ECLI:CZ:US:2021:1.US.1226.21.1
sp. zn. I. ÚS 1226/21
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. V., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného Mgr. Janem Heldesem, advokátem, sídlem Husovo náměstí 20, Polná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2021č. j. 4 Tdo 41/2021-293, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2020 č. j. 8 To 214/2020-264 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. června 2020 č. j. 1 T 39/2020-249, za účasti Okresního soudu v Jihlavě, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. června 2020 č. j. 1 T 39/2020-249, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2020 č. j. 8 To 214/2020-264 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2021 č. j. 4 Tdo 41/2021-293, bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. června 2020 č. j. 1 T 39/2020-249, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2020 č. j. 8 To 214/2020-264 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2021 č. j. 4 Tdo 41/2021-293 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 1 T 39/2020, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (k němuž došlo skutkem ad 1), přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku (k nimž došlo skutkem ad 2). Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Stěžovateli byla také uložena povinnost uhradit škodu poškozeným pojišťovnám.
3. Zločinu znásilnění se stěžovatel měl dopustit ve zkratce tím, že v bytě obývaném společně s bývalou manželkou ji odtáhl do ložnice a přes její aktivní odpor si vynutil soulož. Přečinů pod skutkem ad 2 se pak stěžovatel měl dopustit ve zkratce tím, že svou bývalou manželku fyzicky napadl, po několik sekund ji rdousil a křičel na ni, že ji podřízne, a následně ji proti její vůli táhl několik desítek metrů do domu, čímž dotyčné způsobil pohmoždění krku a blokaci krční páteře. Stěžovatel posléze napadl i muže, kteří přišli bývalé manželce stěžovatele na pomoc. J. Z. měl udeřit uzavřenou pěstí do oblasti levého oka, v důsledku čehož J. Z. upadl na hranu nočního stolku, J. D. měl udeřit uzavřenou pěstí pod pravé oko, v důsledku čehož J. D. upadl na postel, přičemž jim způsobil zranění, které je omezilo po dobu nepřesahující jeden týden, přičemž ale s ohledem na způsob a razanci útoku musel být srozuměn s tím, že může dojít k vážnějšímu poranění.
4. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání zamítl. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, porušení zásady rovnosti účastníků, neboť byl okresním soudem a priori považován za nedůvěryhodného, jelikož byl v minulosti odsouzen za podvody a padělání veřejné listiny. Dle stěžovatele přitom nelze vždy vnímat trestní minulost obviněného, nadto naprosto skutkově odlišnou, jako důvod k jeho nedůvěryhodnosti a nespolehlivosti. Tím je dle stěžovatele obviněnému odjímána možnost spravedlivého procesu. Je-li každý člověk s trestní minulostí v očích soudu nedůvěryhodný a nespolehlivý, nemůže dle stěžovatele postupovat v souladu se zásadou rovností účastníků.
6. Jak stěžovatel poznamenává, v některých případech je jediným důkazním prostředkem výpověď samotných účastníků. V tu chvíli je otázka důvěryhodnosti stěžejní, má-li dojít k prokázání viny nade vši pochybnost. Je-li v takové situace obviněný hodnocen a priori jako nedůvěryhodný, lze dle stěžovatele jen stěží hovořit o spravedlivém procesu, zvláště pak, pokud setrvale bezúspěšně navrhuje, aby byl zpracován znalecký posudek pro posouzení důvěryhodnosti.
7. Stěžovatel zdůrazňuje, že v případě prvního skutku je výpověď svědkyně (bývalé manželky stěžovatele) jediným důkazem, který navíc obhajobu nevyvrací, pouze uvádí sled událostí ze strany svědkyně, zatímco sled událostí prezentovaný stěžovatelem je soudy označen za nepodložené tvrzení a spekulace. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že chování svědkyně lze vnímat jako vyvolávající pochybnosti o její důvěryhodnosti. Nedošlo k žádnému ohlášení trestného činu, svědkyně odmítala podstoupit lékařské vyšetření a ani její chování vůči stěžovateli se nezměnilo. Kromě její výpovědi zde dle stěžovatele nejsou žádné další okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se události staly tak, jak je vylíčila svědkyně. Ad absurdum by s podobným přístupem mohl být stěžovatel uznán vinným ze spáchání jakéhokoli trestného činu, pokud by se někdo rozhodl ho z něj obvinit, neboť stěžovatel by jako a priori nedůvěryhodná osoba neměl reálnou možnost se bránit.
8. K druhému skutku stěžovatel uvádí, že skutkový stav je každým ze svědků vykládán rozdílně. Soud tak vzal za prokázané, že stěžovatel nejméně jednou udeřil uzavřenou pěstí svědka J. D., ačkoli tento svědek sám několikrát uvedl, že žádnou ránu nedostal, a celý incident popisuje jako strkanici.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
10. Okresní soud v Jihlavě odkázal na písemné odůvodnění svého rozsudku s tím, že hodnocení důkazů je výsostným právem soudu, přičemž rozhodnutí bylo řádně odůvodněno. Hodnocení důkazu stěžovatelem okresní soud považuje za nelogickou interpretaci důkazů se záměrem dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Brně plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud odkázal na své rozhodnutí a podotkl, že dle jeho názoru v dovolacím řízení nedošlo k porušení žádných právních norem. Navrhl proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Nejvyšší státní zastupitelství plně odkázalo na své stanovisko k dovolání, v němž stěžovatel uplatnil totožnou argumentaci.
11. Okresní státní zastupitelství v Jihlavě, Krajské státní zastupitelství v Brně, Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra České republiky se k ústavní stížnosti nevyjádřily a svého postavení vedlejších účastníků se tak v souladu s poučením vzdaly.
12. V reakci na obdržená vyjádření stěžovatel uvedl, že na ústavní stížnosti trvá.
III.
Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
13. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
14. Ústavní soud rozhodl podle §44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nemohl očekávat další objasnění věci.
IV.
Vlastní posouzení
15. Ústavní stížnost je důvodná.
16. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen. Do jejich rozhodovací činnosti je z podnětu individuální ústavní stížnosti oprávněn zasahovat jen tehdy, došlo-li postupem soudu k zásahu do základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti.
17. Ústavní soud však je výjimečně oprávněn zasáhnout i do procesu zjišťování skutkového stavu, jestliže skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185)]. Extrémní rozpor je dán zejména tehdy, nemají-li skutková zjištění soudů žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy nebo když hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela schází (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 928/20 ze dne 5. 1. 2021). S tím je úzce spojen také zákaz deformace důkazů, tedy zákaz vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich rozumném a logickém zhodnocení vyplývat nemohou [nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1291/12 ze dne 7. 5. 2013 (N 77/69 SbNU 311)].
18. V posuzované věci byl stěžovatel pod skutkem ad 2 uznán vinným mimo jiné tím, že do hlavy udeřil uzavřenou pěstí jednak J. Z., který v důsledku toho upadl na hranu nočního stolku a na chvíli ztratil vědomí, jednak J. D., který v důsledku toho upadl na postel. Stěžovatel tuto verzi skutkového děje, který byl beze změny převzat z obžaloby, v průběhu řízení opakovaně zpochybňoval. V odůvodnění prvostupňového rozsudku se k tomu lze dočíst, že fyzický útok ze strany stěžovatele byl zjištěn na základě svědeckých výpovědí J. D. a J. Z. Odvolací soud související odvolací námitky stěžovatele vypořádal doslovným opsáním relevantních pasáží rozsudku soudu prvního stupně, k čemuž dodal, že stěžovatel "zaměňuje svá obhajovací tvrzení a skutkové popisy za skutečně objektivní důkazy podložená fakta a snaží se o uplatnění svého subjektivního výkladu jednotlivých skutečností, jenž je ve významném rozporu s výsledky dalšího dokazování". Nejvyšší soud uvedl, že nelze dovodit, že by soud prvního stupně založil své rozhodnutí na nepodložených domněnkách a spekulacích. Ústavní soud se s tímto posouzením nemůže ztotožnit, neboť pro uvedené skutkové závěry okresního soudu nenachází v důkazech provedených v hlavním líčení žádnou oporu.
19. Jde-li o zmiňované svědecké výpovědi, J. D. byl slyšen v hlavním líčení, v případě J. Z. byla za souhlasu stěžovatele čtena výpověď z přípravného řízení. J. D. vypověděl, že ho stěžovatel chytil za mikinu, načež "vznikla rvačka nebo strkanice" a "nějak ... se dostali na postel", kde ho začal stěžovatel mlátit "pěstmi nebo otevřenou dlaní", nicméně jelikož se svědek snažil bránit, stěžovatel ho ani neudeřil a svědek "žádnou ránu neschytal". K dotazu obhájce svědek dodal, že možná nějaká rána padla, ale "nebyla účinná", přičemž neviděl "jak se pan Z. udeřil do hlavy". J. Z. vypověděl, že ho stěžovatel "odstrčil směrem na noční stolek". Když se probral z bezvědomí, J. D. se nacházel na posteli, kde jej stěžovatel "mlátil pěstmi nebo dlaněmi".
20. Uvedení svědci, o jejichž výpovědi se okresní soud opírá, tedy vůbec netvrdili, že by dostali od stěžovatele ránu uzavřenou pěstí, v důsledku čehož by upadli na hranu stolku, resp. na postel. Nic takového netvrdila ani bývalá manželka stěžovatele, která v hlavním líčení uvedla, že "fyzickou potyčku neviděla". U potyčky nebyly ani další v hlavním líčení slyšené svědkyně B. S. a M. Z. V hlavním líčení byly dále za souhlasu stěžovatele čteny záznamy o podaném vysvětlení T. Z. a V. S. a protokol o výslechu D. Z. T. Z. uvedl, že to, že by stěžovatel někoho napadl, neviděl (nebyl přítomen celému incidentu), nic takového neviděl ani V. S. D. Z. uvedla, že neviděla, že by stěžovatel někoho udeřil.
21. Není tedy vůbec zřejmé, na základě čeho okresní soud dospěl k takové verzi skutku, v níž stěžovatel uzavřenou pěstí udeřil do hlavy J. D. a J. Z. tak, že dotyční v důsledku toho upadli. Jak už bylo řečeno, takový skutkový stav nemá v důkazech, na nichž okresní soud vystavěl odůvodnění svého rozhodnutí, ani minimální oporu.
22. Bez podrobnějšího vysvětlení ze strany okresního soudu se zdá, že okresní soud automaticky převzal znění skutkové věty z obžaloby, v níž státní zástupkyně patrně vyšla z podaných vysvětlení J. Z. a J. D., která se popisu druhého skutku, jak je zachycen ve skutkové větě, blíží přece jen více. Na základě záznamů o podaném vysvětlení, jež nebyly v hlavním líčení provedeny jako důkaz a které se rozcházejí se svědeckými výpověďmi, jež v hlavním líčení provedeny byly (případně byl čten odpovídající protokol), ovšem stěžovatele odsoudit nelze.
23. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo než přikročit ke zrušení napadeného rozsudku okresního soudu, neboť jím učiněná skutková zjištění se ocitla v extrémním nesouladu s důkazy, o které okresní soud stěžovatelovo odsouzení opřel, čímž došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 362/19 ze dne 4. 6. 2020) a v konečném důsledku i k porušení presumpce neviny garantované čl. 40 odst. 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3579/17 ze dne 3. 4. 2018). Přistoupeno pak muselo být i ke zrušení napadených usnesení krajského soudu a Nejvyššího soudu, které stěžovatelovy související námitky, jak je uplatnil ve svých opravných prostředcích, řádně nevypořádaly.
24. Ústavní soud si je vědom, že předmětný skutek nespočíval pouze v tom, že by stěžovatel udeřil uzavřenou pěstí do hlavy oba svědky, kteří v důsledku toho upadli. Zároveň ovšem tuto část skutku zjevně nelze vnímat jako zanedbatelnou či podružnou a Ústavní soud by vstupoval do pozice nalézacího soudu, pokud by místo kasace napadených rozhodnutí domýšlel, jak se celý skutek udál, a následně sám hodnotil, zda by i na základě takto nově určeného skutkového stavu stěžovatel mohl být odsouzen pro stejné trestné činy a ke stejnému trestu. Takovou úvahu musí učinit primárně okresní soud, přičemž tento nález jej v tomto směru nikterak neomezuje. Nelze navíc zcela vyloučit, že okresní soud doplní dokazování či rozvede svou argumentaci do takové míry, že skutková věta v současné podobě přece jen obstojí.
25. Ačkoli byl stěžovatel odsouzen pro dva samostatné skutky, Ústavní soud přistoupil ke zrušení celého rozsudku okresního soudu. Je tomu tak proto, že okresní soud opřel závěr o stěžovatelově vině ve vztahu k prvnímu skutku i o poměření důvěryhodnosti stěžovatele (který svou vinu popíral) na straně jedné a stěžovatelovy bývalé manželky (jejíž výpověď byla pro usvědčení klíčová) na straně druhé. Okresní soud přitom k závěru o "naprosté nespolehlivosti a nedůvěryhodnosti" stěžovatele dospěl i na základě stěžovatelovy výpovědi u druhého skutku, která je dle okresního soudu v rozporu s výpověďmi svědků. Jak ale bylo vylíčeno, tomu, co svědci ve vztahu k druhému skutku vypověděli a nakolik se jejich popis události liší od toho, jak incident popsal stěžovatel, dosud nebyla věnována dostatečná pozornost.
26. Pro úplnost pak lze připomenout - pokud okresní soud stěžovatelově obhajobě neuvěřil dle svých slov i proto, že "je recidivistou, který byl opakovaně odsouzen za podvody a padělání veřejné listiny a peněz", přičemž "tato charakteristika dosavadní trestné činnosti ... jej činí naprosto nespolehlivou a nedůvěryhodnou osobou" - že jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 3 Tdo 1782/2016 ze dne 25. 1. 2017, "soudy jsou povinny postupovat vůči obviněným nestranně a nic v jejich postupu nesmí naznačovat, že předjímají výsledek řízení na základě negativního hodnocení jejich osoby, což by se týkalo i situací, kdy soudy budou vyvozovat skutkové závěry (mj.) ze skutečností souvisejících s povahovými rysy obviněných, které pro posouzení určité skutkové otázky nemají žádný význam, tedy např. znevěrohodnění výpovědí obviněných poukazem na jejich předchozí trestnou činnost". Dle Nejvyššího soudu "případná trestní minulost obviněného by měla být brána v potaz až při stanovení druhu a výměry trestu".
27. Jinými slovy a vztaženo na nyní posuzovanou věc, skutečnost, že se stěžovatel měl v minulosti dopouštět podvodů, neznamená, že mu nyní nelze věřit, pakliže tvrdí, že se nedopustil znásilnění. V posuzované věci nejde o situaci "tvrzení proti tvrzení", neboť okresní soud vyšel mimo jiné i z výpovědi B. S., která stěžovatele ohledně činu konfrontovala, načež ji měl stěžovatel odpovědět, že to jeho bývalá manželka "beztak chtěla". Přesto jde o věc, v níž (ohledně prvního skutku) existuje omezené množství důkazů a kde těžištěm obžaloby zůstává výpověď možné oběti, která stojí proti obhajobě stěžovatele. V obdobných případech je nezbytné, aby soudy obzvlášť důkladně posuzovaly věrohodnost proti sobě stojících výpovědí a přesvědčivě osvětlily, jak tyto výpovědi hodnotily a jaké závěry z nich vyvodily (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016). To neznamená, že by snad bylo nezbytné, aby se k jednotlivým výpovědím vyjadřoval znalec, jak již v napadeném usnesení vysvětlil Nejvyšší soud, znamená to však, že nelze akceptovat, aby jako - slovy okresního soudu - "zásadní" skutečnost figurovalo to, že je stěžovatel nedůvěryhodný, a to kvůli své trestní minulosti. Tím totiž dochází k porušení presumpce neviny, která je zaručena čl. 40 odst. 2 Listiny.
IV.
Závěr
28. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T 39/2020-249 ze dne 6. 6. 2020, usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 214/2020-264 ze dne 25. 8. 2020 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 41/2021-293 ze dne 9. 2. 2021 bylo porušeno stěžovatelovo právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny. Tato rozhodnutí tak podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. srpna 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu