ECLI:CZ:US:2021:1.US.1996.20.1
sp. zn. I. ÚS 1996/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele: Konvent sester alžbětinek v Praze, sídlem Na Slupi 448/6, Praha 2, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 4. 2019, č.j. 28 C 316/2015-256, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, č.j. 16 Co 306/2019-290, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2020, č.j. 28 Cdo 843/2020-322, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a 1) Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, 2) Městské části Praha 2, sídlem Náměstí Míru 600/20, Praha 2, a 3) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 15. 4. 2019, č.j. 28 C 316/2015-256, zamítl žalobu, aby určil, že vlastníkem pozemku č. parc. 1569/2 zahrada v k.ú. Nové Město, zapsaného na LV č. 1275 vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, je Česká republika s právem hospodaření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (výrok I.). Výrokem II. rovněž zamítl žalobu, aby ohledně téhož pozemku určil, že vlastníkem byla Česká republika s právem hospodaření pro Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to ke dni účinnosti zák. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Obvodní soud zamítl i žalobu, aby žalovaný 3 (třetí vedlejší účastník), eventuálně žalovaný 2 (druhý vedlejší účastník), eventuálně žalovaný 1 (první vedlejší účastník) byl povinen uzavřít se stěžovatelem podle zákona č. 428/2012 Sb. do patnácti dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání předmětného pozemku (výrok III.). Výroky IV., V. a VI. rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost nahradit žalovaným náhradu nákladů řízení.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 5. 11. 2019, č.j. 16 Co 306/2019-290, k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2020, č.j. 28 Cdo 843/2020-322, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř., neboť nebylo přípustné.
II.
4. Napadenými rozhodnutími došlo dle stěžovatele k porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svoboda a Dodatkového protokolu č. 1 k této Úmluvě.
5. Porušení práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud se nevypořádal dostatečně s námitkou, že ve věcech tzv. církevních restitucí a ve sporech vyplývajících ze zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), rozhoduje pouze senát 28 Cdo Nejvyššího soudu. V rámci fair procesu by podle něj měl být rozvrh práce Nejvyššího soudu nastaven tak, aby o dovoláních, jež odvozují přípustnost od požadavku na jiné posouzení již vyřešené otázky hmotného nebo procesního práva, rozhodoval odlišný senát než ten, který tuto otázku poprvé vyřešil.
6. V souzené věci je podle stěžovatele uvedený negativní jev o to zřejmější, že všechny otázky zásadního právního významu byly již judikaturou Nejvyššího soudu vyřešeny. Snaha o dosažení změny judikatury je pak de facto "házením hrachu na stěnu", poněvadž ten, kdo rozhodl "pilotním rozhodnutím", zároveň rozhoduje o podání, argumentujícím proti závěrům pilotního rozhodnutí, takže se zákonitě nabízí varianta charakterizovaná příslovím, že "každá liška chválí svůj ocas". Je tak znemožněno, aby některá z věcí byla rozhodnuta odlišně a s ohledem na vázanost soudů nižších instancí právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem je patrné, že stačí jeden rozsudek Nejvyššího soudu
k tomu, aby na jeho právní větu navazovala již jen usnesení, jimiž jsou dovolání restituentů odmítána, poněvadž soudy nižších instancí nemají prostor pro odlišné právní posouzení věci, čímž zásada víceinstančnosti reálně ztrácí svůj smysl.
7. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká také to, že se nevypořádal s námitkou, že odmítnutí ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 08. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, usnesením ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3668/17, není důvodem pro zamítnutí dovolání, poněvadž Ústavní soud se v citovaném usnesení otázkou, zda rozhodnutí Ministerstva financí je paaktem, nezabýval. Dle stěžovatele Nejvyšší soud také nevzal v úvahu favor restitutionis.
8. K ústavní stížnosti stěžovatele zaslal Ústavnímu soudu své vyjádření první vedlejší účastník (ačkoliv k tomu Ústavním soudem nebyl vyzván). Upozorňuje, že stěžovatel nebrojí proti meritu věci, tedy přechodu školního pozemku, na hlavní město Prahu dle §5 zákona č. 172/1991 Sb., ale toliko proti určení senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu k rozhodnutí o jeho dovolání. Zdůrazňuje, že právo na projednání věci "odlišným senátem" není čl. 36 Listiny garantováno, a poukazuje na to, že vázanost právním názorem platí toliko v konkrétním soudním řízení a obecné soudy se od judikatury Nejvyššího soudu mohou odchýlit, mají však povinnost ji reflektovat. S otázkou, zda rozhodnutí Ministerstva financí je či není paktem, se dle vedlejšího účastníka Nejvyšší soud vypořádal řádně. Dále vedlejší účastník uvádí, že otázky ohledně přechodu školních pozemků na obec byly již vyřešeny nejen Nejvyšším soudem, ale také Ústavním soudem (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1914/19 ze dne 14. 1. 2020), a to konkrétně i u přechodu na základě rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. l. 1993, přičemž není důvod se od tohoto rozhodnutí odchýlit. Doplňuje, že pokud by měly být blokovány přechody školských nemovitostí, stovky školských zařízení by doslova přišly o půdu pod nohama, což rozhodně nebyl smysl církevních restitucí, když právě proto, že se takových pozemků restituce týkat nebudou, je církvi poskytována finanční náhrada.
9. Vyjádření bylo na vědomí zasláno stěžovateli, který na něj reagoval svou replikou. V té navrhuje nařízení jednání a provedení výslechu soudců Nejvyššího soudu (členů senátu 28 Cdo), a to především k otázce, jak je za stávajícího rozvrhu práce zajištěn procesní postup směřující k přijetí sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ve věcech církevních restitucí a zda ve věci církevních restitucí byl učiněn návrh na přijetí sjednocujícího stanoviska. Ústavní stížnost dále doplňuje o argumentaci, kterou uváděl již v řízení před obecnými soudy (nicotnost rozhodnutí Ministerstva financí dovozuje z toho, že nemělo být vydáno Ministerstvem financí, ale mělo být vydáno Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, jakož i z toho, že Ministerstvo financí rozhodovalo bez předchozího souhlasu vydaného v řádném řízení, neboť souhlas Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky byl vydán již 14. 1. 1993 a žádost o rozhodnutí byla podána až 18. 1. 1993; vyjadřuje také pochybnost nad tím, zda je rozhodnutí Ministerstva financí z 27. 1. 1993 vůbec pravomocné).
III.
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
11. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení
o ústavních stížnostech jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. V ústavní stížnosti se stěžovatel primárně snaží zpochybnit praxi Nejvyššího soudu, v rámci které jsou restituční věci přidělovány jedinému senátu. Předně je třeba uvést, že na tyto námitky stěžovatele již výstižně reagoval Nejvyšší soud, který především poukázal na to, že argumentace stěžovatele v této části nevystihuje žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, jež by byla s to založit přípustnost dovolání a současně také s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 1589/13 ze dne 21. 1. 2015 (N 9/76 SbNU 131) uvedl, že v judikatuře Ústavního soudu bylo aprobováno i určení příslušného soudního senátu, potažmo soudce za použití kritéria charakteru posuzované sporné právní otázky (na základě pravidel stanovených v platném rozvrhu práce).
13. V citovaném nálezu Ústavní soud zdůraznil, že právo na zákonného soudce je významným procesním ústavně garantovaným právem, při tvrzeném porušení práva na zákonného soudce je ale nutno posuzovat účel a smysl této ústavní záruky, kterou je zabránění účelového či svévolného přidělování věcí jednotlivým soudcům, resp. přidělování věcí libovolně, tedy ad hoc bez předem daných pravidel. Dále zde Ústavní soud konstatoval, že určení příslušného soudního senátu, potažmo soudce, je možné též za použití kritéria charakteru posuzované sporné právní otázky, které, i když jde
o kritérium nutně podléhající další interpretaci, nelze považovat za kritérium nejasné či neurčité, tedy nezpůsobilé transparentně stanovit příslušnost zákonného soudce.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by přidělení věci senátu 28 Cdo v konkrétní věci (nebo obecně přidělování restitučních věcí tomuto senátu) bylo v rozporu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu, ani že by šlo o netransparentní, nepředvídatelný či jinak svévolný postup. Pouze určení jednoho soudního senátu na základě kritéria charakteru posuzované právní otázky nepovažuje za vhodné. Přidělení věci do senátu, do jehož rozhodovací kompetence dle rozvrhu práce Nejvyššího soudu
s ohledem na povahu sporných právních otázek bezpochyby spadá, za dané situace za rozporné s účelem práva na zákonného soudce považovat nelze. Pro nařízení jednání
a provedení výslechu soudců Nejvyššího soudu (členů senátu 28 Cdo) Ústavní soud důvod neshledal.
15. Tvrdí-li stěžovatel zároveň, že je tak v podstatě vyloučeno, aby bylo dosaženo změny judikatury, považuje Ústavní soud za důležité připomenout, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by stěžovateli garantovalo úspěch v řízení nebo zaručovalo právo na výklad podústavního práva způsobem korespondujícím s jeho názory a na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Sama okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit.
16. Otázky podstatné pro posouzení dovolání stěžovatele se přitom objevily nejen v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu, ale tato rozhodnutí (a závěry v nich uvedené) již byla také předmětem přezkumu Ústavního soudu (blíže viz následující body 17. - 20.). Vytýká-li stěžovatel Nejvyššímu soudu také to, že měl (v souvislosti s otázkou, zda je rozhodnutí Ministerstva financí paktem) opomenout podstatnou část argumentace, která měla založit přípustnost dovolání, nelze s tímto tvrzením souhlasit.
17. Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí uvedl, že již v rozsudku ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, vyložil, že rozhodnutí Ministerstva financí dle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění do 31. 12. 2002), vydané
s předchozím souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky je správním rozhodnutím sui generis, vydaným na základě zákonného zmocnění. Mimo rámec správního soudnictví soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Zkoumá toliko, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný
a vykonatelný. Za nicotný je považován správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Nejde-li o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
18. V rozsudku ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 199/2019 (jehož závěry stěžovatel považuje za přepjatě formalistické), pak Nejvyšší soud ve vztahu k témuž rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. 1. 1993, č.j. 124/4 210/1993, o něž jde i v nyní posuzované věci, vysvětlil, že z výslovného znění §6 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vyplývá, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky bylo ve smyslu uvedeného ustanovení nadáno pravomocí rozhodovat toliko o přechodu vlastnického práva ke stavbám, v nichž byly provozovány školy a školská zařízení, a nikoliv též k pozemkům. O přechodu vlastnického práva k pozemkům tvořícím součást areálu školy či školského zařízení, nedošlo-li k němu již ze zákona (dle §2 nebo §3 zákona č. 172/1991 Sb.), bylo pak ve smyslu §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb. nadáno pravomocí rozhodovat Ministerstvo financí České republiky (šlo-li o pozemky v hlavním městě Praze).
19. Důvody k přehodnocení shora uvedených judikatorních závěrů (s nimiž konvenuje i právní posouzení věci městským soudem) Nejvyšší soud neshledal, když toto právní posouzení obstálo i při kvazimeritorním přezkumu v ústavněprávní rovině (usnesení ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3668/17, a usnesení ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1914/19). Nejvyšší soud proto uzavřel, že jestliže v posuzovaném případě městský soud dovodil, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. 1. 1993 je správním aktem vydaným na základě zákonného zmocnění [dle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb.] s předchozím souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku
a jeho privatizaci České republiky v rámci jeho pravomoci, a proto není nicotné (není paaktem), přičemž v souladu s §135 odst. 2 o.s.ř. a souladně se zásadou presumpce správnosti individuálního správního aktu z něj vycházel, ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se nikterak nezpronevěřil.
20. Byť je pravdou, že Ústavní soud se v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3668/17, otázkou, zda rozhodnutí Ministerstva financí je paaktem, výslovně blíže nezabýval, ústavní stížnost proti rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, dle kterého rozhodnutí Ministerstva financí nebylo nicotné, byla coby zjevně neopodstatněná odmítnuta se zdůvodněním, že právní závěry obecných soudů byly založeny na dostatečných skutkových zjištěních, přesvědčivé úvaze a přezkoumatelných právních závěrech vyplývajících z ustáleného rozhodovací praxe. Kromě toho odkázal Nejvyšší soud také na usnesení sp. zn. IV. ÚS 1914/19, kde již byla tato otázka v odůvodnění reflektována také výslovně a kterým byla coby zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku sp. zn. 28 Cdo 199/2019. Ústavní soud zde poukázal na závěry Nejvyššího soudu, který stěžovatelce vysvětlil, jakým výkladem výše uvedených ustanovení (§5 a 6 zákona č. 172/1991 Sb.) dospěl k závěru, "že příslušným orgánem k rozhodnutí o přechodu vlastnictví k předmětnému pozemku bylo právě Ministerstvo financí podle §5 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, a proč tudíž o nicotný akt, jak stěžovatelka tvrdila, nejde". Navzdory přesvědčení stěžovatele tedy nejde o okolnost, která by měla mít na posouzení jeho dovolání jakýkoliv vliv.
21. Přestože se stěžovatel v souvislosti s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce obecně domáhá změny judikatury a odlišného posouzení věci, relevantní výhrady, na základě kterých by k tomuto odlišnému posouzení mělo dojít, v ústavní stížnosti neuvádí, když i v rámci repliky k vyjádření vedlejšího účastníka (resp. v doplnění ústavní stížnosti) toliko opakuje námitky uplatněné již v odvolání a dovolání, na které však ve svých rozhodnutích adekvátně reagoval jak městský soud, tak Nejvyšší soud, a dostatečně přitom zdůvodnily, proč námitkám stěžovatele nebylo možné přisvědčit (kromě jiného poukázaly na to, že v souladu se zákonem předcházel vydání rozhodnutí Ministerstva financí požadovaný souhlas Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky, jakož i na to, že proti rozhodnutí Ministerstva financí nebyl přípustný opravný prostředek a nebylo tak pochyb, že rozhodnutí nabylo právní moci). Protože argumentace obsažená v napadených rozhodnutích je stěžovateli známa, nepovažoval Ústavní soud za potřebné ji opětovně blíže rekapitulovat.
22. Stěžovatel v ústavní stížnosti také konstatuje, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho vlastnického práva, avšak toto své tvrzení nijak blíže nerozvádí. Jak přitom Ústavní soud uvedl již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3668/17, ústavní ochrana vlastnického práva se k uplatněnému restitučnímu nároku nevztahuje. Stejně tak
v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1914/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou
v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz) dospěl Ústavní soud k závěru, že uvedené základní právo na posuzovanou věc nedopadá, protože chrání vlastnictví již existující, zpravidla konstituované, a nikoli pouhý nárok na ně, který byl předmětem řízení u obecného soudu.
23. Lze uzavřít, že obecné soudy rozvedly, z jakých ustanovení právních předpisů vycházely, věnovaly pozornost námitkám stěžovatele a adekvátním způsobem vysvětlily, jak dospěly k učiněným právním závěrům, které podpořily také odkazy na další rozhodnutí. Na závěrech učiněných obecnými soudy pak nemůže nic změnit ani apel stěžovatele na zohlednění zásady favor restitutionis, tj. zásady co nejpříznivější interpretace restitučních zákonů vůči oprávněným osobám.
24. Jelikož nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavním soudem shledány nebyly, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu