ECLI:CZ:US:2021:1.US.1113.21.1
sp. zn. I. ÚS 1113/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., advokáta se sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021 č. j. 10 As 401/2020-14 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020 č. j. 4 A 67/2019-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nedostatečného a nesprávného posouzení majetkových poměrů stěžovatele ze strany správních soudů, které rozhodovaly o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Podle názoru stěžovatele byla výzva městského soudu k doložení jeho zdravotního stavu a předložení výpisu z účtu v rozporu se zákonem.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 27. 8. 2019 žalobu proti rozhodnutí, kterým Generální ředitelství cel zamítlo pro opožděnost jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 10. 5. 2019. Tímto rozhodnutím byla stěžovateli uložena pokuta za jízdu motorovým vozidlem na zpoplatněném úseku dálnice bez vylepeného kuponu prokazujícího úhradu časového poplatku. Městský soud vyzval stěžovatele k úhradě soudního poplatku, stěžovatel v reakci na výzvu požádal o osvobození od soudních poplatků. Městský soud žádost o osvobození od soudních poplatků usnesením ze dne 7. 1. 2020 zamítl, neboť stěžovatel dostatečně nedoložil své majetkové poměry. Na základě kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2020 č. j. 10 As 27/2020-11 zrušil usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté městský soud vyzval stěžovatele k doplnění jeho žádosti a následně ji výše citovaným usnesením zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatele.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy, a fungoval jako další "superrevizní" instance.
Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků (zde ve správním soudnictví podle s. ř. s.), spadá do rozhodovací sféry obecných soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06, I. ÚS 698/15 nebo IV. ÚS 2043/15). Výjimku představuje pouze extrémní pochybení soudu přivozující zřetelný zásah do základních.
Osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. lze účastníku řízení přiznat pouze za předpokladu, že doloží, že nemá dostatečné prostředky. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální situace, však nezakládá nárok na předmětné osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti přísluší obecným soudům, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4876/12 nebo I. ÚS 4029/13).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se oba soudy věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Městský soud vyhověl závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu a vyzval stěžovatele k doplnění a upřesnění jeho majetkových a osobních poměrů. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a objasnil, z jakého důvodu žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků nebylo vyhověno. Nejvyšší správní soud odkázal na svoji ustálenou judikaturu (např. rozsudky č. j. 1 As 23/2009-95 nebo 7 Azs 343/2004-50) z níž vyplývá, že je na účastníku řízení, aby prokázal nedostatek prostředků k úhradě soudních poplatků.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel výzvě městského soudu nevyhověl a neprokázal své majetkové, výdělkové a osobní poměry, bylo zamítnutí jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků logických důsledkem jeho nečinnosti. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu