ECLI:CZ:US:2021:1.US.2031.21.1
sp. zn. I. ÚS 2031/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Roberta Hanzlíka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2021 č. j. 1 As 374/2020-42, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020 č. j. 10 A 190/2019-50, rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 18. 10. 2019 č. j. 147/2019-190-TAXI/3 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 10. 2018 č. j. MHMP 1647788/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatel současně požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ve spojení s čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného posouzení výše pokuty uložené stěžovateli s ohledem na délku trestního řízení správního (přestupkového řízení). Postup správních soudů, které odmítly kompenzaci nepřiměřené délky řízení v rámci ukládaného trestu, podle stěžovatele porušuje základní principy právního státu a spravedlivého procesu, jehož součástí je i princip ekonomie řízení. Stěžovatel nesouhlasí s názorem správních soudů, že Ústavní soud neformuloval "kompenzaci" nepřiměřené délky řízení v podobě snížení trestu jako obecné pravidlo a takový výklad považuje za rozporný se smyslem ochrany práva na přiměřenou délku řízení a odškodňování porušení tohoto práva vyvěrajícího z čl. 36 odst. 3 Listiny. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 554/04, IV. ÚS 380/09, I. ÚS 1305/09), které jsou podle stěžovatele použitelné i ve vztahu k přestupkovému řízení, ačkoli se zabývaly trestním řízením. Stěžovatel dále tvrdí, že správní orgány nesprávně hodnotily jako přitěžující okolnost nesplnění povinností vyplývajících ze zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen "zákon o silniční dopravě"), jež jsou postižitelné pouze u provozování taxislužby evidovaným vozidlem taxislužby (v tomto případě povinnosti označit vozidlo předepsaným způsobem a vybavit vozidlo taxametrem).
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "magistrát") uznal stěžovatele jako dopravce vinným ze spáchání přestupků podle §35 odst. 1 písm. g) a §35 odst. 2 písm. w) zákona o silniční dopravě, a uložil mu pokutu ve výši 150 000 Kč. Stěžovatel nezajistil, aby se při poskytování taxislužby dne 24. 4. 2018 ve specifikovaném čase a na specifikované trase ve vozidle nacházel doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie, a také provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby. Uvedeným jednáním proto porušil též §9 odst. 2 písm. a) bod 2 a §21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě. Ministerstvo dopravy na základě odvolání snížilo uloženou pokutu na 80 000 Kč a upravilo údaj o datu její splatnosti; ve zbytku rozhodnutí magistrátu potvrdilo. Městský soud žalobu stěžovatele zamítl a Nejvyšší správní soud následně zamítl jeho kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadené rozsudky. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů, jakož i správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadená správní a soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Správní orgány, jakož následně i oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Ústavní soud ověřil, že Ministerstvo dopravy ani správní soudy nepochybily, jestliže nekompenzovaly stěžovateli délku přestupkového řízení snížením uložené pokuty, což řádně odůvodnily. Ministerstvo dopravy i správní soudy se námitkou nesprávného posouzení přitěžujících okolností stěžovatele rovněž řádně zabývaly a odůvodnily, proč ji neshledaly důvodnou. Ústavní soud neshledal ani samotné porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení věci, a především formulací stížnostních námitek, v rozhodném smyslu identifikuje s námitkami, obsaženými v ústavní stížnosti zastupované týmž právním zástupcem, kterou Ústavní soud již dříve svým usnesením sp. zn. I. ÚS 1962/21 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud v této věci na základě předchozí argumentace uzavřel, že povinnost zohledňovat délku řízení při úvahách o výši ukládané pokuty v přestupkovém řízení z judikatury Ústavního soudu ani Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá. Závěry citovaného rozhodnutí se uplatní i v nyní posuzované věci a Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na jeho odůvodnění.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu