ECLI:CZ:US:2020:4.US.943.20.1
sp. zn. IV. ÚS 943/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Z. M. a A. M., zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, sídlem Zbečno 123, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2020 č. j. 30 Cdo 4682/2018-327, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2018 č. j. 54 Co 139/2018-296 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. listopadu 2017 č. j. 20 C 70/2015-262, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byly porušeny jejich základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z vyžádaného spisového materiálu se podává, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Na základě řady usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze vydaných v roce 2001 a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") z roku 2011 byly na majetku stěžovatele podle §47 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na nárok poškozené banky zajištěny peněžní prostředky ve výši přesahující 19 milionů Kč. V roce 2010 byla na stěžovatele podána obžaloba. V roce 2013 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl o zastavení trestního stíhání proti stěžovateli z důvodu, že se na něj vztahovala amnestie. Stěžovatel však prohlásil, že na projednání věci trvá. V roce 2015 jej tak městský soud rozsudkem uznal vinným z pokračujícího zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu, neuložil mu však z důvodu amnestie žádný trest, uložil mu však nahradit poškozené bance majetkovou škodu ve výši 633 108 868,26 Kč. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal a v průběhu odvolacího řízení vzal zpět své prohlášení, že trvá na projednání trestní věci. Vrchní soud pak usnesením ze dne 20. 1. 2017 vzal toto prohlášení na vědomí. Řadou návrhů podaných mezi lety 2012 až 2017 se stěžovatel domáhal omezení zajištění či jeho zrušení. Usnesením ze dne 11. 5. 2017 městský soud rozhodl o zrušení zajištění věcí a majetkových hodnot z majetku stěžovatele.
3. Stěžovatelé se žalobou před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhali po vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 1 064 000 Kč s úrokem z prodlení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."). Ve své žalobě tvrdili, že trestní soud nerozhodl v přiměřené lhůtě o návrzích na omezení či zrušení zajištění ve smyslu §47 trestního řádu, v čemž spatřovali nesprávný úřední postup. Tvrdili, že nebylo-li by nesprávného úředního postupu, tak by stěžovatel mohl disponovat se svými prostředky ve výši 19 000 000 Kč, investoval by je do směnkového programu banky, čímž by od 1. 10. 2013 do 30. 6. 2014 dosáhl výnos ve výši 4,8 % ročně (tedy částku 684 000 Kč), a od 1. 7. 2014 do 30. 9. 2014 by poskytl úvěr ve výši 8 800 000 Kč úročený 8 % ročně a získal by tak 380 000 Kč. Tyto výnosy by podle tvrzení stěžovatelů plynuly do jejich společného jmění. Obvodní soud rozsudkem ze dne 6. 11. 2017 č. j. 20 C 70/2015-262, který je napaden ústavní stížností, žalobu stěžovatelů zamítl. Podle jeho názoru nešlo do vyhlášení rozsudku městského soudu, který v roce 2015 stěžovatele shledal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu, o nesprávný úřední postup, neboť trestní stíhání v tuto dobu pokračovalo a zajištění peněžních prostředků tak bylo důvodné. Stěžovatelé se přitom domáhali ušlého zisku za období od 1. 10. 2013 do 30. 9. 2014. Vedle toho obvodní soud shledal, že stěžovatelé ani neprokázali vznik škody (ušlého zisku). Investování volných finančních prostředků nebylo možno označit za důvodné očekávání s ohledem na pravidelný běh událostí. K jejich investování totiž v posuzované době mohlo, ale nemuselo dojít. Po provedeném dokazování obvodní soud shledal, že stěžovatelé neprokázali, že by, mohli-li by s prostředky disponovat, vůbec došlo k tvrzenému investování do směnkového programu a poskytnutí úvěru s výnosem 8 %.
4. K odvolání stěžovatelů městský soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2018 č. j. 54 Co 139/2018-296 potvrdil uvedený rozsudek obvodního soudu. Městský soud sice zmínil, že nelze souhlasit se závěrem obvodního soudu, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, tj. závěru o důvodnosti zajištění peněžních prostředků. Aby mohl obvodní soud přijmout takový závěr, musel by se zabývat včasností vydání rozhodnutí o zrušení zajištění, což ovšem neučinil. Městský soud se však plně ztotožnil se závěrem, že tvrzený vznik škody byl ryze spekulativní. Ani přes poučení podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), stěžovatelé vznik škody neprokázali. Městský soud se tak ztotožnil s tím, že jejich žaloba musela být zamítnuta.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 1. 2020 č. j. 30 Cdo 4682/2018-327 odmítl dovolání stěžovatelů. V odůvodnění zmínil, že otázka, "zda nebýt škodné události by při pravidelném běhu událostí došlo na straně žalobců k zamýšlenému zisku," nezaložila přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelé ve skutečnosti zpochybnili správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud vystavěl své právní závěry. Městský soud se ztotožnil se skutkovým závěrem obvodního soudu, že nebylo prokázáno, že by posuzované finanční prostředky stěžovatelé investovali formou směnek či poskytnutí úvěru. Zpochybněním skutkových závěrů však přípustnost dovolání založit nelze. Námitka nepřezkoumatelnosti představuje námitku vady řízení a jako taková není způsobilá založit přípustnost dovolání. Navíc rozhodnutí městského soudu nebylo podle Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Podle stěžovatelů je z podstaty věci obtížné tvrdit přesnou výši ušlého zisku, jakož i konkrétní způsob, jímž by své volné prostředky investovali, nedošlo-li by k jejich nezákonnému zadržení. Nejvyšší soud při prokazování ušlého zisku zmínil např. doložení smlouvy o běžném či vkladovém účtu, na němž by byly peníze úročeny. Stěžovatelé nespatřují jediný důvod, proč by nešlo prokázat existenci a výši ušlého zisku účastí ve směnkovém programu banky, při němž nákup směnky garantuje konkrétní úrokový výnos. Namítli, že rozhodnutí napadená ústavní stížností jsou v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215) a ze dne 17. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 141/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), podle nichž při rozhodování o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem musí soudy vycházet z obvyklého běhu událostí a nesmějí se dopouštět formalistického výkladu a kladení nesplnitelného důkazního břemene. Stěžovatelé namítli, že na ně obecné soudy kladly nesplnitelné důkazní břemeno.
7. Stěžovatelé tvrdí, že nelze mít pochybnosti o nepřiměřené délce trvání trestního řízení, od níž odvozují svůj nárok na náhradu ušlého zisku. Peněžní prostředky z jejich účtů byly zajištěny v roce 2001 a oni očekávali, že na základě návrhů podaných v říjnu 2012 bude soudem rozhodnuto o zrušení zajištění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
10. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti vymezili proti závěru obecných soudů o spekulativnosti žalobního tvrzení o investování finančních prostředků pro případ, že by nebyly zajištěny, do směnkového programu a jejich poskytnutí za 8 % úrok obchodní společnosti PŘEZLETICE DEVELOPMENT, s. r. o.
11. Ústavní soud konstatuje, že obvodní soud i městský soud dospěly k závěru, že stěžovatelé neprokázali vznik ušlého zisku, tj. že neunesli důkazní břemeno. Provedené dokazování soudy vyhodnotily tak, že stěžovatelé neprokázali, že za předpokladu, že by v období od 1. 10. 2013 do 30. 9. 2014 již nebyly zajištěny prostředky ve výši přesahující 19 milionů Kč, tak by při obvyklém běhu událostí došlo k jejich užití stěžovateli tvrzeným způsobem. Jde tedy o nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů. Ústavnímu soudu přísluší vstupovat do procesu utváření skutkových zjištění jen v případě zjevného excesu obecných soudů [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Exces při utváření skutkových zjištění je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13).
12. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by obvodní soud či městský soud při utváření svých skutkových zjištění vybočily z mezí daných ústavními předpisy. Soudy hodnotily, zda bylo dostatečně prokázáno, že za předpokladu, že by v rozhodnou dobu (od 1. 10. 2013 do 30. 9. 2014) mohl stěžovatel disponovat zajištěnými prostředky, zda by za pravidelného běhu událostí bylo důvodné očekávat tvrzený zisk. V danou dobu však stěžovatel se zajištěnými prostředky disponovat nemohl. Šlo tedy v podstatě o hodnocení, co by se stalo, kdyby se události vyvíjely jinak, než se ve skutečnosti vyvíjely. Takové hodnocení je stále hodnocením vztahujícím se ke skutkovým okolnostem. Vykazuje sice jistá specifika od situace, kdy soud zjišťuje, jak se určité děje odehrály v minulosti. To však nic nemění na tom, že do skutkových závěrů soudů k tomu, co by se stalo, kdyby se události vyvíjely jinak, Ústavnímu soudu přísluší vstupovat jen v případech zjevného excesu obecných soudů.
13. Ke směnkovému programu stěžovatelé v žalobě tvrdili, že by částku 19 000 000 Kč na 9 měsíců (od 1. 10. 2013 do 30. 6. 2014) investovali do směnkového programu J&T Banky, a. s., a získali by tak 684 000 Kč. K tomu obvodní soud provedl důkaz řadou prospektů směnkového programu (č. l. 55 a 238 až 241), žádostmi o nákup směnky v tomto programu (č. l. 57 a 233), kopiemi směnek (č. l. 59, 226, 230 a 235), závěrečnými vyrozuměními klienta o nákupu či prodeji směnky a pohyby na klientském účtu (č. l. 60 až 62, 231 až 232, 234, 236 až 237). Část těchto listin předložili stěžovatelé již před prvním jednáním před obvodním soudem (konaným dne 11. 9. 2017), na němž je obvodní soud vyzval podle §118a odst. 1 o. s. ř., aby přesně uvedli, z čeho dovozují, že by za dobu od 1. 10. 2013 do 30. 6. 2014 investovali 19 000 000 Kč se ziskem 684 000 Kč. V rozsudku pak obvodní soud vyhodnotil, že k tvrzenému investování mohlo a nemuselo dojít, šlo o pouhý záměr investice do směnek a žalobní požadavek vyhodnotil jako spekulativní. S tímto hodnocením obvodního soudu se pak ztotožnil i městský soud. Ústavní soud neshledal důvod, aby do takového hodnocení obecných soudů zasahoval.
14. Obecné soudy mohly náležitě vyhodnotit, např. zda stěžovatelé objasnili a doložili, zda bylo reálné očekávat, že by protistrana přijala žádost o investici (nákup směnky spojený s úrokem 4,8 %) právě ve výši tvrzené částky 19 000 000 Kč a přesně po dobu tvrzeného období (od 1. 10. 2013 do 30. 6. 2014). Za exces ze strany obecných soudů nelze pokládat to, že neměly za prokázané, jak by děj probíhal, když neměly např. bližší informace k tomu, jak probíhalo posuzování takových žádostí, zda vůbec protistrana pravidelně akceptovala všechny žádosti o investici a zda byla schopna akceptovat i přesné parametry ohledně doby, úroku a částky. Navíc vše za situace, kdy se v prospektech, jimiž byl proveden důkaz, uvádí, že investice obnáší riziko ztráty a není zaručena návratnost a že výnosy jsou uvedeny před zdaněním a odečtením provizí (prospekt zmiňoval výnos 4,8 % při splatnosti směnky 9 měsíců).
15. K úvěru stěžovatelé v žalobě tvrdili, že by poskytnutím úvěru ve výši 19 000 000 Kč společnosti PŘEZLETICE DEVELOPMENT, s. r. o. (dříve EURO DEVELOPMENT CENTRAL BOHEMIA, s. r. o.), za období od 1. 7. 2014 do 30. 9. 2014 při úroku 8 % ročně získali 380 000 Kč. Obvodní soud se zabýval důkazy předloženými k tomuto tvrzení a rovněž vyhodnotil, že dané tvrzení nebylo prokázáno, s čímž se opět městský soud ztotožnil. Obvodní soud provedl důkaz dopisem jednatelky této společnosti a v odůvodnění se věnoval tomu, proč za nevěrohodnou považoval informaci z tohoto dopisu, že by zmíněná společnost nebo některá ze společností, které s ní tvoří koncert, využila nabídky na poskytnutí tvrzeného úvěru. Pochybnosti u obvodního soudu vzbudila samotná formulace dopisu, jakož i to, že jednatelka se zde byla ochotná vyjadřovat i za zcela odlišné společnosti. Ústavní soud konstatuje, že na dopis obvodní soud reagoval srozumitelným způsobem a jeho úvahy nelze označit za exces při hodnocení důkazů. Což platí i pro postup obvodního soudu, který tvrzení stěžovatelů k úvěru ve výši 19 000 000 Kč neměl za prokázané ani na základě úvěrových smluv z let 2014 a 2015 na 8 800 000 Kč a 8 500 000 Kč.
16. Dále stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že na ně soudy kladly nesplnitelné důkazní břemeno. Ústavní soud konstatuje, že tuto námitku stěžovatelé řádně nepředložili Nejvyššímu soudu. Konkrétní argumentaci k nesplnitelnému důkaznímu břemenu uplatnili až dne 21. 1. 2019 v doplnění dovolání. Jeho doplnění podali až po lhůtě pro podání dovolání, jež skončila v pondělí 17. 9. 2018 (rozsudek městského soudu jim byl doručen dne 17. 7. 2018). Vymezení důvodů dovolání je možno podle §242 odst. 4 o. s. ř. měnit po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Nejvyšší soud ve svém usnesení poznamenal, že z tohoto důvodu nemohl přihlédnout k doplnění dovolání ze dne 21. 1. 2019. Stěžovatelé tak neumožnili Nejvyššímu soudu, aby se námitkou nesplnitelného důkazního břemene zabýval. Při splnění všech zákonných požadavků mohla být tato námitka dovolacímu soudu předložena k posouzení. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je totiž otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 55.].
17. Námitka nesplnitelného důkazního břemene je tudíž nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť nebyla řádně uplatněna v dovolání. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není splněna pouhým uplatněním procesního prostředku stěžovatelem, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení zákonem upraveného práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, nebyly vyčerpány všechny možnosti právní obrany, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti [viz nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Tato podmínka se neuplatní jen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22.].
18. Nadto Ústavní soud poznamenává, že i kdyby nebyla v posuzované věci námitka nesplnitelného důkazního břemene nepřípustná, nešlo by o námitku důvodnou. V posuzované věci nešlo o situaci, kdy by soud žalobu zamítl s odůvodněním, že nebyla prokázána přesná výše škody. Z tohoto důvodu není přiléhavý odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. II. ÚS 1430/13, kde Ústavní soud vyhodnotil, že v některých případech je prakticky nemožné určit přesnou výši škody, což však samo o sobě nebrání vzniku odpovědnostního vztahu (srov. body 24., 32. a 33. zmíněného nálezu sp. zn. II. ÚS 1430/13). V posuzované věci městský soud zmínil, že nebyl prokázán samotný vznik škody (bod 14. napadeného rozsudku městského soudu), nikoli její výše. Při posuzování existence nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup je třeba respektovat ústavní garanci práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Výkladem a aplikací zákona č. 82/1998 Sb. nesmí dojít přímo ani nepřímo k omezení tohoto základního práva [nález ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12 (N 86/73 SbNU 459), bod 15.]. I při posuzování toho, zda vůbec vznikla namítaná škoda, nelze na žalobce klást nesplnitelné důkazní břemeno. To má význam zejména v situacích, kdy soud hodnotí, zda nebýt nesprávného úředního postupu by žalobce dosáhl určitého příjmu, který požaduje jako ušlý zisk. Jak již bylo výše uvedeno, jde o hodnocení, co by se stalo, kdyby se události vyvíjely jinak, než se ve skutečnosti vyvíjely. Jde tedy o skutková zjištění a hodnocení svým charakterem odlišná od situací, kdy soud dokazováním zjišťuje, zda či jak se určitá okolnost v minulosti skutečně odehrála (např. jak došlo k poničení určité věci apod.). I při tomto vědomí však při zjišťování, co by se stalo nebýt nesprávného úředního postupu, není porušením ústavních předpisů, když soud po žalobci požaduje tvrdit a prokázat, že byly dány reálné podmínky pro to, aby nebýt nesprávného úředního postupu mohl dosáhnout příjmu požadovaného jako ušlý zisk. Také zde je totiž namístě pečlivé soudní hodnocení (k tomu srov. nález ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 3456/18, body 29. a 30.).
19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal, že by soudy kladly nesplnitelné důkazní břemeno při hodnocení, zda stěžovatelé prokázali, že nebýt nesprávného úředního postupu byly dány reálné podmínky pro to, aby získali žalobou požadovanou částku tvrzeným způsobem. Soudy se věcí zabývaly, dokazovaly a při posuzování věci nabyly pochybnosti vážící se k důkazům (k tomu srov. body 13. až 15.). Ústavní soud však nevyhodnotil, že by soudy vykročily z rámce pečlivého hodnocení důkazů do oblasti, která by již značila kladení nesplnitelného důkazního břemene.
20. Argumentací stěžovatelů o tom, že trestní řízení vedené proti stěžovateli bylo nepřiměřeně dlouhé, či o tom, že o zrušení zajištění peněžních prostředků trestní soud rozhodl až po nepřiměřeně dlouhé době, se Ústavní soud nezabýval. Městský soud totiž shledal, že ačkoliv obvodní soud mimo jiné uzavřel, že nebyl dán nesprávný úřední postup, takový závěr nebylo možno přijmout bez posouzení včasnosti vydání rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků. Včasností vydání takového rozhodnutí se však obvodní soud nezabýval. V tomto smyslu pak městský soud korigoval závěry obvodního soudu. Městský soud své rozhodnutí založil na tom, že nebyl prokázán vznik škody, pročež potvrdil rozsudek obvodního soudu. S ohledem na zmíněné závěry městského soudu tak nemá v posuzované věci význam, aby se Ústavní soud zabýval námitkami, podle nichž bylo o zrušení zajištění rozhodnuto po nepřiměřené době.
21. Stěžovatelé dále vyjádřili nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že námitka nepřezkoumatelnosti je vadou řízení a jako taková není schopna sama založit přípustnost dovolání. Ústavní soud potvrzuje závěr Nejvyššího soudu, že nepřezkoumatelnost dána nebyla, neboť městský soud i obvodní soud svá hodnocení dostatečně promítly do odůvodnění, není tudíž nutné, aby se Ústavní soud zabýval tím, zda námitka nepřezkoumatelnosti, byly-li pro ni splněny všechny požadavky podle §241a odst. 2 o. s. ř., má způsobilost založit přípustnost dovolání. Takové hodnocení, ať by bylo jakékoli, by se na výsledném posouzení Ústavním soudem nijak neprojevilo.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu