ECLI:CZ:US:2021:1.US.1420.20.1
sp. zn. I. ÚS 1420/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Merhauta, zastoupeného Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1582/10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3536/2019-244 ze dne 25. 2. 2020 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 423/2018-214 ze dne 17. 1. 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Středočeského kraje, se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel je vlastníkem pozemku nacházejícího se v katastrálním území B., který byl územním plánem obce B. vytyčen jako zastavitelné území. Zastupitelstvo vedlejšího účastníka rozhodlo na svém zasedání dne 19. 12. 2011 usnesením č. 4-20/2011/ZK o vydání Zásad územního rozvoje Středočeského kraje, které nabyly účinnosti dne 22. 2. 2012 a jimiž byla do míst, kde se nachází pozemek stěžovatele, umístěna územní rezerva vysokorychlostní trati.
3. Stěžovatel se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení 389 678 Kč jako náhrady za omezení vlastnického práva spočívajícího v tom, že územní rezerva brání stěžovateli realizovat výstavbu a využívat jeho pozemek způsobem, jakým původně zamýšlel. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") žalobu stěžovatele nejprve rozsudkem č. j. 21 C 120/2014-60 ze dne 29. 9. 2014 v celém rozsahu zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 53 Co 148/2015-89 ze dne 29. 6. 2015 původní rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele zamítl rozsudkem č. j. 22 Cdo 4304/2015-119 ze dne 14. 12. 2016. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že územní rezerva nepředstavuje stavební uzávěru a jde o opatření toliko dočasné; nejde tedy o zásah do vlastnického práva, který by bylo nutno nahrazovat podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Ústavní soud následně předmětná rozhodnutí zrušil nálezem sp. zn. III. ÚS 950/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 232/87 SbNU 781). Ústavní soud dospěl k závěru, že územní rezerva může představovat omezení vlastnického práva, za nějž náleží náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny; obecné soudy porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť dostatečně nezohlednily rozhodné okolnosti případu a nezabývaly se rozsahem a délkou trvání omezení.
4. Nalézací soud v návaznosti na zrušující nález Ústavního soud ve věci znovu rozhodl rozsudkem č. j. 21 C 120/2014-190 ze dne 8. 10. 2018 tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli 389 678 Kč s příslušenstvím. Nalézací soud dospěl k závěru, že k omezení vlastnického práva stěžovatele k pozemku, do kterého dříve investoval za účelem výstavby, došlo v důsledku vydání zásad zastupitelstvem vedlejšího účastníka, neboť tím byla stěžovateli fakticky znemožněna realizace výstavby. Nalézací soud dále uvedl, že omezení stěžovatele je omezením kvalifikovaným, které splňuje kritéria pro poskytnutí příslušné náhrady. Co se týče kritéria intenzity (rozsahu) omezení, nalézací soud uvedl, že stěžovatel byl danou územní rezervou ve svém záměru provést na svém pozemku výstavbu zemědělského skladu omezen zcela, neboť ta zřizování staveb na pozemku znemožnila. Ohledně kritéria délky trvání omezení nalézací soud dospěl k závěru, že zásah do vlastnického práva trval po dobu více než šesti let, což činí omezení natolik intenzivním, že na stěžovateli nelze spravedlivě požadovat, aby ho strpěl, aniž by mu byla poskytnuta příslušná kompenzace.
5. Odvolací soud následně rozsudek nalézacího soudu ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že za dobu od 23. 2. 2012 do 10. 2. 2014 stěžovateli náhrada za omezení vlastnického práva nenáleží, neboť doba minimálně dvou let od umístění rezervy je dobou, po kterou po stěžovateli lze spravedlivě požadovat, aby dané omezení snášel. Vymezuje-li podle odvolacího soudu zákon krajským úřadům pro aktualizaci záměrů lhůtu dvou (a po novelizaci čtyř) let a nebyl-li stěžovatel po žalované období omezen na svém vlastnickém právu tak podstatně, že by to výrazně omezovalo jeho existenční poměry, náhrada mu za tuto dobu nepřísluší. Jakkoli bylo v řízení prokázáno, že ještě v současné době nebyla schválena studie proveditelnosti záměru, pro který byla rezerva umístěna, nelze v této konkrétní věci za požadované období prvních minimálně dvou let jejího trvání vedlejšího účastníka za postup v následujícím období sankcionovat uložením povinnosti poskytnout náhradu. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
6. Argumentaci stěžovatele lze shrnout následovně: Stěžovatel předně bez dalšího uvádí, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť odmítl dovolání z důvodu přepjatého formalismu. Ohledně napadeného rozsudku pak stěžovatel tvrdí, že odvolací soud se odklonil od závěrů vyjádřených v nálezu sp. zn. III. ÚS 950/17. Podle stěžovatele měl odvolací soud intenzitu zásahu zkoumat nikoli pouze z časového hlediska, ale měl zkoumat i rozsah omezení vlastnického práva, pro které jsou stěžejní další skutkové okolnosti, a to zejména skutečnost, že ani po osmi letech od umístění územní rezervy nebyla zpracována studie proveditelnosti záměru; do dnešního dne tak není jisté, jaký bude další osud dotčeného pozemku. Uplynulo-li od umístění územní rezervy více než osm let, intenzitu zásahu do vlastnického práva zvyšuje liknavý přístup vedlejšího účastníka při výkonu veřejné moci. Stěžovatel dále poukazuje na to, že byť nemůže pozemek užívat ke sledovanému účelu, je povinen plnit povinnosti vztahující se k nemovitosti (tj. platit daň a další). Konečně stěžovatel tvrdí, že obec B. přijala územní plán v roce 2010, k čemuž měla souhlas vedlejšího účastníka, který však následně vydal zásady územního rozvoje, jimiž změnil plánovanou trasu vysokorychlostní tratě, která má nyní vést přes zastavitelné území v obci B.
7. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu)] a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
9. Právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, jakož i právo pokojně užívat majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je omezitelné, a to v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu; s ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) však nesmí být vlastnické právo omezeno ve větší než přiměřené míře a pouze tehdy, je-li to nezbytné [viz bod 54 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/17 ze dne 12. 2. 2019 (89/2019 Sb.)]. Jednotlivec nemůže o využití svého pozemku libovolně a sám od sebe rozhodovat bez jakéhokoliv ohledu na veřejný zájem, neboť způsob využití je dán zejména druhem pozemku uvedeným v katastru nemovitostí a regulací prováděnou prostřednictvím nástrojů územního plánování. Nikdo nemá veřejné subjektivní právo na to, aby poměry v území, ve kterém se nachází jeho majetek, byly navždy konzervovány a nemohly se nikdy zákonným způsobem změnit (viz body 12-13 usnesení sp. zn. I. ÚS 202/20 ze dne 19. 5. 2020; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny nelze vykládat jako základní právo na náhradu za jakékoliv omezení vlastnického práva stanovené zákonem. Zákon může obecně stanovit meze vlastnického práva, aniž by takové omezení bylo spojeno s právem na náhradu; nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny tak je třeba vztáhnout pouze na určité kvalifikované případy omezení [viz bod 16 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.)]. V případech opatření upravujících užívání majetku je neexistence odškodnění jedním z faktorů, jež je nezbytné vzít v potaz při zjišťování, zda byla zachována spravedlivá rovnováha; absence kompenzace sama o sobě však nemůže představovat porušení práva pokojně užívat majetek (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2010 ve věci Depalle proti Francii, č. stížnosti 34044/02, §91). Za znaky kvalifikovaného omezení vlastnického práva, jež nezbytně vyžaduje poskytnutí náhrady, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti výslovně označil omezení vlastnického práva jdoucí nad rámec povinností, které zákon obecně stanoví pro všechny subjekty vlastnického práva za dodržení principu rovnosti; druhou podmínkou je intenzita omezení vlastnického práva, jež může být vyjádřena více faktory, a to především otázkou rozsahu samotného omezení a dále délkou trvání takového omezení, tedy zda jde o omezení dočasné nebo trvalé (body 17 a 18 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS st. 27/09)].
11. Ústavní soud již jednou ve věci stěžovatele rozhodoval nálezem sp. zn. III. ÚS 950/17. V tomto smyslu je třeba zdůraznit, že řízení před Ústavním soudem je důsledně jednoinstanční. Dostane-li se tatáž věc po kasaci a novém proběhnutí řízení znovu před Ústavní soud, může Ústavní soud pouze hodnotit, zda bylo jeho rozhodnutí v novém řízení respektováno [srov. bod 25 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665)]. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je totiž vykonatelný nález závazný pro všechny orgány i osoby, včetně samotného Ústavního soudu, a představuje nepominutelnou procesní překážku rei iudicatae pro jakékoli další řízení před Ústavním soudem v téže věci, která brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu či přehodnocení dané věci (viz bod 33 nálezu sp. zn. II. ÚS 4162/19 ze dne 19. 8. 2020).
12. V projednávané věci lze za ratio decidendi předchozího nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 950/17 považovat následující závěry: Opatření obecné povahy vymezující územní rezervu může představovat zásah do vlastnického práva, který je třeba nahradit podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Při posuzování, zda má být vlastníkovi pozemku poskytnuta náhrada, je nutné vždy posuzovat rozhodné okolnosti konkrétního případu a zabývat se rozsahem omezení, které územní rezerva pro konkrétního vlastníka představuje, jakož i délkou trvání omezení. Nelze obecně říct, že by územní rezerva vždy představovala zásah do vlastnického práva, za který je třeba poskytnout náhradu, ale nelze ani paušálně poskytnutí náhrady vyloučit.
13. Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud zrušil původní rozhodnutí obecných soudů, protože vyloučily možnost přiznat stěžovateli náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny bez jakéhokoliv posouzení konkrétních okolností (rozsahu omezení a délky jeho trvání). Ústavní soud výslovně uvedl, že nezrušil předmětná opatření pro porušení čl. 11 odst. 4 Listiny (viz bod 38 předmětného nálezu), pouze "vrátil" věc obecným soudům, aby takové konkrétní okolnosti ve věci stěžovatele náležitě posoudily. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je totiž v kompetenci obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Důvod ke zrušení napadených rozhodnutí by tedy byl dán pouze tehdy, byly-li by právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud v napadeném rozsudku okolnosti konkrétního případu v souladu s požadavky nálezu sp. zn. III. ÚS 950/17 posoudil. Odvolací soud vzal zejména v úvahu, že stěžovatel žádal náhradu za omezení svého vlastnického práva od samotného počátku umístění územní rezervy na jeho pozemku za období 23. 2. 2012 až 10. 2. 2014. Podle odvolacího soudu přibližně v tomto časovém horizontu po stěžovateli bylo spravedlivé požadovat, aby dočasně svůj záměr výstavby skladu odložil, a to zejména s ohledem na význam plánované stavby (vysokorychlostní tratě) a skutečnost, že omezení výrazně neomezovalo existenční poměry stěžovatele (stěžovatel plánoval na pozemku vystavět zemědělský sklad). Jak vyplývá z bodu 16 napadeného rozsudku, odvolací soud posoudil i okolnosti investičního záměru stěžovatele, tj. že některé přípravné kroky činil stěžovatel až v roce 2012 a že v době zřízení územní rezervy nedisponoval pravomocným stavebním povolením. Jakkoliv se Ústavnímu soudu může zdát posouzení odvolacího soudu "přísné", odvolací soud vzal v úvahu rozsah omezení i délku jeho trvání a jeho závěry z ústavního hlediska obstojí.
15. Naopak námitka stěžovatele ohledně přepjatého formalismu Nejvyššího soudu zjevně neobstojí, protože byť Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, argumenty stěžovatele se věcně zabýval a ztotožnil se v tomto ohledu s posouzením odvolacího soudu (viz str. 3-4 napadeného usnesení).
16. Nad rámec uvedeného lze pouze uvést, že poukazuje-li stěžovatel na skutečnost, že omezení vlastnického práva stále trvá, jelikož dosud nebyla zpracována ani studie proveditelnosti záměru, je nutné vzít v úvahu, že odvolací soud výslovně posuzoval nárok stěžovatele uplatněný za období 23. 2. 2012 do 10. 2. 2014. Překážka věci rozhodnuté se tak neuplatní na následující období.
17. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova ústavní práva, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu