ECLI:CZ:US:2021:1.US.1299.21.1
sp. zn. I. ÚS 1299/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vojtěcha Sýkory, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 7 C 156/2020-30 ze dne 18. 2. 2021, za účasti Okresního soudu v Šumperku, jako účastníka řízení, a České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Milevská 2095/5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); stěžovatel dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky.
2. Okresní soud v Šumperku (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovateli (jakožto žalovanému) povinnost zaplatit vedlejší účastnici (jakožto žalobkyni) 1 275 Kč s příslušenstvím, a dále mu uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 3 062 Kč. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatel jako provozovatel a vlastník provozoval blíže specifikované motorové vozidlo bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a vznikla mu podle §4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), povinnost zaplatit vedlejší účastnici příspěvek za dobu od 10. 6. 2019 do 8. 7. 2019 ve výši 65 Kč za každý den porušení povinnosti.
3. Nalézací soud se neztotožnil s argumentací stěžovatele v tom smyslu, že vedlejší účastnice má nárok na příspěvek pouze za období prvních čtrnácti dnů, kdy vozidlo nebylo pojištěno, neboť po uplynutí uvedené lhůty bylo povinností správního orgánu vozidlo vyřadit z registru silničních vozidel. Z §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., podle nalézacího soudu sice vyplývá, že obecní úřad obce s rozšířenou působností vyřadí silniční vozidlo z provozu, zaniklo-li pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a ve lhůtě čtrnácti dnů nebyla uzavřena nová pojistná smlouva o pojištění odpovědnosti týkající se téhož vozidla, avšak z uvedeného nelze dovodit závěr o povinnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností vyřadit takové vozidlo okamžitě po uplynutí lhůty čtrnácti dnů, po kterou vozidlo nebylo pojištěno způsobem požadovaným zákonem. Z uvedené povinnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností nelze dovodit ani povinnost vlastníka vozidla zaplatit příspěvek pouze za prvních čtrnáct dnů, po které vozidlo nebylo pojištěno. Nalézací soud naopak uvedl, že sám stěžovatel postupoval v rozporu s §15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
4. Argumentaci stěžovatele lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že patnáctý den již jeho automobil nesplňoval zákonnou podmínku pro to, aby mohl být zapsán v registru silničních vozidel a bylo povinností státního orgánu jej z této evidence vyřadit plně v souladu s §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 56/2001 Sb. Stěžovatel je přesvědčen, že v případě, že v zákonném ustanovení není uvedena přesná lhůta, ve které má úřad vozidlo z registru vyřadit, měl zákonodárce na mysli, aby tak bylo učiněno okamžitě či bezprostředně. Stěžovateli nelze klást k tíži, že zákon neukládá příslušnému orgánu lhůtu ke splnění jeho povinnosti. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice postupuje liknavě, poskytuje-li příslušnému úřadu informaci o změně stavu pojištění až po jednom měsíci, čímž způsobuje, že tento úřad nemůže konat bezprostředně a ihned. Daně a poplatky, stejně jako jiné platby vyžadované na základě zákona, nelze podle stěžovatele ukládat na základě nezákonného a neexistujícího, stavu. Občan České republiky má právo na předvídatelnost právních úkonů a soudních rozhodnutí, a dále na to, aby plnil, k čemu je skutečně povinen a nedoplácel na skutečnost, že některý subjekt neplní své povinnosti řádně a včas. Po patnáctém dni od zániku pojištění nelze pohlížet na vozidlo jako na vozidlo oprávněně (zákonně) zapsané v rejstříku vozidel jen proto, že tam bylo z vůle vedlejší účastnice ponecháno.
5. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Byť stěžovatel formálně odkazuje ustanovení Listiny, jeho podání neobsahuje kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Jak je patrné z výše uvedeného shrnutí, stěžovatel přímo rozporuje pouze závěry nalézacího soudu ohledně výkladu podústastavního práva [§12 odst. 1 písm. b) zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla] v otázce povinnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností vyřadit silniční vozidlo z provozu, zaniklo-li pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a ve lhůtě čtrnácti dnů nebyla uzavřena nová pojistná smlouva o pojištění odpovědnosti týkající se téhož vozidla. Ústavní soud je však podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není další instancí v soustavě obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li otázky ústavněprávního významu.
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k intenzitě případných zásahů do základních práv stěžovatelů. Ústavní soud tak obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, jimiž se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Činí tak z důvodu jejich zanedbatelnosti, respektive zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení (viz např. usnesení I. ÚS 2723/19 ze dne 11. 9. 2019; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí do 10 000 Kč odvolací přezkum rozhodnutí vydaných v nalézacím řízení prostřednictvím §202 odst. 2 a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by nesmyslné připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního.
8. Rozhoduje-li tedy Ústavní soud o částce bagatelní, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny samotný přístup k soudu či možnost v řízení jednat, nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ze dne 21. 1. 2013 (N 16/68 SbNU 223)]. Samotné, obecným soudem provedené, meritorní posouzení tzv. bagatelní věci, pak Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené rozhodovací praxe či naopak nejednotné praxe, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 2460/17 ze dne 19. 3. 2018 (N 53/88 SbNU 699)].
9. V nyní projednávaném případě stěžovatele o bagatelní částku zjevně jde; Ústavní soud však zároveň nezjistil žádný důvod, proč by měl přistoupit k plnému meritornímu přezkumu ve výše uvedeném smyslu. Napadený rozsudek nalézacího soudu je přezkoumatelný a řádně odůvodněný. Stěžovatel ve své argumentaci zejména pomíjí, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že sám stěžovatel postupoval v rozporu s §15 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, podle kterého zanikne-li pojištění odpovědnosti u vozidla, jehož provoz je podmíněn pojištěním odpovědnosti, je vlastník vozidla podléhajícího registraci vozidel povinen požádat o vyřazení vozidla z provozu podle zákona upravujícího podmínky provozu vozidel na pozemních komunikacích. Nalézací soud zároveň zdůraznil, že příslušná zákonná úprava žádným způsobem nestaví povinnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností nad povinnost vlastníka vozidla jednat zákonem předepsaným postupem. Stěžovatel ostatně ve své ústavní stížnosti ani žádným způsobem netvrdil, že by posouzení nalézacího soudu bylo svévolné, excesivní či že by se jednalo o příklad ustálené či nejednotné rozhodovací praxe, který by vyžadoval systémové řešení.
10. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem nalézacího soudu byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu