ECLI:CZ:US:2021:1.US.1774.21.1
sp. zn. I. ÚS 1774/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. P., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného JUDr. Janem Žižlavským, advokátem, sídlem Dvořákova 588/13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2019 č. j. 48 T 6/2018 - 1813, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2020 č. j. 2 To 3/2020-1923 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021 č. j. 6 Tdo 232/2021-2055, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 7. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 2 písm. a), odst. 3 tr. z. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej zamítl. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obecné soudy provedly jen důkazy podporující závěr státního zástupce o vině stěžovatele. Námitkami stěžovatele se soudy vůbec nezabývaly. Nepřihlédly k tomu, jakým způsobem v praxi probíhá konkrétní přeprava zboží. Aniž by o tom provedly jediný důkaz, obecné soudy dovodily vědomost stěžovatele o trestném jednání a dokonce spolupachatelství. V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel věděl o tom, že minerální oleje, které dováží z Polska, zůstávají na území ČR. Při přepravě postupuje řidič dle příkazů přepravce. Není žádnou výjimkou a ani nestandardností, že v průběhu přepravy dochází ke změně dispozic od zákazníka, k přeložení nákladu, výměně řidiče apod. Stěžovatel byl pouhý řidič, který nemohl dovodit nezákonné jednání. V souvislosti s výslechem svědka Ch. stěžovatel soudům vytýká, že tento byl slyšen toliko formálně a nebyly mu položeny v ústavní stížnosti blíže určené dotazy. Stěžovatel se rovněž neztotožnil s tím, že by záměrně manipuloval s registračními značkami, tato skutečnost není v přepravě nijak výjimečná a jedná se o běžný postup. Dále stěžovatel konstatoval, že z žádných důkazů nevyplývá, že by měl povědomí o míchání oleje s motorovou naftou na území ČR. Závěrem stěžovatel zpochybnil výši uloženého trestu, a to i s odkazem na změnu legislativy, k níž došlo bezprostředně po skončení odvolacího řízení. V případě, že by jeho věc byla posuzována podle pozdější právní úpravy, nebyl by ohrožen trestní sazbou 5 - 10 let, ale toliko 2 - 8 let.
III.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednání naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle ustanovení §240 tr. z., odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Pokud stěžovatel napadá nedostatečnost výslechu svědka Ch., nezbývá než konstatovat, že trestní řízení je svojí povahou řízením kontradiktorním a měl-li stěžovatel za to, že výslech svědka je toliko formální, mohl se sporných otázek v rámci výslechu svědka doptat. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovateli bylo toto soudem znemožněno.
Stěžovatel se snaží v řízení o ústavní stížnosti vystupovat toliko jako řidič, který plnil pokyny svého zaměstnavatele, nicméně z napadených rozhodnutí, resp. z provedených odposlechů vyplývá, že stěžovatel věděl o tom, že se trestné činnosti dopouští, znal svoji roli při páchání trestné činnosti a rovněž mu byla známa role jeho spolupachatelů. Odposlechy byla prokázána znalost všech obžalovaných o promíchávání olejů s dalšími látkami, přičemž tuto činnost prováděl minimálně obžalovaný K. Argumentace stěžovatele týkající se výměny registračních značek je nepřípadná, neboť avízo o tom, které auto s jakou registrační značkou přijede k nakládce lze komunikovat s obchodním partnerem flexibilně podle aktuálního vytížení jednotlivých vozidel. Navíc, výměnou registrační značky dochází k založení rozporu s dokumentací vozidla. Představa, že přepravce mění registrační značku na vozidle podle toho, jakou registrační značku v minulosti nahlásil svému obchodnímu partnerovi, je nepřípadná. Stejně tak nelze přihlédnout ani k té části argumentace stěžovatele, v níž se dovolává příznivější právní úpravy přijaté bezprostředně po rozhodnutí odvolacího soudu. Ten musí ve svém rozhodování vycházet z platné a účinné právní úpravy.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy své závěry jasně a logicky zdůvodnily. Z přezkoumaných rozhodnutí není patrný žádný exces, který by činil tato rozhodnutí vybočujícími ze zásad spravedlivého procesu. Ústavní soud proto neshledal na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu