ECLI:CZ:US:2021:1.US.1111.21.1
sp. zn. I. ÚS 1111/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Kotrby a Zdeňky Kotrbové, zastoupených Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova třída 183/33, 370 01 České Budějovice, proti výrokům I a II rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 199/2019-75 ze dne 26. 2. 2021 a výrokům I a III rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 57 A 31/2018-51 ze dne 24. 4. 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených výroků I a III rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích a výroků I a II rozsudku Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj - pobočka Jindřichův Hradec (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím č. j. SPÚ 038855/2018/KRI ze dne 19. 3. 2018 schválil návrh komplexních pozemkových úprav v k. ú. R. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně Božena Pecháčová a stěžovatelé (jakožto osoby zúčastněné na řízení) odvolání, které bylo rozhodnutím Státního pozemkového úřadu č. j. SPÚ 369622/2018 ze dne 17. 8. 2018 zamítnuto a rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzeno. Ve vztahu ke stěžovatelům (tj. osobám zúčastněným na řízení) bylo jejich odvolání zamítnuto jako nepřípustné, neboť pozemky v jejich vlastnictví zapsané na LV X1 a LV X2 nebyly pozemkovými úpravami řešeny. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně Božena Pecháčová žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který ji v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl (výrok I). Dále rozhodl, že Státnímu pozemkovému úřadu se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II) a stěžovatelé jakožto zúčastněné osoby nemají právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III). Následně Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem kasační stížnost Boženy Pecháčové zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II) a žalovanému Státnímu pozemkovému úřadu se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III).
Ústavní soud z provedeného lustra zjistil, že žalobkyně Božena Pecháčová napadla v řízení před Ústavním soudem identická rozhodnutí správních soudů, přičemž její ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 762/21 ze dne 15. 6. 2021 pro zjevnou neopodstatněnost. Pro vypořádání ústavní stížnosti tak není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti rubrikovaným rozhodnutím správních soudů, ačkoliv primárně vyjadřují svůj nesouhlas s postupem správních úřadů, které naprosto účelově zbavily stěžovatele postavení účastníků řízení, aby jim zamezily užívat opravné prostředky. Stěžovatelé se tak nemohli efektivně bránit proti komplexním pozemkovým úpravám, o čemž svědčí zamítnutí jejich odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu pro nepřípustnost. Stěžovatelé uvádí, že nápravou uvedeného pochybení je nutnost provedení rozsáhlé revize katastru nemovitostí, zejména pak ve vztahu k jejich pozemkům. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že shora označenými výroky soudních rozhodnutí došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí správních soudů zvážil námitky stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
Směřuje-li ústavní stížnost proti výroku I napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a výroku I napadeného rozsudku krajského soudu, pak Ústavní soud odkazuje zcela na své závěry přijaté v odmítavém usnesení sp. zn. I. ÚS 762/21 ze dne 15. 6. 2021. Pokud však stěžovatelé namítají, že se nemohli efektivně bránit proti komplexním pozemkovým úpravám, o čemž svědčí zamítnutí jejich odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu pro nepřípustnost, pak je třeba uvést, že v této části námitek je jejich ústavní stížnost rovněž nepřípustná. Z ústavní stížnosti ani jejich příloh totiž nevyplývá, že by stěžovatelé sami aktivně podali správní žalobu podle §65 odst. 1 soudního řádu správního proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (jakožto odvolacího správního orgánu) s tím, že byli v důsledku jeho rozhodnutí zkráceni na svých právech (dle jejich tvrzení v ústavní stížnosti "správním orgánem účelově zbaveni účastníků řízení pro nepohodlnost"). Jelikož stěžovatelé nepožádali o přezkum tohoto rozhodnutí ve správním soudnictví, je nutné v této části ústavní stížnost považovat za nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků dostupných stěžovatelům k ochraně jejich práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Směřuje-li ústavní stížnost proti nákladovým výrokům soudních rozhodnutí, Ústavní soud opakovaně judikoval, že takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003 či sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005]. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Ústavní soud konstatuje, že závěry správních soudů o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelům (tj. výrok II rozsudku Nejvyššího správního soudu a výrok III rozsudku krajského soudu) nejsou projevem svévole, neboť mají zákonný podklad (ustanovení §60 odst. 5 a §120 s. ř. s.) a byly logicky odůvodněny. Pro zásah Ústavního soudu by byl dán prostor v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících náhradu nákladů řízení před soudem. Zmíněného extrémního vybočení se však Nejvyšší správní soud ani krajský soud nedopustily.
Ústavní soud uzavírá, že úvahy Nejvyššího správního soudu a krajského soudu se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu