ECLI:CZ:US:2021:1.US.1010.21.1
sp. zn. I. ÚS 1010/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti ve věci stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 113/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 114/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 115/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 116/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 117/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 118/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 119/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 120/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 121/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 12 To 122/2020, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21662, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21668, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21678, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21673, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21671, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21657, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21656, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21666, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21664 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2020 č. j. 40 T 4/2011-21659, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Matěje Haranta, advokáta, sídlem Klimentská 1246/1, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Z ústavní stížnosti a napadených usnesení zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
2. Každým jednotlivým usnesením městský soud rozhodl, v trestní věci stěžovatele a dalších dvou odsouzených stíhaných pro zločin podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, o návrhu vedlejšího účastníka jako zmocněnce poškozených na přiznání nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů ustanovenému zmocněnci tak, že se vedlejšímu účastníkovi podle §154 odst. 2 trestního řádu stanoví odměna a náhrada hotových výdajů související s účastí poškozených v trestním řízení.
3. V odůvodnění městský soud uvedl, že podle §154 odst. 1 trestního řádu byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení uložena, v tomto případě stěžovatel, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce (vedlejší účastník). Z tohoto důvodu jsou odsouzení, včetně stěžovatele, povinni společně a nerozdílně nahradit státu odměnu a náhradu hotových výdajů přiznanou vedlejšímu účastníkovi. Městský soud přezkoumal návrh vedlejšího účastníka, porovnal jednotlivé položky návrhu s obsahem spisu a shledal, že návrh je důvodný a že jednotlivé položky tak, jak byly shledány oprávněnými, odpovídají vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), a proto přiznal vedlejšímu účastníkovi podle §154 odst. 2 trestního řádu odměnu a náhradu hotových výdajů.
4. Vrchní soud stížnost podanou stěžovatelem proti usnesením městského soudu každým z usnesení, uvedených v záhlaví, podle §148 odst.1 písm. c) trestního řádu zamítl. Vrchní soud uvedl, že v řízení, které předcházelo vydání napadených usnesení městského soudu neshledal žádná pochybení. Dále vrchní soud konstatoval, že i když usnesením předsedy senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2020 sp. zn. 5 Tdo 1505/2019 došlo k odložení a přerušení výkonu výroku o náhradě škody ve vztahu ke stěžovateli, nejedná se o meritorní rozhodnutí o podaných dovoláních, a protože jsou splněny zákonem předvídané podmínky, nelze jinak než o návrhu vedlejšího účastníka rozhodnout.
5. Vrchní soud dále konstatoval, že napadená usnesení městského soudu vyhovují požadavkům obecně kladeným na usnesení pouze rámcově a přiznal důvodnost mnohým námitkám, stěžovatele, a to zejména co se týče odůvodnění usnesení městského soudu. Podle vrchního soudu není z usnesení městského soudu patrné, jakou částku vedlejší účastník nárokoval, případně chybí odůvodnění odměny. Z tohoto důvodu vrchní soud odůvodnil jednotlivé závěry sám. Dále se vrchní soud věnoval vysvětlování jednotlivých částek a zkoumání jejich důvodnosti, včetně aplikace korektivů plynoucích z advokátního tarifu.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že pravomocnými rozhodnutími obecných soudů v řízení, jejichž byl účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadaná usnesení jsou nezákonná, nerespektují §154 trestního řádu a jsou v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/18 ze dne 3. 11. 2020 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus; viz http://nalus.usoud.cz).
8. Podle stěžovatele vedlejší účastník zastupoval deset osob (poškozených), což by mělo vést k přiměřenému snížení přiznané odměny a náhrady. Stěžovatel je přesvědčen, že přiznaná částka je ve svém úhrnu extrémně nepřiměřená ve srovnání s přiznaným nárokem na náhradu škody. Stěžovatel dále uvádí, že vrchní soud ignoroval jeho námitky, a to jak stran shora citovaného nálezu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 1255/18), tak judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatel dále uvádí, že přiznaná částka odporuje požadavkům účelnosti.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není řazen do soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), ani jim není instančně nadřazen. Ústavní soud také nemá pravomoc zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, ledaže by došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody v důsledku porušení objektivního práva. Jako jakýkoli jiný orgán veřejné moci, i Ústavní soud je povinen respektovat limity své pravomoci dané ústavním pořádkem, zákonem o Ústavním soudu, ale také principem dělby moci. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny v prvé řadě obecným soudům, a Ústavní soud má pravomoc do nich zasáhnout jen v extrémních případech, kdy porušení práva představuje zásah do základních práv a svobod osob (stěžovatelů). Ústavní soud není povolán k tomu, aby svá hodnocení skutkového stavu, či svůj výklad práva nadřadil soudům. Nemá pravomoc je nahrazovat, ale je povinen se zaměřit na to, zda jsou závěry obecných soudů podloženy racionálními, bezrozpornými a ucelenými argumenty a zda je veškerý postup soudů souladný s ústavním pořádkem.
11. Ústavní soud k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení přistupuje zdrženlivě (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1266/18 ze dne 9. 5. 2018 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1020/18 ze dne 22. 5. 2018). Ústavní soud není povolán k tomu posuzovat účelnost uplatněných nároků poškozených v trestním řízení, ani přiměřenost takto vzniklých nákladů. Vzhledem k tomu, že použité pojmy mají neurčitý obsah, je pravomoc Ústavního soudu soustředěna na to, zda obecné soudy dostály povinnosti své kroky náležitě obhájit. S narůstající relativní neurčitostí tato povinnost narůstá a čím větší je prostor pro uvážení orgánu autoritativně aplikujícího právo, tím více musí dbát na náležité odůvodnění. S vědomím takového omezení své pravomoci posoudil Ústavní soud i tuto ústavní stížnost napadající usnesení krajského soudu a usnesení vrchního soudu.
12. Při přiznání výše náhrady nákladů se do kolize může dostat ochrana oprávněných zájmů zmocněnce poškozených a stěžovatele. I z toho titulu se v rozhodovací praxi Ústavního soudu připomíná význam „přiměřenosti“ a „účelnosti“ při stanovení náhrady nákladů přibráním zmocněnce, která své opodstatnění získává zejména v případech, ve kterých zmocněnec zastupuje více poškozených. Mezi těmito právy je nutné zvolit takovou cestu, která chrání práva obou stran v co největší míře. Z tohoto důvodu také Ústavní soud posoudil případná snížení výše náhrady odměny zmocněnce a nákladů při využití možností daných advokátním tarifem jako souladná s ochranou základních práv a svobod poškozených a jejich zmocněnců (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3719/19 ze dne 27. 12. 2019, usnesení sp. zn. III. ÚS 1404/18 ze dne 2. 4. 2019, usnesení sp. zn. III. ÚS 3142/18 ze dne 27. 3. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 1020/18 ze dne 22. 5. 2018 nebo shora citované usnesení sp. zn. II. ÚS 1266/18), při zachování požadavku řádného odůvodnění takového postupu.
13. Výše danými limity je dán také prostor pro posuzování stížností odsouzených, v nyní posuzovaném případě stěžovatele. Obecné soudy se musí vypořádat s tím, aby tyto náhrady byly přiměřené a směřovaly k účelně vynaloženým nákladům. Tím jsou chráněna i práva poškozených, při zajištění ochrany práv odsouzených.
14. Stěžovatel se odvolává na závěry vyslovené Ústavním soudem ve shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/18, který stanovil, jakým způsobem mají obecné soudy aplikovat pravidla stanovená advokátním tarifem při stanovování náhrad. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti pomíjí, že i případné snížení nemůže být založeno na libovůli obecných soudů, ale musí respektovat pravidla stanovená právními předpisy.
15. Přes nedostatky v usnesení městského soudu, které vrchní soud dostatečně srozumitelně popsal, to byl právě vrchní soud, který ve svém rozhodnutí postupoval v souladu s advokátním tarifem i požadavky vyslovenými ve shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/18 (viz zejména body 21-22 každé z usnesení vrchního soudu). Vrchní soud přistoupil k posouzení snížení nárokovaných částek tak, aby dostál požadavkům přiměřenosti dle citovaného nálezu. Jeho odůvodnění je srozumitelné, jasné a pohybuje se zcela v mezích kladených na soudní rozhodovaní požadavky racionality. Odůvodnění napadených usnesení vrchního soudu je proto v mezích, které na ně ústavní pořádek klade a nedává Ústavnímu soudu prostor k případnému zásahu.
16. Nedostatečnost odůvodnění usnesení městského soudu, na kterou stěžovatel upozorňuje, a kterou shledal i vrchní soud byla odvolacím soudem napravena a tím byla základní práva a svobody stěžovatele dostatečně a efektivně ochráněna.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu