ECLI:CZ:US:2021:1.US.1380.21.1
sp. zn. I. ÚS 1380/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zrůstek a partneři v. o. s., se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, insolvenční správkyně společnosti ČKD PRAHA DIZ, a. s., se sídlem v Praze 9, Kolbenova 942/38a, zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61a, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j 10 Afs 35/2021-46 ze dne 24. 3. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu (dále též "NSS"), neboť je přesvědčena, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl rozsudkem č. j. 6 Af 26/2017-120 ze dne 21. 1. 2021 správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. 9042/17/5300-21441-702127 ze dne 2. 3. 2017. Proti citovanému rozsudku městského soudu stěžovatelka podala dne 8. 2. 2021 kasační stížnost, aniž by zároveň zaplatila příslušný soudní poplatek.
3. Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 10 Afs 35/2021-19 ze dne 15. 2. 2021 stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku a k doplnění odůvodnění kasační stížnosti; ke splnění poplatkové povinnosti stanovil lhůtu 15 dnů a poučil stěžovatelku o následcích nevyhovění výzvě. Stěžovatelka soudní poplatek uhradila dne 10. 3. 2021 a NSS zároveň požádala o prominutí zmeškání lhůty k jeho úhradě podle §40 odst. 5 soudního řádu správního ve spojení s §3 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále jen "zákon č. 191/2020 Sb."). Stěžovatelka svoji žádost odůvodnila tím, že její advokát nebyl v důsledku naléhavých rodinných okolností mezi dny 28. 2. 2021 a 4. 3. 2021 přítomen v kanceláři; ostatní dva zaměstnanci jeho advokátní kanceláře museli nastoupit do preventivní karantény a jednomu z nich bylo onemocnění následně potvrzeno.
4. Nejvyšší správní soud následně ústavní stížností napadeným usnesením žádost stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku zamítl (výrok I.). NSS dospěl k závěru, že úhrada soudního poplatku je úkonem, který nevyžaduje osobní přítomnost zástupce stěžovatelky či jeho zaměstnanců v kanceláři ani práci s listinným spisem; nepřítomnost zástupce stěžovatelky v kanceláři nadto nesouvisela s epidemií koronaviru SARS CoV-2. Výrokem II. napadeného usnesení dále NSS řízení o kasační stížnosti zastavil podle §47 písm. c) ve spojení s §120 soudního řádu správního, protože stěžovatelka soudní poplatek uhradila až po stanovené lhůtě.
5. Argumentaci stěžovatelky lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že NSS nezohlednil ani skutkové okolnosti jejího případu, ani mimořádné okolnosti, v nichž se celý svět více než rok nachází. Byť si je stěžovatelka vědoma, že její námitky směřují primárně proti nesprávné aplikaci podústavních norem, považuje pochybení NSS za natolik závažné, že byla porušena její ústavně zaručená práva. Stěžovatelka uvádí, že v rozhodné době byla komunikace mezi advokátem (který nebyl v důsledku naléhavých, vážných a komplikovaných rodinných okolností v kanceláři) a odpovědnými pracovníky advokátní kanceláře (kteří měli úhradu soudního poplatku zajistit) fakticky znemožněna. Ke včasné úhradě soudního poplatku nedošlo v důsledku mimořádné situace, aby bylo zabráněno dalšímu šíření onemocnění COVID-19. Pracovníci advokátní kanceláře podle stěžovatelky neměli v rámci preventivní karantény přístup k příslušným dokumentům z advokátního spisu. Ačkoliv stěžovatelka navrhla k prokázání uvedených skutečností předložení potvrzení o provedeném testování i potvrzení o pracovní neschopnosti, NSS odbyl tyto skutečnosti v odůvodnění několika větami; takový postup značí lhostejnost k právům stěžovatelky a v důsledku představuje odepření spravedlnosti a přístupu k soudu.
6. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že odůvodnila svoji žádost nejen odkazem na §3 zákona č. 191/2020 Sb., ale i na §40 odst. 5 soudního řádu správního, který umožňuje prominutí zmeškání lhůty z jakýchkoliv vážných omluvitelných důvodů; NSS však podle stěžovatelky na její věc nahlížel pouze optikou prvně citovaného zákona. Podle stěžovatelky je absurdní argumentace NSS, že pro účely úhrady soudního poplatku není třeba osobní přítomnost advokáta v kanceláři, ani přístup ke spisovému materiálu; bez přístupu ke spisovému materiálu - včetně příslušného usnesení, jímž byla stěžovateli stanovena lhůta k úhradě soudního poplatku - totiž nelze zjistit, jaký soudní poplatek, v jaké věci, jakým způsobem a zejména v jaké lhůtě, je třeba uhradit. Sám NSS podle stěžovatelky v důsledku pandemie svoji činnost výrazně omezil, což způsobilo, že není schopen řádně a včas reagovat na procesní úkony účastníků řízení.
7. Podle stěžovatelky je situace absurdní i kvůli tomu, že s ohledem na zastavení řízení bude meritorně projednána pouze jedna ze dvou kasačních stížností, které jsou skutkově i právně identické a měly být projednány v jednom řízení (stěžovatelka poukazuje na rozsudek městského soudu č. j. 6 Af 38/2017-160 ze dne 21. 1. 2021, proti kterém druhá kasační stížnost směřuje). Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547), podle kterého je protiústavní interpretace zákona, podle níž je účastník řízení povinen platit soudní poplatek za správní rozhodnutí, která jsou skutkově a právně identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den stejným správním orgánem.
8. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastnicí v řízení o kasační stížnosti [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení NSS (§72 odst. 3 téhož zákona), a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí soudní řád správní k ochraně jejího práva poskytuje; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Již ze samotného shrnutí argumentace stěžovatelky je patrné, že rozporuje závěr NSS ohledně žádosti stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku. Ústavní soud však zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). K zásahu do činnosti obecných soudů může Ústavní soud přistoupit jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí porušení základních práv a svobod jedince [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. K tomu však v nyní projednávaném případě stěžovatelky nedošlo.
10. Právo na přístup k soudu však není absolutní a podléhá některým legitimním omezením, jež jsou vtělena do procesních předpisů (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka proti Maďarsku, č. stížnosti 20261/12, §120). Taková procesní omezení, mezi které patří rovněž stanovení lhůty k zaplacení soudního poplatku, musí obecné soudy aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu (srov. bod 27 nálezu sp. zn. IV. ÚS 410/20 ze dne 16. 6. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Posouzení žádosti stěžovatelky ze strany NSS takovou nepřiměřenou a formalistickou aplikaci podústavního práva nepředstavovalo, protože Nejvyšší správní soud svůj závěr ohledně nedůvodnosti žádosti stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty odůvodnil způsobem, kterému nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud se s NSS ztotožňuje v tom, že úhrada soudního poplatku je úkonem, který nevyžaduje osobní přítomnost v kanceláři ani práci s listinným spisem, protože soudní poplatek může advokát uhradit jednak převodem na bankovní účet, který lze učinit dálkově, např. prostřednictvím internetového bankovnictví, jednak mohl advokát či jeho spolupracovníci zaplacením soudního poplatku pověřit třetí osobu.
12. Stran námitky stěžovatelky, že bez příslušného usnesení obsahující výzvu nelze soudní poplatek zaplatit, lze pouze uvést, že příslušné usnesení bylo advokátovi stěžovatelky doručeno dne 15. 2. 2021 do datové schránky; potřebné informace pro úhradu soudního poplatku měl tedy advokát stěžovatelky k dispozici v elektronické podobě. Nedokázal-li tyto informace předat svým kolegům před dobou své nepřítomnosti či během ní poté, co jeho kolegové byli nuceni zůstat v karanténě, nelze takovou skutečnost vnímat jako vážný důvod pro prominutí zmeškání lhůty ani podle §3 zákona č. 191/2020 Sb., ani podle §40 odst. 5 soudního řádu správního. Neprovedl-li pak NSS důkazy k prokázání stěžovatelčiných tvrzení ohledně provedeného testování zaměstnanců kanceláře a jejich pracovní neschopnosti, nelze v takovém postupu spatřovat odepření spravedlnosti; odůvodnění totiž není založeno na zpochybnění skutečnosti o pobytu příslušných zaměstnanců v karanténě, nýbrž z něho jasně a srozumitelně vyplývá, proč taková skutečnost nemůže v daném případě představovat důvod pro prominutí zmeškání lhůty.
13. Odkazem na výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 664/03 stěžovatelka v jádru zpochybňuje samotnou povinnost zaplatit soudní poplatek, měla-li podle ní být řízení o napadených správních rozhodnutích a kasačních stížnostech spojena. Ústavní soud dospěl v tomto ohledu k závěru, že i tato stěžovatelčina námitka je zjevně neopodstatněná, protože odkaz na předmětný nález není přiléhavý.
14. Stěžovatelka sama poukázala na §6 odst. 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (ve znění po novele provedené zákonem č. 218/2011 Sb.), podle kterého platí, že je-li ve věcech správního soudnictví podána žaloba proti více rozhodnutím, je každé napadené rozhodnutí samostatným základem poplatku. Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 2130/15 ze dne 29. 3. 2016 (U 4/80 SbNU 701) ústavnost citovaného ustanovení posoudil a dospěl k závěru, že obsahuje jednoznačně formulované pravidlo pro stanovení poplatkové povinnosti za žalobu podanou proti správnímu rozhodnutí, a nelze je proto vyložit tak, že se výše soudního poplatku neodvíjí od počtu napadených správních rozhodnutí. Dále pak vysloveně uvedl, na této situaci nic nemění ani dřívější nálezová judikatura Ústavního soudu vydaná v době jiného znění zákonné úpravy (včetně nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03).
15. Ústavní soud zároveň zdůraznil, že při rozhodování o poplatkové povinnosti obecné soudy musí vždy vážit, zda stanovenou poplatkovou povinností již nedochází k nepřípustnému omezení či přímo zbavení práva dotčeného jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudem; úkolem obecného soudu tedy není pouze mechanicky aplikovat pravidlo obsažené v §6 odst. 9 citovaného zákona a stanovenou výši poplatku za žalobu násobit počtem žalobou napadených rozhodnutí bez ohledu na jeho konečnou výši, ale současně i vážit, zda v daném konkrétním případě, při zohlednění specifických okolností případu (předmět a povaha řízení, výše žalobní částky, majetkové i osobní poměry žalobce) není namístě "tvrdost" aplikovaného pravidla zmírnit.
16. V nyní projednávaném případě stěžovatelka podala dvě samostatné kasační stížnosti proti dvěma samostatným rozhodnutím městského soudu. Ústavnímu soudu neuniklo, že v případě rozsudku městského soudu č. j. 6 Af 38/2017-160 šlo o dodatečné platební výměry na daň z příjmů právnických osob a v případě rozsudku městského soudu č. j. 6 Af 26/2017-120 o dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty. Stěžovatelka pak ani konkrétně netvrdila, proč by poplatková povinnost za dvě jí podané kasační stížnosti měla vést k nepřípustné "tvrdosti" stanovených soudních poplatků. V projednávaném případě tedy nelze ani uvažovat o analogické aplikaci závěrů usnesení sp. zn. II. ÚS 2130/15 v případě soudního poplatku za podané kasační stížnosti, natož pak závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03.
17. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu