ECLI:CZ:US:2021:1.US.146.21.1
sp. zn. I. ÚS 146/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Františka Hakla, zastoupeného Mgr. Jiřím Šafkou, advokátem sídlem Pod Hybšmankou 19/2339, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2020 č. j. 28 Cdo 2380/2020-540, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. března 2020 č. j. 19 Co 156/2017-437, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. července 2019 č. j. 27 C 82/2013-376 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2018 sp. zn. 28 Cdo 1211/2018, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích a 3) Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) Římskokatolické farnosti - děkanství u kostela sv. Mikuláše, sídlem U Černé věže 71/4, České Budějovice a 2) České republiky - Státní pozemkový úřad, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva.
2. Shora vymezeným ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byl potvrzen ústavní stížností napadený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"), jímž bylo určeno, že Česká republika je vlastnicí v žalobě specifikovaných pozemků (dále jen "sporné pozemky"). Účelem určovací žaloby byla možnost vydat sporné pozemky v restituci jakožto historický pozemek církví vedlejšímu účastníkovi 1). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
3. Uvedená rozhodnutí byla vydána po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1211/2018, taktéž ústavní stížností napadeném, kterým byly na základě dovolání podaného vedlejšími účastníky 1) a 2) zrušeny původní rozsudky krajského soudu ze dne 16. 3.2017 č. j. 19 Co 156/2017-222 a okresního soudu ze dne 18. 10. 2016 č. j. 27 C 82/2013-179 vydané v předmětném řízení o určení vlastnického práva. V původních (později zrušených rozsudcích) bylo určeno vlastnictví otce stěžovatele ke sporným pozemkům, přičemž soudy původně vyšly z toho, že je zde důvod pro výjimečné prolomení blokačního §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě"). Majetkový nárok dovozoval otec stěžovatele z toho, že pozemky mu byly dříve vydány jakožto náhradní pozemky v restituci v řízení vedeném před Okresním soudem v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006. V tomto řízení Okresní soud v Prachaticích dne 6. 12. 2011 uložil Pozemkovému fondu České republiky (dále jen "Pozemkový fond") povinnost uzavřít s otcem stěžovatele smlouvu o převodu pozemků. Rozhodnutí následně potvrdil krajský soud rozsudkem č. j. 5 Co 570/2012-639 ze dne 25. 7. 2012. Na základě dovolání Pozemkovému fondu však byla obě zmíněná rozhodnutí o nahrazení projevu vůle (resp. o vydání pozemků jako náhradních pozemků v restituci) zrušena zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 28 Cdo 257/2013 právě z důvodu nezohlednění blokačního §29 zákona o půdě, jež znemožňovalo převody majetku, který původně náležel církvím, náboženským společnostem, řádům či kongregacím. Před rozhodnutím dovolacího soudu otec stěžovatele (původní žalobce) převedl pozemky darovací smlouvou ze dne 25. 10. 2012 na stěžovatele.
4. V nyní napadených rozhodnutích vycházejí jak Nejvyšší soud, tak soudy nižších stupňů z právního závěru, že vlastníkem sporných pozemků je Česká republika, neboť převodu majetku ze strany státu na otce stěžovatele bránilo blokační ustanovení §29 zákona o půdě. V důsledku je neplatný i převod (darování pozemků) ze strany otce stěžovatele na stěžovatele, přičemž soudy v napadených rozhodnutích neshledaly žádné mimořádné okolnosti, které by prolomení blokačního §29 zákona o půdě umožnily.
5. Všechna zmiňována rozhodnutí, včetně starších rozhodnutí ústavní stížností nenapadených, jsou k ústavní stížnosti přiložena.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí porušení práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. čl. 2 odst. 2 Listiny pro tvrzený výkon veřejné moci v rozporu se zákonem, jakož i porušení principu právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy neposkytnutím ochrany dobré víry nabyvatele majetku.
7. Stěžovatel dovozuje porušení svých práv z toho, že v řízení vedeném pod sp. zn. 2 C 93/2006 bylo pravomocně rozhodnuto o převodu náhradních pozemků na otce stěžovatele, čímž byla vyřešena otázka vlastnictví pozemků ve prospěch otce stěžovatele, resp. stěžovatele a nelze tuto otázku opětovně otevírat. Stěžovatel tvrdí, že vlastnické právo jeho otce by mělo mít v souladu s článkem 11 odst. 1 Listiny stejný zákonný obsah a ochranu, jako vlastnické právo všech ostatních vlastníků. Součástí vlastnického práva je i právo vlastnictví zcizit - převést na jinou osobu, v tomto případě ze strany otce stěžovatele na stěžovatele a tomu odpovídající právo stěžovatele majetek nabýt, resp. vlastnit v souladu s článkem 11 odst. 1 Listiny. Z daného důvodu je protiústavní závěr dovolacího soudu vyjádřený v napadeném rozsudku 28 Cdo 1211/2018 (a z něj vycházejících napadených rozsudcích okresního a krajského soudu), že darovací smlouva o převodu pozemku z otce na stěžovatele je pro rozpor se zákonem neplatná. Stěžovatel uvádí, že sám Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 (N 21/60 SbNU 215) připustil, že blokační ustanovení §29 zákona o půdě nemá vždy automaticky přednost.
8. Stěžovatel dále tvrdí porušení práva na soudní ochranu ve spojení s porušením principů právního státu z důvodu neochránění jeho dobré víry coby nabyvatele pozemku od svého otce, jakož i dobré víry otce v to, že je v době převodu pozemku vlastníkem pozemku. Závěr o absenci dobré víry je dle stěžovatele v rozporu s provedeným dokazováním.
9. Soudy porušily právo na soudní ochranu též tím, že rozhodly dvakrát odlišně v téže věci. Stěžovatel má za to, že výsledek jednoho soudního řízení je nezákonně revokován řízením jiným, což je v rozporu s překážkou věci pravomocně rozhodnuté. Stěžovatel cituje část odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 6. 2015 sp. zn. 2 C 93/2006-819, podle něhož je uplatněný restituční nárok otce stěžovatele "fakticky uspokojen" a jeho žaloba musela být proto v dané fázi řízení zamítnuta. Tvrzené pochybení spočívající v rozhodnutí o věci již pravomocně skončené napadl stěžovatel žalobou pro zmatečnost, kterou k ústavní stížnosti přikládá.
10. Stěžovatel dovozuje, že důsledkem postupu soudů může být "zbavení restitučního nároku", neboť podle zmíněného rozhodnutí sp. zn. 2 C 93/2006-819 je restituční nárok uspokojen, ačkoli pozdější rozhodnutí jeho vlastnictví (resp. vlastnictví jeho otce) ke sporným pozemkům nepřiznávají. Dané jednání podle stěžovatele porušuje čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy, neboť představuje výkon veřejné moci v rozporu se zákonem a zbavení majetkového práva v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny.
11. Stěžovatel dále tvrdí, že soudy nepřipustily a neprovedly jím navržené důkazy a rozhodly nepředvídatelně, aniž by stěžovateli umožnily vznést důkazy zpochybňující církevní vlastnictví původních pozemků. Jakkoli to soudy zdůvodnily zásadou koncentrace řízení, podle stěžovatele měl být aplikován §118a odst. 2 o. s. ř. zakotvující poučovací povinnost, neboť došlo po napadeném kasačním rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1211/2018 k "zásadní změně právního posouzení" věci.
12. Stěžovatel dále dovozuje, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav. Historické vlastnictví církve nebylo dle něj dostatečně prokázáno, jde pouze o domněnku soudu, která není podpořena dostatečnými důkazy.
13. Konečně napadá závěr o nákladech řízení ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi b) jako rozporný s právem na spravedlivý proces.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
15. Stěžovatel tvrdí, že podal zároveň žalobu pro zmatečnost, kterou k ústavní stížnosti přikládá a namítá v ní zmatečnostní vadu v podobě existence překážky věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. Touto námitkou se tak Ústavní soud zatím nemůže zabývat a teprve po rozhodnutí soudů o žalobě pro zmatečnost bude tato námitka otevřena též věcnému posouzení ze strany Ústavního soudu. Ostatními námitkami stěžovatele, které nemohl stěžovatel v žalobě pro zmatečnost uplatnit, se Ústavní soud věcně zabýval.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Z hlediska tvrzeného porušení základního práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 Listiny, resp. principu, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný obsah a ochranu, je nutno připomenout, že při střetu dvou majetkových nároků není možno z principu vyhovět oběma stranám sporu. Tím však není z povahy věci zakládána jakákoli nerovnost v ochraně majetkových práv, neboť těch se mohou obě strany před soudy domáhat, tak jako v posuzovaném případě. Obecné soudy zde posuzovaly v nejobecnější rovině střet dvou majetkových nároků, a to nároku vedlejší účastnice 1) na restituci jejího historického majetku, na straně jedné, a nároku stěžovatele, resp. původně jeho otce na uspokojení jeho restitučního nároku formou vydání náhradního pozemku, na straně druhé. V případě určovacích žalob týkajících se sporného vlastnictví je pojmovým znakem konečného rozhodnutí obecného soudu právě to, že vlastnictví může být určeno jen ve vztahu k jedné ze stran, popírající nárok strany druhé, čím ale automaticky nedochází k porušení ústavního práva vlastnit majetek té strany, která ve sporu nebyla úspěšná. Z pohledu ústavní ochrany práva vlastnit majetek musel Ústavní soud posoudit, zda obecné soudy při konfrontaci dvou tvrzených majetkových nároků nepostupovaly v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu, která se při posuzování podobných kolizí postupně vytvořila.
18. V nálezu Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.) Ústavní soud ve vztahu k §29 zákona o půdě uvedl, že "ze smyslu napadeného ustanovení a z jeho dosavadní interpretace Ústavním soudem (...) plyne, že jeho účelem není toliko samotná "blokace" určité části státního majetku (zčásti též majetku evidovaného ve vlastnictví třetích osob, zejm. obcí), tedy např. snaha o zachování určitého majetkového statu quo. Podstatu napadeného ustanovení je nutno spatřovat především v závazku (příslibu) zákonodárce v časově odložené době přijmout právní úpravu vypořádávající historický majetek církví a náboženských společností, která zohlední objektivní specifika pojednávané materie a ustanovení §29 zákona o půdě fakticky konzumuje. Dispoziční omezení s historickým církevním majetkem slouží toliko k ochraně tohoto majetku do doby přijetí zvláštního zákona". Ústavní soud dále v citovaném nálezu uvedl, že "pokud tedy zákonodárce stanovil, že převod (přechod) majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti, resp. jejich právnické osoby, jest jakožto akt contra legem stižen absolutní neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání), sledoval tím zcela rozumně účel napadeného ustanovení, a to ve vztahu k zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon o vypořádání historického majetku církví, příp. širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi. Tento účel by mohl být při absenci blokačního účinku zčásti nebo zcela zmařen, neboť toliko právní dispozice státu s dotčeným majetkem může být podkladem pro přijetí "zákonů o tomto majetku" při respektu k postavení eventuálních nových vlastníků".
19. Obecné soudy sice vzaly v potaz, že i judikatura Ústavního soudu výjimečně připouští prolomení tzv. blokačního paragrafu zákona o půdě, jak namítá též stěžovatel, zároveň však zohlednily, že má jít o výjimečnou a mimořádnou situaci. V tomto ohledu neshledává Ústavní soud na jejich posouzení pochybení. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu I. ÚS 2640/17 ze dne 22. 5. 2018 (N 98/89 SbNU 467) "k prolomení účinků §29 zákona č. 229/1991 Sb. pouhá dobrá víra nepostačuje, nýbrž musí být dány i další konkrétní okolnosti mimořádného významu odůvodňující poskytnutí ochrany vlastnickému právu stěžovatele. Na případy, kdy došlo k nabytí majetku v rozporu s §29 zákona č. 229/1991 Sb. nelze mechanicky aplikovat judikaturu Ústavního soudu o nabytí vlastnického práva od nevlastníka. To však nezbavuje soud povinnosti zkoumat, zda ve věci nejsou dány takové mimořádné okolnosti, které by se vztahovaly např. k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, dopadu pozbytí majetku apod. a které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem oprávněné osoby".
20. Pro rozhodování obecných soudů v podobných věcech je typické, že jsou silně determinovány skutkovými okolnostmi jednotlivých případů a je nutné je posuzovat individuálně při zohlednění všech podstatných aspektů věci. Při posuzování nároků stěžovatelů uplatňujících vlastnické právo založené vydáním pozemků navzdory blokačnímu ustanovení §29 zákona o půdě jakožto náhradního restitučního plnění, se Ústavní soud přiklonil k zachování restitučního nároku "blokovaného" církevního majetku např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1862/16 ze dne 21. 6. 2017 (N 108/85 SbNU 767) či v nálezu sp. zn. I. ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017 (N 109/85 SbNU 781). V nálezu I. ÚS 349/17 pak uvedl: "Závěr, že rozpor převodu majetku s §29 zákona o půdě (tzv. blokační paragraf) způsobuje jeho absolutní neplatnost, je plně ústavně konformní, církevní právnické osoby totiž mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání svého historického majetku. Pokud stát pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, bez ohledu na práva historických vlastníků a bez ohledu na zákonem stanovený zákaz vydal jako pozemky náhradní jiným restituentům, došlo tím k dalšímu prohloubení zásahu do práv historického vlastníka, který započal v období komunistického režimu, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a byl dovršen jeho převodem na třetí osobu. Spravedlivým řešením takovéto situace je tedy nastolení původního stavu před provedením převodu majetku v rozporu s tzv. blokačním paragrafem, které umožní splnit legitimní očekávání na vypořádání historického církevního majetku. Okolnosti věci by musely být skutečně mimořádné, aby ospravedlnily kasační zásah Ústavního soudu ve prospěch stěžovatelových práv, a to tím spíše, že stěžovateli jako předchozímu vlastníku zůstává vůči státu majetkový nárok na uspokojení jeho práva, ať už vydáním jiného pozemku, či finančním ekvivalentem". Napadená rozhodnutí obecných soudů v této věci jsou tak plně konformní se závěry Ústavního soudu.
21. K tvrzenému porušení ústavních práv dovozovaných z neochránění dobré víry stěžovatele, resp. jeho právního předchůdce, Ústavní soud připomíná již shora citované nálezy, z nichž plyne, že dobrá víra automaticky nepředstavuje přednost majetkového nároku dobrověrného nabyvatele před restitučním nárokem k historickému majetku církví, jehož převod byl blokován §29 zákona o půdě. Ostatně v nálezu sp. zn. I. ÚS 349/17 Ústavní soud nevyhověl stěžovateli, ačkoli byl v dobré víře, přičemž jeho tvrzené vlastnické právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí a šlo pozemky, jež měly sloužit právě ke zmírnění historických majetkových křivd. Zároveň však zohlednil, že pro stěžovatele představují pozemky pouze náhradní hodnotu bez jakéhokoliv historického pouta, podobně jako tomu bylo v nálezu sp. zn. III. ÚS 1862/16. Ústavní soud neshledal, že by se v nyní posuzované věci soudy jakkoli odchýlily od shora vymezených hodnotových východisek, a má za to, že dostatečně zohlednily všechny individuální aspekty věci, mj. vzaly v potaz právě skutečnost, že v případě vedlejší účastnice 1) šlo o nárok na historický majetek, zatímco v případě stěžovatele, resp. jeho otce o náhradní plnění restitučního nároku. Stejně tak rozhodly v souladu s principem, že nelze mechanicky aplikovat pravidla pro nabývání majetku od nevlastníka. Rozhodnutí o neplatnosti převodu sporných pozemků na otce stěžovatele, potažmo na stěžovatele a tedy určení vlastnického práva vedlejší účastnice 2) za účelem převodu majetku jako restitučního nároku ve prospěch vedlejší účastnice 1) je pak taktéž v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, která sice připouští prolomení účinků blokačního paragrafu zákona o půdě, ovšem ve zcela výjimečných případech, jinak by došlo k vyprázdnění smyslu blokačního ustanovení. Žádné specifické okolnosti spočívající např. v silné osobní vazbě stěžovatele na sporné pozemky nejsou z napadených rozhodnutí patrny, ani stěžovatelem tvrzeny. Naopak soudy vzaly v potaz, že otec stěžovatele převedl darovací smlouvou na stěžovatele (darovací smlouva přiložena k ústavní stížnosti - pozn. ÚS) pozemky v době, kdy si již byl vědom argumentace Pozemkového fondu blokačním paragrafem, jak plyne z rozsudku krajského soudu ze dne 25. 7. 2012 č. j. 5 Co 570/2012-639 (rozsudek přiložen k ústavní stížnosti - pozn. ÚS).
22. Ústavní soud neshledal ani tvrzené porušení práva na soudní ochranu nepřipuštěním nových důkazů po vydání napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1211/2018, kterými stěžovatel hodlal zpochybnit historické vlastnictví vedlejší účastnice 1) ke spornému majetku. Soudy svůj postup zdůvodnily zásadou koncentrace řízení, přičemž nelze souhlasit se stěžovatelem, že po rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1211/2018 došlo k zásadní změně právního posouzení věci vyžadující nové poučení stěžovatele. V případě sporu o vlastnictví, resp. při určovací žalobě týkající se vlastnického práva je poměrně očekávatelné, že každá ze stran bude zpochybňovat vlastnické právo protistrany a argumentovat ve prospěch vlastnického práva svého. Skutečnost, že sporné pozemky vydané jakožto náhradní pozemky v restituci otci stěžovatele mohou spadat do historického majetku církví, byla stěžovateli, resp. jeho právnímu předchůdci známa minimálně od rozhodnutí krajského soudu ze dne 25. 7. 2012 č. j. 5 Co 570/2012-639, když byla tato námitka Pozemkovým fondem (byť neúspěšně) před vydáním zmíněného rozhodnutí vznesena. Skutečnost, že jde o argument relevantní, plyne z následného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 28 Cdo 257/2013, v němž Nejvyšší soud zrušil předchozí rozsudky, kterými byla Pozemkovému fondu uložena povinnost uzavřít s otcem stěžovatele smlouvu o převodu pozemků (jakožto forma vypořádání restitučního nároku), a to právě pro nezohlednění kogentního ustanovení §29 zákona o půdě. Jak plyne z napadených rozhodnutí, ke koncentraci řízení došlo na jednání okresního soudu dne 30. 6. 2016 po poučení účastníků dle §118b o. s. ř., přičemž stěžovatel ani na jednání soudu, ani ve stanovené koncentrační lhůtě nijak provedené důkazy, ze kterých soudy dovodily závěr o existenci historického majetku církve, nezpochybňoval. Je navíc otázkou, co by mělo být předmětem stěžovatelem požadovaného poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, neboť od podání určovací žaloby ze strany vedlejší účastnice 1) dne 4. 4. 2013 směřující vůči stěžovateli (žaloba v řízení vedeném pod sp. zn. 27 C 82/2013 přiložena k ústavní stížnosti - pozn. ÚS) je zřejmé, že vedlejší účastnice 1) tvrdí své vlastnické právo k historickému majetku a popírá vlastnické právo stěžovatele. Ústavní soud tak závěr o koncentraci řízení a s ním související nepřipuštění nových důkazů majících zpochybnit majetkové nároky vedlejší účastnice 1) nepovažuje za porušení ústavního práva na soudní ochranu stěžovatelky, neboť po dalším kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1211/2018 již nevyvstala jakákoli nová otázka, která by nebyla předmětem předchozího řízení a vyžadovala nové poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř.
23. K té části argumentace stěžovatele, který zpochybňuje nedostatečně zjištěný skutkový stav, resp. dovozuje nesprávné právní závěry ze zjištěného skutkového stavu, Ústavní soud pro úplnost dodává, že provádění a hodnocení důkazů je v kompetenci obecných soudů, přičemž jejich závěry nepřísluší Ústavnímu soudu, až na specifické výjimky zjevných excesů či omylů, přehodnocovat, nemá-li se situovat do pozice další skutkové instance. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. v případě, kdy by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Ústavní soud však v napadených rozhodnutích žádnou uvedenou vadu neshledal.
24. Ve vztahu k nákladům řízení vedlejšího účastníka b) je nutno souhlasit se stěžovatelem, že zastupování státu (resp. jeho organizačních složek) advokátem, resp. přiznání nákladů s tím související, má být výjimečné. Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, nelze a priori vyloučit právní zastoupení státu či veřejných institucí, přestože jsou k hájení svých zájmů vybaveny příslušnými organizačními složkami, a vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně předmětu sporu, jeho obtížnosti, souvislosti s běžnou agendou daného účastníka apod. a rozhodnutí musí být řádně odůvodněné. Lze souhlasit se stěžovatelem, že strohé odůvodnění odkazující jen na předmět řízení a právní složitost projednávané věci, aniž by soud "jakkoli vysvětlil, v čem spočívají specifika předmětu řízení a v čem vidí složitost", je velmi lakonické. Zároveň však s ohledem na procesní vývoj, množství postupně vydaných rozhodnutí v jednotlivých "větvích" sporu, dobu počátku sporu a délku jeho trvání a s tím související postupné vyjasňování řady otázek soudní praxí (např. opakované kasační zásahy Nejvyššího soudu) nelze považovat závěr o přiznání nákladů řízení vedlejší účastnici b) za excesivní. Nešlo o "formulářové" podání, ani zcela běžnou agendu, ale skutkově i právně složitý spor. Z daného důvodu Ústavní soud neshledal, že by výrokem o nákladech řízení mohlo dojít k porušení ústavních práv stěžovatele.
25. Argumentu stěžovatele, že rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 6. 2015 sp. zn. 2 C 93/2006-819 hovořící v jedné části odůvodnění o "uspokojení restitučního nároku" otce stěžovatele, může ve spojení s dalšími, zejména nyní napadenými rozhodnutími, vést až ke "zbavení restitučního nároku" stěžovatele, resp. jeho otce, Ústavní soud nemůže přisvědčit. Okresní soud v Prachaticích v rozsudku sp. zn. 2 C 93/2006-819 (rozsudek přiložen k ústavní stížnosti - pozn. ÚS) uvedl, že "důvodem pro zamítnutí žaloby tedy není shledání nároku žalobce (otce stěžovatele - pozn. ÚS) na vydání náhradních pozemků nedůvodným, ale posouzení předběžné otázky v souladu se stanoviskem žalobce, tedy že vlastníkem (předmětných pozemků - pozn. ÚS) je ing. František Hakl (stěžovatel - pozn. ÚS), přičemž sám žalobce považuje svůj restituční nárok tímto způsobem za uspokojený" (s. 7). Z rozhodnutí je zřejmé, že soud při zamítnutí žaloby otce stěžovatele vyšel z právního a faktického stavu v době rozhodování, přičemž si byl zároveň vědom, že otázka určení vlastnického práva k předmětným pozemkům je v dané době řešena Okresním soudem v Českých Budějovicích v řízení pod sp. zn. 27 C 82/2013 (srov. s. 3 citovaného rozsudku sp. zn. 2 C 93/2006-819). Tvrzení, že restituční nárok by snad mohl zaniknout tím, že by byl příslušný závazek vypořádání splněn, tak je v rozporu s dalším vývojem sporu. Všechna nyní stěžovatelem napadená rozhodnutí vychází z právního závěru, že vlastníkem sporných pozemků stěžovatel ani jeho právní předchůdce nejsou (ostatně proto podává ústavní stížnost), tudíž jeho restituční nárok nemůže být považován za uspokojený. Napadená rozhodnutí tak v kontextu této námitky nemohou představovat porušení čl. 11 Listiny v podobě zbavení stěžovatele jeho restitučního nároku, neboť předmětem řízení nebyla skutečnost, zda stěžovateli svědčí restituční nárok (to nebylo v žádné fázi řízení nijak zpochybněno), sporná byla pouze konkrétní podoba jeho uspokojení. Z napadených rozhodnutí plyne, že restituční nárok stěžovatele nemohl být z důvodu existence blokačního §29 zákona o půdě vypořádán právě formou vydání konkrétních sporných pozemků, tudíž jeho nárok nemohl tímto způsobem zaniknout.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu