ECLI:CZ:US:2021:1.US.1365.20.1
sp. zn. I. ÚS 1365/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Buzka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. března 2020, č. j. 2 As 264/2018-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen "napadený rozsudek"), a to pro porušení čl. 4, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, č. j. 11 A 133/2017-115 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze ze dne 5. 5. 2017, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha ze dne 29. 11. 2016, kterým bylo rozhodnuto o námitkách proti obnovenému katastrálnímu operátu pro katastrální území Ďáblice a dále o tom, že některé specifikované pozemky v katastrálním území Ďáblice budou evidovány s určitou výměrou a některé již nadále evidovány nebudou.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, poté co obsáhle rekapituluje průběh předchozích řízení, vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým se Nejvyšší správní soud vypořádal s jeho námitkami obsaženými v kasační stížnosti. K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu stěžovatel trvá na tom, že některé otázky, nezbytné pro správné posouzení věci, městský soud ve svém rozsudku nezmínil a neobjasnil některé své úvahy týkající se žalobních námitek. Stěžovatel dále tvrdí, že v řízení před městským soudem nedosáhl spravedlivého posouzení právní otázky, zda je právně přípustné, aby katastrální úřad bez souhlasu vlastníka změnil hranice pozemku a dále právní otázky, zda je katastrální úřad oprávněn k zásadní změně počtu, rozmístění a poloh lomových bodů obnovovaných pozemků p. č. X1 PK, p. č. X2 PK, oproti jejich v katastru nemovitostí evidovanému poslednímu geometrickému určení. V této souvislosti stěžovatel namítá, že spoluvlastnictvím předmětných pozemků vstoupil také do právních vztahů sousedských, přičemž přesahy pozemků a další namítané nepřesnosti v geometrickém určení pozemků, k nimž se váží jeho vlastnická práva, zakládají pro něj reálnou možnost střetu vlastnických práv k daným nemovitostem či k jejich částem. Zároveň zmenšení plochy vlastněných pozemků působí stěžovateli podstatnou škodu, pokud by k nápravě nedošlo. K názoru Nejvyššího správního soudu, že v případě újmy ve svém vlastnickém právu se může nápravy stěžovatel domáhat žalobou u civilního soudu, stěžovatel konstatuje, že se uvedeným nevylučuje, aby došlo také k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy v řízení před správním soudem.
4. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud v podstatě nehodnotil to, že městský soud vycházel z právního názoru, podle kterého katastrální úřad mohl při digitalizaci předmětného území vycházet jen a výlučně z údajů, které byly evidovány v analogové mapě z roku 1967. Přitom podle stěžovatele taková podmínka není v právních předpisech upravujících obnovu katastrálního operátu nikde uvedena a jde současně o postup, který je v rozporu s praxí. Z podkladů uvedených ve spisech podle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že pozemek p. č. X2 PK, měl být obnoven z pozemku p. č. X3 či z pozemků z něj oddělených, nikoliv z pozemku p. č. X4 či z některé jeho části. Stěžovatel také upozorňuje na to, že ve své žalobě a předchozích řízeních žádal, aby pozemky p. č. X1 PK a p. č. X2 PK byly obnoveny do stavu, v jakém takto setrvávaly v operátu katastru nemovitostí platném až do 15. 6. 2014. Proto tvrzení městského soudu v odůvodnění jeho rozsudku v bodě 52., že námitky proti výsledkům mapování nelze účinně uplatňovat po uplynutí 51 let, je podle stěžovatele zcela liché. Pokud Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele, posvětil tím podle stěžovatele vady rozsudku městského soudu.
II.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud především zdůrazňuje, že stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve a kterými se především Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku zabýval a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jeho závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší. Pochybení relevantní
z hlediska ústavněprávního přezkumu v projednávané věci zjištěna nebyla.
9. K námitce stěžovatele stran nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že pokud městský soud sice nepolemizuje ve svém rozsudku samostatně s žalobní argumentací stěžovatele, avšak na vypořádání shodné argumentace použité již v předchozích fázích správního řízení poukáže a ztotožní se s ní, nelze takový rozsudek považovat za nepřezkoumatelný. Přitom není nezbytné, aby námitka stěžovatele byla vypořádána reakcí na každý použitý výraz či terminologii, pokud je z vypořádání patrné, jak byla námitka vypořádána ve svém celku (body 13. a 14. odůvodnění napadeného rozsudku). Uvedené odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu, podle které požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí v sobě nezahrnuje nárok na vypořádání se s každou jednotlivou, dílčí námitkou zvlášť, vyplývá-li uspokojivě z podaného odůvodnění jako celku, proč ta která námitka nemohla obstát (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 99/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Pokud jde o námitku, že správní orgány změnily bez souhlasu vlastníků rozsah jimi vlastněných pozemků, Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 17.) zdůraznil, že stěžovatel zaměňuje činnost katastrálního úřadu v procesu obnovy katastrálního operátu (nyní posuzovaný případ) s autoritativním rozhodováním o podstatě a rozsahu vlastnického či jiného věcného práva. S odkazem na usnesení zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. Konf 90/2004 (publikováno pod č. 695/2005 Sb. NSS), připomněl Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, že obnova katastrálního operátu je souborem úkonů evidenčního a technického rázu a že nesměřuje ke změně právních vztahů. Přestože mohlo dojít k jinému zakreslení pozemků stěžovatele do katastrální mapy oproti stavu dle pozemkového katastru, nijak se to nedotklo jeho vlastnických práv.
11. Nicméně pro případ, že se stěžovatel cítí být na svých věcných právech dotčen, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že jejich ochrany se může domáhat cestou občanskoprávní žaloby. K uvedenému závěru Ústavní soud připomíná, že s ústavně právně garantovanou možností každého domáhat se svého práva u soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny se pojí požadavek dodržení stanoveného postupu, v daném případě tedy uplatnění občanskoprávní žaloby, k jejímuž projednání je příslušný soud v civilním řízení, pro který není případně chybné zakreslení do katastrální mapy překážkou posouzení existence vlastnictví i k části pozemku, jež by měla podle stěžovatele být součástí jeho vlastnictví a která nebyla v rámci obnovy katastrálního operátu evidována tak, jak si představuje. Pokud jde o námitku, že stěžovatel byl vystaven riziku občanskoprávních sporů s vlastníky sousedních pozemků, Nejvyšší správní soud k ní uvedl, že tuto variantu nelze vyloučit nikdy a nebyla by vyloučena ani tím, že by obnova katastrálního operátu dopadla zcela podle představ stěžovatele. Ústavní soud k obsahu ústavní stížnosti dodává, že Nejvyšší správní soud se dostatečným způsobem zabýval rovněž námitkou týkající se geneze vývoje pozemků p. č. X1 PK, pč. X2 PK (bod 18. odůvodnění napadeného rozsudku).
.
12. Ve světle shora uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena zejména na hodnocení podústavního práva. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva. Odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným.
13. Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu