ECLI:CZ:US:2021:1.US.1989.21.1
sp. zn. I. ÚS 1989/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Iriny Loukinové, zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem se sídlem Praze 3, Lucemburská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 339/2021-1144 ze dne 12. 5. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 388/2017-1006 ze dne 23. 1. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 255/2007-803 ze dne 12. 6. 2012, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a společnosti Vítkov Invest s. r. o., se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1288/6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 121 542 Kč s příslušenstvím, které mělo vzniknout vedlejší účastnici (žalované) tím, že jí stěžovatelka bez právního důvodu platila v období od 1. 2. 2005 do 31. 12. 2005 platby záloh na služby a paušální částky na služby spojené s nájmem nebytových prostor, které však neobdržela. Ve věci opakovaně rozhodovaly soudy třech stupňů a zabývaly se především tím, zda je předmětná nájemní smlouva na užívání předmětných nebytových prostor platná či nikoliv.
2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") žalobu v plném rozsahu zamítl a uložil stěžovatelce nahradit náklady řízení.
3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu nalézacího jako věcně správný. S přihlédnutím k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu vyjádřenému v jeho předcházejícímu zrušujícímu rozsudku v této věci ze dne 28. 8. 2019, čj. 26 Cdo 2167/2018-929, především dospěl k závěru, že stěžovatelce nevzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejší účastnici ve smyslu §451 obč. zák. a násl.
4. Nejvyšší soud svým posledním rozhodnutím v této věci (v záhlaví uvedené usnesení) dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §237 o. s. ř.
5. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá vlastní náhled skutkového stavu věci a zpochybňuje právní závěr obecných soudů o (ne)existenci bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice.
6. Jak již bylo výše uvedeno, obecné soudy všech stupňů se věcí pečlivě a opakovaně zabývaly, a jejich konečné rozhodnutí vyústilo v neúspěch stěžovatelky. Byť s tím stěžovatelka nemusí souhlasit, jsou závěry všech soudů v napadených rozhodnutích řádně odůvodněny a Ústavní soud nenalezl žádný důvod, proč by měl zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, a plnit tak roli další přezkumné instance v rámci obecné justice, čehož se stěžovatelka fakticky domáhá. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručují účastníkům řízení postup podle předem stanovených pravidel daných příslušným procesním řádem; nezaručují a ani zaručit nemohou, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu