ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.41.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 41/2021- 293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. 2. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2020 č. j. 8 To 214/2020-264 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 39/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 6. 2020 č. j. 1 T 39/2020-249 byl obviněný J. V. uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodě 1/ výroku o vině a dále přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodě 2/ výroku o vině. Jeho trestná činnost podle skutkových zjištění nalézacího soudu spočívala v tom, že:
1/ dne 1. 6. 2019 v době okolo 18:30 hodin v bytě užívaném společně s bývalou manželkou P. V., nar. XY, v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okr. Jihlava, s cílem vlastního sexuálního uspokojení, poté, co P. V. vyšla z koupelny, ji se slovy „když můžeš šukat jinde, tak můžeš šukat i doma!“ v prostoru chodby uchopil za ruku a odtáhl ji do ložnice, zde ji povalil na postel a začal jí stahovat tepláky, čemuž se poškozená snažila aktivně bránit, kdy svírala nohy k sobě a rukama se ho snažila odstrčit, kdy jí však z důvodu větší fyzické převahy roztáhl nohy, stáhl jí tepláky a kalhotky a svým tělem zamezil tomu, aby poškozená sevřela nohy k sobě, následně vnikl prsty do pochvy poškozené, na což poškozená reagovala tím, že mu opakovaně říkala, ať ji nechá být, a poté, co zjistila, že její dosavadní snaha se bránit obžalovanému nezabránila v jeho počínání, a v důsledku vědomí, že kdyby se nadále aktivně bránila, tak by jí způsobil vlivem překonání jejího odporu podstatně závažnější a bolestivější zranění, upustila od své obrany, kdy následně obžalovaný zasunul svůj penis do pochvy poškozené a takto s ní souložil až do svého vyvrcholení, které provedl do pochvy poškozené, když poškozená už jen odevzdaně ležela, a
2/ dne 28. 6. 2019 kolem 22:00 hodin nejprve v kůlně nacházející se na zahradě u domu č. p. XY v obci XY, okr. Jihlava, která slouží jako soukromá klubovna, pod vlivem alkoholu a po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl také alkoholem ovlivněnou bývalou manželku P. V., nar. XY, kterou nejprve na lavici chytil rukou z přední části za krk a tlačil ji do lavice, na které seděla, v důsledku čehož byla poškozená nucena lehnout si zády na podsedák této lavice, a zde ji po dobu několika sekund rdousil, kdy toto rdoušení poškozená pociťovala jako silné, neboť nemohla dýchat a volat o pomoc, přičemž se bránila mácháním obou rukou před sebou, v důsledku čehož obžalovanému způsobila drobná zranění v obličejové části a na pažích, kdy při rdoušení na P. V. křičel „podříznu tě jako svini“, kdy tato výhrůžka vzbudila u P. V. důvodnou obavu, že ji usmrtí či jí způsobí těžkou újmu na zdraví, poté, co přestal poškozenou rdousit, tak ji uchopil za její ruku a se slovy „potáhni domů“ ji bez jejího souhlasu a proti její vůli táhl silou přes zahradu do domu, což je několik desítek metrů, po dobu cca jedné minuty, kde ji v prvním patře domu strčil na schodiště vedoucí do druhého patra a zde po ní opakovaně požadoval, aby šla nahoru, přičemž poškozená říkala, že nikam nepůjde, a tímto svým jednáním způsobil P. V. pohmoždění krku a blokaci krční páteře, se kterou byla ošetřena v Nemocnici XY, přičemž zranění poškozenou omezila v běžném způsobu života nejméně tím, že nemohla otáčet hlavou a měla omezené možnosti spánku v důsledku nošení krčního límce, a to po dobu přesahující 7 dní, a následně u schodiště vedoucího do druhého patra zpočátku slovně a poté fyzicky napadl J. D., nar. XY, a J. Z., nar. XY, kteří se P. V. zastali, přičemž v důsledku fyzické potyčky se dostali do ložnice D. Z., kdy obžalovaný začal pěstmi oba napadat do oblasti hlav a trupů a přitom nejméně jednou udeřil uzavřenou pěstí J. D. do oblasti hlavy pod pravé oko, v důsledku čehož poškozený upadl na postel, kde ho obžalovaný zaklekl jedním kolenem, jednou rukou ho držel a několikrát ho druhou rukou udeřil do horní části trupu a břicha a snažil se ho opakovaně udeřit do oblasti obličeje, což se mu pro aktivní odpor poškozeného nepodařilo, a tímto svým jednáním způsobil J. Z. kontuzi obličeje, krční páteře, hrudníku, hematom na pravém oku a oděrky na obou loktech, přičemž J. Z. byl pro uvedená zranění ošetřen v Nemocnici XY a ta ho dále omezovala nejméně bolestivostí poraněných oblastí po dobu nepřesahující jeden týden, a J. D. způsobil drobný hematom u vnějšího koutku pravého oka a bolestivost svalu z vnitřní strany levého lokte, kdy jeho zranění ho omezilo nejméně bolestivostí poraněných oblastí po dobu nepřesahující jeden týden, přičemž ale s ohledem na způsob a razanci útoku a s vědomím svojí fyzické převahy musel být nejméně srozuměn s tím, že může dojít k vážnějšímu zranění, které by poškozené podstatně omezovalo v běžném způsobu života po dobu přesahující jeden týden, kdy ke vzniku tohoto následku nedošlo jen shodou okolností nezávislých na jeho vůli.
Za to soud prvního stupně obviněného podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, částku 4.388,71 Kč a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, částku 3.496 Kč.
Odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 8. 2020 č. j. 8 To 214/2020-264 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný J. V. následně dovoláním s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V něm namítl, že se krajský soud v potřebném rozsahu nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, když věnoval pozornost jen několika z nich. Ve zbylém rozsahu odvolacího přezkumu zůstalo jeho rozhodnutí absolutně nepřezkoumatelné. Při svém rozhodování vycházel pouze z argumentů obžaloby, zatímco argumenty obhajoby ponechal zcela bez povšimnutí. Své myšlenkové postupy v odůvodnění usnesení blíže nevysvětlil a namísto toho se „snížil k argumentačním faulům“, přičemž údajně nepodložená tvrzení obviněného měl za pouhé spekulace, zatímco stejně nepodložená tvrzení poškozené vzal za jasná fakta. Obviněný nadále trvá na tom, že bylo zcela namístě vypracovat znalecký posudek k posouzení věrohodnosti poškozené P. V. i jeho samotného. Pouze oni dva totiž měli být na místě činu, jejich tvrzení o skutku, který byl kvalifikován jako zločin znásilnění, jsou zcela protichůdná a žádné jiné přímé důkazy k němu provedeny nebyly. Jeho návrh byl tedy zcela logický a odůvodněný. Obviněný pokládá za nepřípustné, že soudy tento důkazní návrh neakceptovaly se zdůvodněním, že v minulosti páchal trestnou činnost podvodného charakteru, a proto je pro ně osobou nevěrohodnou, zatímco poškozená je pro ně naopak osoba zcela věrohodná. Takové pojetí neznamená nic jiného, než že ho do budoucna může kdokoli obvinit z čehokoli a on nebude mít reálnou možnost se proti takovému křivému obvinění bránit. Tvrzení poškozené o údajném znásilnění a násilném napadení přitom byla nejen nepodložená, ale přímo vyvrácena celou řadou nesrovnalostí. Podle dovolatele je minimálně s podivem, že poškozená při činu nevolala o pomoc a ani následně na ní nikdo nic nepozoroval, dál s ním žila a jezdila nakupovat a celou událost oznámila až s výrazným časovým odstupem. Tyto skutečnosti měly soudy vést spíše k rozhodnutí v duchu zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Pokud trestní stíhání dospělo k pravomocnému odsuzujícímu verdiktu, bylo tím porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. V řízení nemohl prokazovat negativní skutečnosti, tj. že se skutek nestal. Pokud však soudy vůbec nepřipustily, že by jeho tvrzení mohla být pravdivá, a zároveň odmítly vypracování navrhovaného znaleckého posudku, fakticky mu účinnou obhajobu zcela znemožnily. Dovolatel uzavřel, že byť na svoji trestní minulost není hrdý, nemůže jí být determinován do konce života a v důsledku svých dřívějších činů odsuzován i za to, co nespáchal. Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2020 č. j. 8 To 214/2020-264, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 6. 2020 č. j. 1 T 39/2020-249, a poté ho podané obžaloby zprostil. Součástí dovolání učinil i návrh, aby bylo rozhodnuto o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí do doby, než bude o tomto opravném prostředku rozhodnuto.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem podotkla, že obviněný v něm v zásadě zopakoval argumentaci, kterou uplatňoval v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení a kterou vtělil i do řádného opravného prostředku (odvolání). Jeho trestná činnost však byla prokázána především výpověďmi J. D., J. Z. a P. V. Posouzení obecné a specifické věrohodnosti posledně jmenované poškozené přitom bylo úkolem soudu a nikoli znalce. K případnému doplnění dokazování o požadovaný psychologický a psychiatrický posudek by bylo nutno přistoupit pouze tehdy, pokud by poškozená své výpovědi v průběhu řízení podstatně měnila a tím by vznikly pochybnosti o její schopnosti vnímat inkriminovanou událost, uložit si ji do paměti a následně ji reprodukovat. To se však v projednávaném případě nestalo. Její výpověď byla navíc podporována i výpověďmi dalších svědků, a to T. a M. Z. a V. a B. S. Újma na zdraví u všech poškozených byla objektivizována i lékařskými zprávami. Z hlediska dovolacího přezkumu vyzdvihla státní zástupkyně skutkovou (procesní) povahu opakovaných námitek obviněného s tím, že takové výhrady žádnému ze zákonných důvodů podle §265b tr. ř. neodpovídají. Přesto podotkla, že oba soudy se s nimi vypořádaly dostatečně podrobně a dospěly k závěrům, které jsou logické a které plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Výhrady obviněného tak nepovažuje za důvodné ani z věcného hlediska. Proto své vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, a aby tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Brně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo skutečně zatíženo namítanou vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování spočívá na řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaných skutků, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výhradně o výtky vůči rozsahu provedeného dokazování a vůči způsobu jeho hodnocení oběma soudy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových zjištění, domáhal se zásadní revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ale znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na obhajobu, však řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo .
K výtce obviněného, že byl odmítnut jeho návrh na doplnění dokazování o zpracování znaleckého posudku k posouzení jeho věrohodnosti i věrohodnosti poškozené, je v obecné rovině zapotřebí zdůraznit, že trestní řád neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud toliko povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, o těchto důkazních návrzích musí rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – důvody svého odmítavého postoje vyložit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Tyto postuláty „fair procesu“ Okresní soud v Jihlavě v dané trestní věci bezezbytku respektoval. O zamítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování rozhodl přímo v hlavním líčení dne 3. 6. 2020, a to procesním usnesením, jež není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 243 verte spisu). Proč jim nevyhověl, pak ústavně konformním způsobem vysvětlil na str. 4 písemného vyhotovení rozsudku. Navrhovaný důkaz tedy neopomněl a obviněného v právu na obhajobu svým procesním postupem nikterak nezkrátil.
Z podrobného a pečlivého odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit , že by soud prvního stupně dospěl k obviněným zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s jeho obhajobou spočívající na popírání své trestné činnosti (viz bod 2/ odůvodnění rozsudku), není z hlediska principů formální logiky co vytknout. S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dostatečně vypořádal také odvolací soud. Jestliže vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil v bodech 6 až 10 písemného vyhotovení napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tedy nemá za to, že by napadená rozhodnutí byla projevem nepřípustné soudní libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Námitky obviněného J. V. věcnému zaměření žádného ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídaly. Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět obviněného k odkladu výkonu napadeného rozhodnutí, předseda senátu Nejvyššího soudu žádné důvody pro rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. v předložené trestní věci neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu