ECLI:CZ:US:2021:1.US.1836.20.1
sp. zn. I. ÚS 1836/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. T., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 55 To 317/2019-506 ze dne 14. 2. 2020 a usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 5 T 1/2018-493 ze dne 18. 9. 2019, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 5 T 1/2018-502 ze dne 20. 12. 2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů s odůvodněním, že jimi měla být porušena stěžovatelova základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku č. j. 5 T 1/2018-363 ze dne 19. 9. 2018 uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 55 To 283/2018-398 ze dne 24. 1. 2019 bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo následně usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 846/2019-454 ze dne 17. 7. 2019 odmítnuto.
Dne 6. 8. 2019 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení, který byl rubrikovaným usnesením Okresního soudu v Šumperku č. j. 5 T 1/2018-493 ze dne 18. 9. 2019 (ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 5 T 1/2018-502 ze dne 20. 12. 2019) podle §283 písm. d) trestního řádu zamítnut. Rubrikovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pak byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta také stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení prvoinstančního soudu. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že shora označené soudy porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když v rozporu s ustanovením §278 odst. 1 trestního řádu a konstantní judikaturou Ústavního soudu, neshledaly doznání klíčového svědka M. Ž. (dopis adresovaný matce stěžovatele ze dne 4. 2. 2019) v trestní věci stěžovatele v tom smyslu, že dříve vypovídal nepravdivě, jako důkaz soudu dříve neznámý, který by mohl sám o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele. Soudům vytýká také to, že svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, čímž jsou napadená rozhodnutí zatížena vadou nepřezkoumatelnosti. Soudy tak v řízení o povolení obnovy nedostály požadavkům formulovaným v trestním řádu, jakož i ve stanovisku pléna zn. Pl. ÚS-st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, vyšly-li tyto nedostatky najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Jejím účelem je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
V řízení o povolení obnovy řízení není úkolem ústavního soudnictví hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč odsouzeným předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Nelze bez dalšího spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 trestního řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda soudy návrh řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89) či usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 55 To 317/2019-506 ze dne 14. 2. 2020, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku č. j. 5 T 1/2018-493 ze dne 18. 9. 2019 (ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 5 T 1/2018-502 ze dne 20. 12. 2019), však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
Z odůvodnění obou napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Obě soudní instance plausibilně vysvětlily, proč nynější změna ve výpovědi svědka M. Ž. nemůže být novou skutečností nebo důkazem ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu. V tomto kontextu Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 846/2019-454 ze dne 17. 7. 2019 (viz str. 3 odůvodnění), ve kterém Nejvyšší soud již při rozhodování o dovolání stěžovatele zohlednil otázku popření původního svědectví svědka Ž. (tj. dopis adresovaný matce stěžovatele).
Ústavní soud konstatuje, že mu zásadně nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů či přehodnocovat hodnocení důkazů, provedené těmito soudy. Platí-li uvedený princip v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případě řízení o povolení obnovy tedy přísluší především trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Jestliže v posuzované věci soudy po jejich řádném vyhodnocení neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení, z ústavního hlediska nelze jejich odůvodněným závěrům cokoli vytknout, a to ani ve světle stěžovatelem odkazovaného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 ze dne 21. 4. 2020 (253/2020 Sb.).
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně garantovaného práva stěžovatele na soudní ochranu, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu