ECLI:CZ:US:2021:1.US.113.19.1
sp. zn. I. ÚS 113/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti Simply You Pharmaceuticals a.s., Roháčova 188/37, Praha 3, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 20 Cdo 3660/2018-869, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 1. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2018, č. j. 18 Co 88/2018-811, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 10. 2017, č. j. 35 EXE 1868/2015-758, ve výroku I., jímž soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatelky [povinné 1)] ze dne 8. 4. 2016 na částečné zastavení exekuce v rozsahu jejího provádění na základě exekučního příkazu vydaného pověřeným exekutorem JUDr. Milanem Suchánkem dne 23. 3. 2016, č. j. 085 Ex 1808/15-180, a v tom rozsahu výroku II., jímž soud prvního stupně ponechal v platnosti exekuci pro vymožení pokuty na základě exekučního příkazu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 085 Ex 1808/15-180, a dále pro vymožení nákladů exekuce a nákladů oprávněné v exekučním řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak se Nejvyšší soud vypořádal s její argumentací obsaženou v dovolání. Poukazuje na skutečnost, že v dovolání vymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., přičemž formulovala celkem 4 otázky hmotného nebo procesního práva, s nimiž by se měl Nejvyšší soud vypořádat.
Z napadeného usnesení se podává, že Nejvyšší soud v souvislosti s otázkou č. 1 a 2 dospěl k závěru, že stěžovatelka nedostála požadavkům kladeným na dovolání a z toho důvodu v této části odmítl dovolání pro vady. Otázkami č. 3 a 4 se Nejvyšší soud blíže zabýval, přičemž uzavřel, že v jejich případě sice byly splněny náležitosti dovolání, ovšem stěžovatelkou vymezené otázky nezakládaly přípustnost dovolání. S těmito závěry stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje a má za to, že v jejím případě došlo k odmítnutí spravedlnosti a tudíž k zásahu do základních prav garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
K tvrzenému nesprávnému posouzení přípustnosti stěžovatelčina dovolání (otázky 3 a 4) Nejvyšším soudem Ústavní soud nejprve připomíná, že závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání, kam spadá i posouzení způsobilosti uplatněného dovolacího důvodu, zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci, neboť přípustnost dovolání je podle §239 o. s. ř. oprávněn zkoumat jen Nejvyšší soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1739/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (viz též usnesení ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3416/14, či ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2368/16). V nyní posuzované věci Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že tento se podmínkami přípustnosti dovolání řádně zabýval, přičemž ze strany stěžovatelky se jedná toliko o polemiku s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou tento v napadeném usnesení odkázal.
Stran dovolací otázky č. 1, tj. zda může být z hlediska práva nekalé soutěže shledána odpovědnou za obsah reklamy osoba odlišná od zadavatele reklamy, nutno uvést, že tato se nevztahuje k řízení exekučnímu, které bylo předmětem dovolacího řízení, nýbrž k řízení nalézacímu. Z toho důvodu je bezpředmětné se touto otázkou dále zabývat.
K otázce č. 2 z napadeného usnesení vyplývá, že obdobnou otázkou se Nejvyšší soud zabýval v předchozím dovolání stěžovatelky (vedené pod sp. zn. 20 Cdo 5523/2017), v němž dospěl k závěru, že nejsou tvrzeny žádné skutečnosti, které by byly rozhodné pro dovolací řízení. Stěžovatelka tak v dovolání pouze replikovala otázku č. 6 z předchozího dovolacího řízení, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že podstatou námitek stěžovatelky je spíše nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu a s hodnocením provedených důkazů, a nezávisí tak na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Stěžovatelce tak muselo být zřejmé, že tato její námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání a nelze tak Nejvyššímu soudu vytknout, že v tomto rozsahu považoval dovolání stěžovatelky za vadné.
Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu