ECLI:CZ:US:2021:1.US.1234.21.1
sp. zn. I. ÚS 1234/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č. j. 50 T 7/2018-603, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2019, č. j. 5 To 39/2019-707, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, č. j. 11 Tdo 701/2020-920; za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel pěstoval v průběhu let 2015 a 2016 na několika místech konopí s cílem jej sklidit a usušit, přičemž celkový objem rostlin po usušení by dosahoval téměř tří kilogramů s více než 300 gramy THC. Zároveň spolu s dalšími dvěma osobami pěstoval v roce 2016 na poli další rostliny konopí, váha rostlin po usušení by činila přes 17 kilogramů s více než 1500 gramy THC. Výslednou marihuanu dle všeho hodlal stěžovatel prodávat, reálně k tomu ale nedošlo, orgány činné v trestním řízení mezitím zasáhly. Za uvedené jednání byl stěžovatel napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně shledán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve stadiu pokusu, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce šesti let. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudek nalézacího soudu zrušil, skutkové okolnosti sice převzal, usoudil nicméně, že stěžovatel mohl případným prodejem dané marihuany získat finanční prospěch přesahující 1.000.000 Kč a že šlo o dokonaný trestný čin, trest odnětí svobody (i) kvůli těmto důvodům zvýšil na osm let. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
3. Stěžovatel s uvedenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Ústavní stížnost v podstatě přebírá argumentaci z předchozích fází řízení, i po formální stránce jsou více než dvě třetiny jejího textu (přiznanou) doslovnou citací z dovolání. Stěžovatel je přesvědčen, že se nedopustil dokonaného trestného činu, přístup soudů k posouzení daného skutku (tj. zda pěstování konopí je pouze pokusem citovaného trestného činu či nikoliv) obecně není jednotný a odvolací a dovolací soud zvolily variantu vůči stěžovateli nejpřísnější. Stěžovatel rozporuje, že (druhý) výše uvedený skutek spáchal ve spolupachatelství, ve skutečnosti si každý ze tří (spolu)pachatelů obstarával svou vlastní část políčka. Dále namítá, že neměl z důvodu nedostatečných zkušeností tušení, že jím pěstované rostliny budou obsahovat tak vysoké množství účinné látky (THC), které se promítne do výše trestní sazby. Není spravedlivé, aby se vůči němu přistupovalo k naplnění subjektivní stránky trestného činu stejně, jako kdyby měl k dispozici specializovanou laboratoř. Dle stěžovatele se závěr odvolacího a dovolacího soudu o jeho úmyslu získat jednáním značný prospěch opírá pouze o náznaky nebo zobecnění a neodpovídá skutečným důkazům obsaženým ve spise. K políčku s konopím byl podle stěžovatele také volný přístup a nebylo v jeho vlastnictví ani nájmu, není tak logické, aby mu byla přičítána držba a přechovávání omamné látky. Stěžovatel se domnívá, že kdyby bylo jeho jednání posuzováno nyní s přihlédnutím k některým aktuálním novelám trestního zákoníku, mohl by dostat nižší trest. V neposlední řadě stěžovatel shrnuje, že bez ohledu na všechny předchozí námitky mu byl uložen trest příliš přísný, neodpovídající jeho věku, osobním poměrům či trestní minulosti (byl dosud odsouzen jen jednou). Obecné soudy měly postupovat dle §58 odst. 1 trestního zákoníku a trest snížit pod dolní hranici trestní sazby. Výsledek řízení je postaven na formalistické aplikaci právních norem a judikatury, a jelikož uložený trest chápe jako příkoří, nemůže ten plnit zákonem určenou společenskou a individuální funkci.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, ve vztahu k rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu je přípustná a k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. K přezkumu rozsudku nalézacího soudu ovšem Ústavní soud příslušný není, neboť jej ohledně stěžovatele v celém rozsahu zrušil již odvolací soud a není tudíž ani teoreticky možné jej zrušit podruhé. V této části proto byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jinak vyjádřeno, pravomoc Ústavního soudu směřuje pouze k tomu, zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
8. Jak již bylo řečeno, argumentace stěžovatele do značné míry opakuje jeho obhajobu v předchozích fázích řízení, zejména pak obsah dovolání. Stěžovatel nepopírá danou trestnou činnost a v podstatě dokonce u většiny namítaných skutečností uznává, že obecné soudy takto mohly postupovat, uvádí ale, že si vždy z možných postupů vybraly ten pro něj nejméně příznivý. Není nicméně zřejmé, v čem by takový stav měl zakládat porušení jeho základních práv. Nejvyšší soud všechny výše rekapitulované námitky stěžovatele vypořádal velmi podrobně a Ústavní soud nevidí smysl tak činit zde znovu. Navíc v mnoha případech se stěžovatel v zásadě vymezuje proti skutkovým závěrům obecných soudů, například u dokazování úmyslu získat finanční prospěch prodejem marihuany nebo otázky spolupachatelství (stěžovatel jej vyvrací tvrzeními ohledně záznamů z fotopastí nebo použitím pásek rozdělujících pole). Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se ale v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94). Jak již ale Ústavní soud též s odkazem na detailní odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu uvedl, podobné vady v přezkoumávané věci neshledal.
9. Z textu ústavní stížnosti však v jádru plyne, že i předchozí námitky mají především za cíl projevit stěžovatelovu nespokojenost s výší uloženého trestu. Zde je nutné připomenout, že s ohledem na právní kvalifikaci spáchaného jednání stěžovatel obdržel trest na úplně spodní hranici možné trestní sazby. Jestliže se stěžovatel dovolává aplikace §58 odst. 1 trestního zákoníku a možnosti moderace trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, nelze než znovu odkázat na podrobný rozbor tohoto nástroje v napadeném usnesení Nejvyššího soudu (srov. body 58-65). V něm dovolací soud přehledně a přesvědčivě uvádí, kdy a za jakých podmínek je možné tento moderační institut použít (včetně odkazů na judikaturu) a proč v případě stěžovatele takový postup nebyl možný. Opětovně platí, že Ústavní soud je otázku přiměřenosti trestu oprávněn přezkoumávat jen v případě extrémního vybočení obecných soudů a k tomu v aktuální věci nedošlo.
10. Nad rámec vlastního posouzení Ústavní soud podotýká, že do jisté míry sdílí stěžovatelům pocit, že trest osmi let odnětí svobody za dosti nesofistikované pěstování (byť dosti velkého množství) konopí považuje za velmi přísný. Trestní postihování výroby a užívání marihuany je v současné době předmětem diskuze ve světě i v České republice a nelze popírat, že řada demokratických států od kriminalizace této látky ustupuje. Ústavní soud ale musí respektovat dělbu mocí a roli soudů v právním státě. Rozhodnutí o kvalifikaci určitého druhu jednání jako trestného činu a stanovení sazeb trestů pro jednotlivé skutkové podstaty náleží do pravomoci zákonodárce (srov. nález ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/2000). Obdobně nejsou soudy včetně Ústavního příslušné k tomu, aby posuzovaly, které drogy patří k nelegálním a zda má být činěn rozdíl mezi tzv. lehkými a tvrdými drogami, potažmo jak rozdíl mezi nimi zohlednit v trestních sazbách. Zákonodárce musí mít značný prostor pro vlastní uvážení (srov. též čl. 39 Listiny) a k zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by konkrétní sazba trestu byla zjevně disproporční ve vztahu ke společenské škodlivosti daného jednání. Argumentaci v tomto směru ale stěžovatel ani nepředkládá, kromě toho jisté indikace odmítající tvrzení o zjevné disproporci hranic trestních sazeb u trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy už Ústavní soud v minulosti poskytl (srov. usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 2719/15 či nosné důvody nálezu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 601/14).
11. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Lze shrnout, že v projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu