1945, a následně nedošlo k jeho obnově. Judikatura označená stěžovatelkou v souvislosti s prokazováním skutečností, jež nastaly v době dávno minulé, na posuzovanou věc nedopadala. Stěžovatelka totiž netvrdila, že by uplatnila nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."), či dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen "dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb."). Stěžovatelka ani nevysvětlila, z jakého právního titulu na ni měl před rozhodným obdobím nebo v jeho průběhu přejít předmětný majetek odňatý subjektu, jehož nebyla právním nástupcem, jak v průběhu dokazování zjistil okresní soud.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka souhlasí se závěrem okresního soudu, že v minulosti působila pod názvem Unterstützungverein St. Elisabeth des Barmherzigen Schwestern des ehm. Deutschordens, a nikoli pod názvem Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens, pod nímž působila mužská odnož Německého řádu (Řádu německých rytířů). Stěžovatelka se označuje za ženskou odnož Německého řádu. Nezpochybňuje ani, že předmětný pozemek byl v pozemkové knize zapsán pro zmíněnou mužskou odnož Řádu německých rytířů a na základě nacistické konfiskace v roce 1940 došlo k jeho přepisu do pozemkové knihy pro obec Vrbno. Stěžovatelka však nesouhlasí se závěrem, že daný pozemek nikdy nevlastnila. To, že byla v pozemkové knize původně jako vlastník zapsána mužská odnož Německého řádu, nevylučuje, že následně nemohlo dojít ke změně vlastnického práva ve prospěch stěžovatelky. Skutečnost, že nebyla zapsána v pozemkové knize jako vlastník, dle jejího názoru nic neznamená s ohledem na dobu, která panovala následně po upuštění od principu intabulace.
6. Stěžovatelka tvrdí, že její vlastnické právo dokládá smlouva o právu požívání ze dne 10. 12. 1956 uzavřená mezi Náboženskou maticí v Praze (jako správcem majetkové podstaty stěžovatelky) a Krajským národním výborem v Olomouci, v níž obě smluvní strany prohlašují, že pozemek je vlastnictvím stěžovatelky. Dále má vlastnické právo dokládat přípis Krajského národního výboru v Olomouci ze dne 19. 5. 1958, z něhož vyplývá, že daný pozemek má ve vlastnictví stěžovatelka a že byl nesprávně považován za konfiskát dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb."). Ve stejném duchu vyznívají i přípisy Ministerstva školství a kultury ze dne 10. 12. 1956 a Okresního národního výboru v Bruntále z téhož dne. Dále stěžovatelka poukázala na inventarizaci majetku provedenou Náboženskou maticí v Praze z 50. let 20. století, kde je předmětný pozemek uveden. V dané souvislosti se odvolala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které, ačkoli se nedochoval nabývací titul, lze nabytí práva prokázat nepřímými důkazy, např. chováním tehdejších účastníků. Dále poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, dle něhož není-li důvod pochybovat o tom, že se určité věci před delší dobou dály obvyklým způsobem či úředním postupem, tíží toho, kdo tvrdí opak, důkazní břemeno.
7. Dle stěžovatelky rovněž soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu o přechodu vlastnického práva ze státu na obce dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.").
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo vedenou v souladu s ústavními kautelami řádného procesu.
10. Okresní soud se zabýval právním osudem pozemku, o nějž byl veden spor. Zjistil, že původně byl daný pozemek (resp. pozemky, z nichž následně vznikl pozemek, který byl předmětem žaloby) ve vlastnictví subjektu nazvaného Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens, s čímž stěžovatelka v ústavní stížnosti souhlasí. Rovněž zjistil, že v roce 1940 byl tento pozemek odepsán do knihovní vložky č. 584 pro obec Vrbno výnosem říšského komisaře. I s tím stěžovatelka souhlasí. V pozemkové knize (knihovní vložce č. 584) je následně, jak zjistil okresní soud, zaneseno nabytí vlastnického práva k pozemku Československým státem na základě výměru školského odboru rady Krajského národního výboru v Olomouci ze dne 22. 12. 1954 zn. Škol-321-54/Sch.
11. Ústavní soud konstatuje, že zápis vlastnického práva k předmětnému pozemku pro obec Vrbno v roce 1940 a následně v roce 1954 pro Československý stát má oporu v provedeném dokazování výpisy z pozemkové knihy. Nelze jej tedy ani v nejmenším označit za exces při utváření skutkových zjištění. Dané zjištění přitom poskytuje ucelený obrázek o tom, k jakým změnám ve vlastnickém právu k danému pozemku docházelo a jak se pozemek stal vlastnictvím státu (nejprve byl ve vlastnictví subjektu nazvaného Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens, následně ve vlastnictví obce Vrbno, od obce Vrbno pak v roce 1954 pozemek nabyl stát).
12. Okresní soud též shledal, že k obnovení vlastnického práva pro Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens po druhé světové válce nedošlo. Dospěl totiž k závěru, že zmíněný subjekt řádně nevyužil postup podle zákona č. 128/1946 Sb. a vlastnictví předmětného pozemku se mu tak nenavrátilo. Dodal, že ani stěžovatelka, která navíc není právním nástupcem daného subjektu, tento postup nevyužila.
13. K závěrům zkoumání, zda byl či nebyl využit postup dle zákona č. 128/1946 Sb. nelze mít výhrad. Jak Ústavní soud již v minulosti zmínil, z §1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. plyne, že právní poměry z doby nesvobody trvají, dokud nebudou příslušným orgánem prohlášeny za neplatné. Zákon č. 128/1946 Sb., který tento dekret provádí, vychází ze stejného stanoviska a nelze z něj dovodit, že by přímo ze zákona, bez rozhodnutí soudu, došlo k obnovení vlastnických práv osob, jež tato práva pozbyly v době nesvobody. Šlo o právní úkony a rozhodnutí napadnutelné, nikoli od počátku neplatné. Československý stát při nápravě válečných poměrů vyšel z toho, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem, a tudíž jsou bez dalšího nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Proto majetkové změny v oblasti veřejnoprávní prováděl automaticky (§1 dekretu prezidenta republiky č. 124/1945 Sb.). To se však nemohlo vztahovat na bývalý majetek osob soukromého práva. Náprava stavu způsobeného dobou nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty atd. Restituce proto byly spjaty s přezkoumáním národnosti a postojů těch, kteří byli v době okupace postiženi (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 223/96, ze dne 29. 9. 1999 sp. zn. II. ÚS 18/97 či ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 200/20, bod 12.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
14. Vedle toho navíc okresní soud poznamenal, že Moravskoslezský zemský národní výbor výměrem ze dne 9. 3. 1946 označil Řád německých rytířů za zrádce a nepřítele Československého státu ve smyslu §3 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb."), a byl mu konfiskován majetek, k čemuž okresní soud odkázal na vyhlášku Okresní správní komise v Bruntále ze dne 1. 4. 1946 č. j. 113/5-1946. Dané závěry k případné konfiskaci dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. považuje Ústavní soud za hodnocení učiněné nad rámec nezbytného odůvodnění, neboť okresní soud shledal, že Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens pozbyl vlastnické právo k předmětnému pozemku v roce 1940 a již je nenabyl zpět.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že zápis vlastnictví pro Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens ještě neznamená, že následně nemohlo dojít nabytí vlastnického práva stěžovatelkou. Ústavní soud souhlasí s krajským soudem, že jde o nekonkrétní tvrzení, z něhož není zřejmé, kdy, jak a namísto jakého subjektu měla své tvrzené vlastnické právo nabýt.
16. K tvrzení, že po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) ve smyslu §1 zákona o majetkovém vyrovnání stěžovatelka vlastnila pozemek označený v žalobě, předložila několik přípisů z 50. let 20. století, smlouvu o právu požívání z roku 1956 a inventarizační seznam. Na jejich základě tvrdí, že v 50. letech byla vlastnicí sporného pozemku a že jej měla ve správě Náboženská matice v Praze. Tvrdí, že jde přípisy Krajského národního výboru v Olomouci, Okresního národního výboru v Bruntále či Ministerstva školství a kultury.
17. Ústavní soud nemá důvodu hodnotit, zda jde o přípisy zmíněných orgánů, jak tvrdí stěžovatelka, nebo zda jde o přípisy Náboženské matice v Praze určené těmto orgánům, jak napovídá obsah daných listin. Pro posouzení ústavní stížnosti je totiž podstatné jen to, zda obecné soudy neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva svým hodnocením, že předložené listiny s ohledem na další zjištění nedokládají, že by stěžovatelka byla po část rozhodného období vlastnicí pozemku, jehož se týkala žaloba.
18. Ve stěžovatelkou předložených listinách se zmiňuje její vlastnické právo, aniž by bylo popsáno, jak jej nabyla (tak je tomu např. ve smlouvě o právu požívání z roku 1956 či inventarizaci), případně je zde zmíněn převod na Československý stát výměrem ze dne ze dne 22. 12. 1954 zn. Škol-321-54/Sch s dovětkem, že nešlo o správný postup, neboť majetek byl nesprávně považován za konfiskát podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., do pozemkových knih poznamenaný dle zákona č. 90/1947 Sb. V přípisu ze dne 31. 11. 1956 (stěžovatelkou označený důkaz č. 18) se zmiňuje, že z výpisu knihovní vložky č. 583 (sporný pozemek byl na vložce č. 584, poznámka Ústavního soudu) byla zjištěna poznámka konfiskace zanesená ve smyslu zákona č. 90/1947 Sb. dle dekretu č. 90/1947 Sb., a je žádáno, aby s ohledem na tuto poznámku byl změněn zápis vlastnického práva ve vložce č. 583 "a též i ve vložce č. 584, byla-li i zde poznamenána konfiskace". V přípise ze dne 19. 5. 1958 (stěžovatelkou označený důkaz č. 16) se zmiňuje, že z vložek č. 583 a 584 bylo zjištěno, že majetek zde zapsaný byl považován za konfiskát.
19. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud se při dokazování zabýval právním osudem předmětného pozemku od roku 1940. Učinil přitom zjištění, kterému subjektu svědčil zápis vlastnického práva před tímto rokem, jak pozbyl své vlastnictví, a že je pak zpět již nenabyl způsobem k tomu stanoveným v zákoně č. 128/1946 Sb. (srov. body 10. až 12.). Z předložené knihovní vložky č. 584 okresní soud učinil zjištění, že v roce 1940 sem bylo zapsáno vlastnické právo pro obec Vrbno a následně v roce 1954 pro Československý stát (aniž by byly v mezičase v předloženém výpisu z pozemkové knihy zaznamenány nějaké jiné vlastnické změny). Ústavní soud nespatřuje prostor pro svůj zásah do hodnocení důkazů provedených okresním soudem, který si po provedeném dokazování učinil závěr o změnách vlastnictví sporného pozemku v době, která předcházela 50. letům, k nimž se vztahovaly stěžovatelkou namítané listiny. V ústavních mezích se okresní soud pohyboval při svém postupu, při němž položil důraz na zjištění k vlastnickému právu ve 40. letech (odnětí vlastnictví subjektu Das Hoch und Deutschmeistertum des deutschen Ritterordens v roce 1940 s tím, že mu pak již nebyl navrácen postupem podle zákona č. 128/1946 Sb.). Za logický lze označit postup okresního soudu, který v podstatě vycházel z toho, že majetkové změny v čase pozdějším musí navazovat na majetkové změny v čase předešlém. V tomto duchu pak okresní soud kladl důraz na okolnosti vztahující se k vlastnictví ve 40. letech a při porovnání těchto zjištění dospěl k závěru, že stěžovatelkou předložené listiny vztahující se k 50. letům neprokázaly, že by stěžovatelka byla vlastníkem sporného pozemku v rozhodném období ve smyslu §1 zákona o majetkovém vyrovnání. To platí tím spíše, že stěžovatelka ani neupřesnila, jak a kdy měla vlastnictví k danému pozemku vůbec nabýt, což vyvolává značné pochybnosti též s ohledem na změny vlastnictví předmětného pozemku, jak je zjistil okresní soud. Vše za situace, kdy měl okresní soud možnost porovnat, zda informace ze stěžovatelkou předložených listin odpovídají dalším zjištěním (např. zda zmínka o poznámce konfiskace dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. výše zmíněná v bodě 18. odpovídá či neodpovídá výpisu z knihovní vložky č. 584; žádné zjištění o poznámce takové konfiskace okresní soud z předložených výpisů z vložky č. 584 nezjistil, což Ústavní soud přikládá tomu, že na předložených výpisech taková zmínka uvedena nebyla).
20. Lze shrnout, že hodnocení důkazů je doménou obecných soudů, do které Ústavnímu soudu přísluší zasahovat jen v takových případech, jakým je např. zjevný logický omyl. V posuzované věci však prostor pro jeho zásah není dán, neboť se hodnocení soudů pohybovalo v ústavních mezích.
21. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených práv či svobod tím, že obecné soudy shledaly, že v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 neutrpěla tvrzenou majetkovou újmu ve vztahu k pozemku zmíněnému v žalobě, není důvodu se zabývat její argumentací k zákonu č. 172/1991 Sb.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu