ECLI:CZ:US:2021:1.US.1974.21.1
sp. zn. I. ÚS 1974/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Interaccess, s. r. o., se sídlem v Praze 3, K Lučinám 2488/8, zastoupené Mgr. Jiřím Křížem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1282/16, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3813/2020-334 ze dne 28. 4. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti JAF HOLZ spol. s r. o., se sídlem ve Vyškově, Pustiměřská 717/9, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení 514 656 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 517 486 Kč z titulu neuhrazené ceny stěžovatelkou zhotoveného díla (obklad fasády). Rozsudkem č. j. 55 Cm 105/2013-278 ze dne 15. 8. 2019 Krajský soud v Brně jako soud nalézací žalobu stěžovatelky zamítl a zavázal ji k náhradě nákladů protistrany. Jeho rozsudek potvrdil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 7 Cmo 191/2019-308 ze dne 11. 6. 2020. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatelky napadeným usnesením jako nepřípustné s odůvodněním, že na stěžovatelkou vymezených dovolacích otázkách rozhodnutí odvolacího soudu buď nezáviselo vůbec, anebo jen zčásti, přičemž nenapadá-li stěžovatelka právní posouzení odvolacího soudu ve všech jeho samostatně stojících nosných důvodech, činí své podání a priori nepřípustným, neboť ani případné vyhovění dovolání by nemohlo mít vliv na výsledek řízení.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 a násl. ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá vlastní náhled skutkového stavu věci a zpochybňuje závěr obecných soudů o tom, že neunesla důkazní břemeno stran přiměřeného snížení ceny díla v rozsahu neprovedených prací s tvrzením; tvrdí, že o tom, jakým směrem se mají ubírat její tvrzení a důkazní návrhy, nebyla náležitě poučena (§118a odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka se cítí být poškozena také nepřiměřenou délkou řízení.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat jen vybranými, právně složitými a soudní praxí neřešenými případy [blíže viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
5. Závěr dovolacího soudu, že je třeba dovoláním napadnout všechny důvody, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, neboť v opačném případě se ani případné příznivé rozhodnutí dovolacího soudu nemůže v právní sféře dovolatele promítnout, je logický a vychází z ustálené praxe dovolacího soudu. Posouzení dovolacího soudu, podle kterého dovoláním nenapadla všechny nosné důvody rozhodnutí odvolacího soudu, přitom stěžovatelka nerozporuje; Ústavní soud proto nemá důvod o jeho správnosti pochybovat a nevzniká tak prostor k ingerenci do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů.
6. Kromě toho postrádá podání stěžovatelky ústavněprávní argumentaci. Požaduje po Ústavním soudu přehodnocení právního posouzení obecných soudů, jejichž (nikoli Ústavního soudu) doménou je výklad podústavního práva, a činí tak na základě jiného než v řízení zjištěného skutkového stavu. Civilní sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, je tedy na účastnících splnit v souladu s §101 odst. 1 o. s. ř. svoji povinnost tvrzení a důkazu. Nepodaří-li se dostát uvedené povinnosti žalobci, stíhá jej neúspěch ve výsledku řízení. Soud má sice omezenou možnost (povinnost) tápající účastníky prostřednictvím procesního poučení podle §118a o. s. ř. nasměrovat (této "pomoci" se přitom stěžovatelce v řízení - navzdory jejímu tvrzení - dostalo, jak plyne z napadeného rozhodnutí), není však jeho povinností udávat procesu dokazování směr namísto účastníka neunášejícího své břemeno. Nezřídka proto soud rozhoduje nikoli na základě skutkového stavu, jak se stal, nýbrž jak byl prokázán v řízení, což mohou být dvě ne zcela se překrývající množiny (srov. blíže Jirsa, J. in Jirsa, J., Havlíček, K. Dokazování - úvahy o teorii a praxi. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021, s. 224 an.).
7. Obecné soudy podle Ústavního soudu žádnou ze zásad spravedlivého procesu, zaručeného čl. 36 a násl. Listiny, neporušily. Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu, na který následně aplikuje právní úpravu; odpovědný je přitom za řádně provedené dokazování, za poskytnutí dostatečného prostoru k vyjádření účastníků a za náležité odůvodnění svého rozhodnutí. Odpovědnost za výsledek řízení nese účastník a na soud ji přenášet nelze (oč se stěžovatelka snaží). Svou důkazní nouzi stěžovatelka soudům vytýkat nemůže; již nalézací soud ve svém rozsudku (body 19 a 20) srozumitelně vyložil, proč nemohl žalovaný nárok vnímat pohledem náhrady škody či bezdůvodného obohacení (smlouva o dílo byla sjednána platně, určitě a srozumitelně) a jaké zákonné možnosti měla stěžovatelka k dispozici, aby nynějšímu neúspěchu předešla. Nevyužila-li jich, nebyla navzdory platné zásadě vigilantibus iura skripta sunt (práva náležejí bdělým) dostatečně obezřetná a za své (ne)jednání nese vlastní podnikatelskou odpovědnost. Obecné soudy její základní práva neporušily, neboť právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (ani jiného) záruku příznivého výsledku řízení neobsahuje.
8. Jednovětou obecnou námitkou nepřiměřené délky řízení se Ústavní soud blíže zabývat nemohl, neboť k tomu by v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti musela stěžovatelka nejprve vyčerpat dostupné prostředky ochrany, jak ukládá §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V případě tvrzené nepřiměřené délky řízení jde u neskončeného řízení (dotýkajícího se tak čl. 38 odst. 2 Listiny) o postup podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (viz bod 6 usnesení sp. zn. III. ÚS 1106/21 ze dne 25. 5. 2021, či bod 20 usnesení sp. zn. IV. ÚS 2746/20 ze dne 12. 1. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Z obsahu ústavní stížnosti se však nepodává, že by stěžovatelka v průběhu řízení takový úkon učinila. Po skončení řízení má dále stěžovatelka v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny možnost žádat po státu odškodnění za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu