ECLI:CZ:US:2021:1.US.1962.21.1
sp. zn. I. ÚS 1962/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Zavřela, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 373/2020-40 ze dne 20. 5. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 A 187/2019-51 ze dne 5. 10. 2020, rozhodnutí Ministerstva dopravy č. j. 134/2019-190-TAXI/3 ze dne 2. 10. 2019 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP 1536466/2018 ze dne 3. 10. 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva dopravy a Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1, čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy.
II. Rekapitulace procesního vývoje
2. Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "správní orgán") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupků podle §35 odst. 1 písm. g) a §35 odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 31. 12. 2018 (dále jen "zákon o silniční dopravě"). Přestupků se stěžovatel dopustil tím, že dne 10. 4. 2018 v čase od 9:48 do 10:03 na trase Vladislavova 22 Praha 1 - Lublaňská 1 Praha 2 provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, a současně nezajistil, aby při poskytování taxislužby byl ve vozidle doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie. Tím porušil stěžovatel povinnost uloženou §9 odst. 2 písm. a) bod 2 zákona o silniční dopravě a §21 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Za uvedené přestupky byla stěžovateli uložena podle §35 odst. 6 písm. a) a b) zákona o silniční dopravě a §46 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen "zákon o odpovědnosti za přestupky"), pokuta ve výši 150 000 Kč. Ministerstvo dopravy (dále jen "odvolací správní orgán") k odvolání stěžovatele uloženou pokutu snížilo na 140 000 Kč a upravilo údaj o jejím datu splatnosti; ve zbytku rozhodnutí správního orgánu potvrdilo.
3. Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu stěžovatel brojil správní žalobou, jež byla zamítnuta Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"). Městský soud nepřisvědčil stěžovateli v tvrzení, že správní orgány nesprávně posoudily jako přitěžující okolnost nesplnění povinností, které jsou postižitelné jinými skutkovými podstatami, neboť výčet v §40 zákona o odpovědnosti za přestupky je demonstrativní a správní orgány mohou či dokonce musí brát v potaz jako přitěžující okolnosti i jiné skutečnosti, mají-li na posouzení závažnosti přestupku vliv. Městský soud nepřisvědčil ani námitce, jíž stěžovatel brojil proti tomu, že správní orgány nezohlednily při stanovení výše pokuty nepřiměřenou délku řízení. V této souvislosti odkázal městský soud na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále též "NSS"), konkrétně pak na rozsudek NSS č. j. 9 As 56/2019-28 ze dne 16. 5. 2019, který v tomto směru potvrdil, že ani nepřiměřená délka řízení sama o sobě nezakládá povinnost správního orgánu zmírnit ukládanou sankci.
4. Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost stěžovatele zamítl. Při hodnocení námitky nesprávného posouzení přitěžujících okolností NSS aproboval závěry městského soudu; k námitce nezohlednění délky řízení na výši pokuty přisvědčil závěrům městského soudu s tím, že z judikatury NSS, Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ani Ústavního soudu neplyne výslovný požadavek, aby smluvní státy v trestních (a tedy ani přestupkových) řízeních nutně "kompenzovaly" nepřiměřenou délku řízení zmírněním uloženého trestu. Nadto v případě stěžovatele nebyla shledána délka řízení natolik nepřiměřená, aby bez dalšího vyžadovala kompenzaci v podobě snížení pokuty.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel úvodem stížnosti uvádí základní premisu pro jeho následnou argumentaci, že přestupkové řízení je pokládáno za řízení týkající se trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy ve světle judikatury ESLP a Ústavního soudu. Samotná ústavněprávní argumentace stěžovatele je vedena ve dvou rovinách.
6. Zaprvé, stěžovatel tvrdí, že odvolací správní orgán a správní soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, ESLP a mezinárodními závazky České republiky, jestliže nezohlednily při ukládání pokuty délku přestupkového řízení, čímž porušily základní principy právního státu a spravedlivého procesu, jehož součástí je i princip ekonomie řízení. Stěžovatel nesouhlasí s názorem správních soudů, že Ústavní soud neformuloval "kompenzaci" nepřiměřené délky řízení v podobě snížení trestu jako obecné pravidlo a takový výklad považuje za rozporný se smyslem ochrany práva na přiměřenou délku řízení a odškodňování porušení tohoto práva vyvěrajícího z čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707), sp. zn. IV. ÚS 380/09 ze dne 12. 10. 2009 (N 213/55 SbNU 9) a sp. zn. I. ÚS 1305/09 ze dne 8. 2. 2010 (N 19/56 SbNU 185), které jsou podle stěžovatele použitelné i ve vztahu k přestupkovému řízení, ačkoli se zabývaly trestním řízením. Stěžovatel dále uvádí, že lhůta pro vyřízení věci je pro přestupkové řízení stanovena zákonem o odpovědnosti za přestupky, tudíž překročení zákonných lhůt je nutné zohlednit v úvaze správních orgánů při ukládání správního trestu; jestliže tak neučinily správní orgány, měl tak učinit městský soud. Přestupek stěžovatel spáchal dne 10. 4. 2018 a začal být stíhán dne 5. 9. 2018. Rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno dne 3. 10. 2018 a rozhodnutí odvolacího správního orgánu 2. 10. 2019. Řízení stále probíhalo až do 5. 10. 2020, kdy rozhodoval městský soud, tj. od spáchání přestupku uplynuly více než dva roky.
7. Zadruhé, stěžovatel tvrdí, že správní orgány v rozporu se zásadou nulla poena sine lege hodnotily jako zásadní přitěžující okolnost nesplnění povinností vyplývajících ze zákona o silniční dopravě, jež jsou postižitelné pouze u provozování taxislužby evidovaným vozidlem taxislužby (v tomto případě povinnosti označit vozidlo předepsaným způsobem a vybavit vozidlo taxametrem). Byl-li stěžovatel potrestán za přestupek spočívající v provozování taxislužby vozidlem nezapsaným v evidenci vozidel taxislužby, nemůže být povinen k plnění povinností stanovených pro dopravce, jenž provozuje taxislužbu vozidlem zapsaným v evidenci vozidel, a nemůže mu proto být k tíži kladeno porušení předmětných právních povinností jako přitěžující okolnost. Již samotná skutečnost neprovozování taxislužby evidovaným vozidlem v sobě zahrnuje, že vozidlo není řádně označeno a vybaveno. Nelze tak navyšovat trest skrze nepřípadnou přitěžující okolnost, neboť by tím bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonný trest vyvěrajícího z čl. 39 Listiny.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, stěžovatel byl účastníkem v řízeních u správních soudů i v řízeních před správními orgány [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku NSS (§72 odst. 3 téhož zákona); stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože stěžovatel efektivně vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu soudní řád správní k ochraně jeho práva poskytuje; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud dospěl v tomto případě k jednoznačnému závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem. Podle Ústavního soudu se orgány veřejné moci oběma - v ústavní stížnosti uplatňovanými - námitkami stěžovatele (tj. vlivem délky řízení na ukládanou výši pokuty a posouzením přitěžujících okolností) pečlivě zabývaly a svým hodnocením, které řádně odůvodnily, dostály své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody.
V. 1 Vliv délky řízení a její zohlednění ve výši pokuty
11. Podstata první námitky stěžovatele tkví v tom, že správní orgány a správní soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a ESLP, jestliže výslovně neposuzovaly vliv délky řízení v úvahách při ukládání výše trestu. Ústavní soud se s ohledem na svoji pravomoc zabýval tím, zda se správní soudy řádně a přesvědčivě vypořádaly s námitkou (ne)kompenzace délky řízení a dále tím, zda postupem orgánů veřejné moci ve správním a navazujícím soudním řízení nebyla porušena práva stěžovatele na vyřízení věci.
12. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem potud, že právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1305/09 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1665/19 ze dne 26. 5. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stejně tak je validní premisa stěžovatele, že přestupková řízení, v jejichž rámci byla uložena sankce, se přibližují řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy [k tomu srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 9/2000 ze dne 17. 1. 2001 (N 8/21 SbNU 55; 52/2001 Sb.), stěžovatelem citovaný nález sp. zn. II. ÚS 82/07 ze dne 17. 1. 2008 (N 13/48 SbNU 135) nebo usnesení Pl. ÚS 17/14 ze dne 13. 1. 2015 (U 2/76 SbNU 909; 76/2015 Sb.)]. Ústavní soud ovšem nemůže přisvědčit stěžovateli, že by postup správních soudů odmítající kompenzaci délky řízení v rámci ukládaného trestu byl ústavně nekonformní a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a ESLP.
13. Ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 Ústavní soud vyložil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení, resp. kompenzace jeho porušení může být dosažena prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu (tj. např. zohledněním délky řízení při ukládání trestu). Na tento závěr navázal Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1305/09, ve kterém dovodil povinnost všech obecných soudů vykonávající trestní jurisdikci, aby promítly nalezené porušení práva na spravedlivý proces do úvah o proporcionality ukládaného trestu [srov. též nález sp. zn. I. ÚS 603/06 ze dne 12. 4. 2007 (N 65/45 SbNU 83)]. Obdobně Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 380/09 uzavřel, že je z hlediska maxim právního státu nepřípustné, aby obecný soud sice shledal porušení základního práva, avšak by nevyvodil závěry, jež by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce [srov. též nález sp. zn. I. ÚS 2859/09 ze dne 8. 6. 2010 (N 122/57 SbNU 525)].
14. Judikatura Ústavního soudu tak spočívá v závěru, že zmírnění trestu při nepřiměřené délce řízení může být při splnění vymezených předpokladů způsobilým prostředkem ochrany práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě (k souladnosti uvedeného závěru s čl. 6 odst. 1 Úmluvy srov. např. rozsudek ESLP ve věci Eckle proti Německu ze dne 26. 6. 2001 č. 8130/78, §66), není však prostředkem jediným možným (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Scordino proti Itálii ze dne 29. 3. 2006 č. 36813/97, §178-192). Stěžovatelem dovozovaná povinnost zohledňovat délku řízení při úvahách o ukládání výše pokuty v přestupkovém řízení tak z judikatury Ústavního soudu ani ESLP bez dalšího nevyplývá.
15. Všechny orgány veřejné moci jsou povinny při ukládání povinností činnosti zachovávat základní práva a svobody jednotlivců (čl. 4 odst. 1 Listiny); nejsou však povinny vést výslovné úvahy o všech myslitelných potenciálních zásazích do základních práv jednotlivce. Odvolací správní orgán nepřiměřenou délku řízení ve smyslu ústavněprávně chráněné hodnoty neshledal, potažmo explicitně nezohledňoval délku řízení při stanovení výše pokuty; takový postup - není-li zjevně excesivní - nelze bez dalšího považovat za protiústavní (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 264/21 ze dne 30. 3. 2021). Ve správním soudnictví se námitkou stěžovatele zabýval městský soud, jenž řádně vyložil, proč ji neshledal s ohledem na judikaturu NSS (konkrétně na již citovaný rozsudek NSS č. j. 9 As 56/2019-28) důvodnou. Nejvyšší správní soud považoval způsob vyřízení námitky městským soudem za dostatečný a uvedl, že správní orgány mohou při posuzování výše pokuty vzít délku trvání správního řízení v potaz, avšak nemusí se jí nutně zabývat, jestliže není pro individualizaci trestu relevantní.
16. Uvedený právní názor zastávaný NSS je souladný i s judikaturou Ústavního soudu. Orgány veřejné moci by postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jestliže by sice shledaly porušení základního práva (tj. v tomto případě porušení práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě), avšak nevyvodily by závěr, jež by směřoval k efektivní ochraně základních práv stěžovatele (např. vedením úvah o kompenzaci v podobě zmírnění trestu s ohledem na jeho proporcionalitu). Odvolací správní orgán a správní soudy ovšem porušení předmětného základního práva stěžovatele výslovně neshledaly (s čímž se Ústavní soud ztotožnil, k tomu viz následující body 17 až 20), a proto nepostupovaly v rozporu se - stěžovateli citovanou - judikaturou Ústavního soudu.
17. Ústavní soud se nad rámec řádnosti vypořádání námitek stran orgánů veřejné moci dále zabýval otázkou, zda postupem orgánů ve správním a navazujícím soudním řízení nebylo porušeno právo stěžovatele na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že čl. 38 odst. 2 Listiny se uplatní i na případy správních řízení [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 173/01 ze dne 7. 1. 2004 (N 2/32 SbNU 9) nebo nález sp. zn. II. ÚS 1242/18 ze dne 16. 10. 2018 (N 171/91 SbNU 145)]. ESLP na rozdíl od Ústavního soudu připouští aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy na správní řízení pouze za splnění kritérií aplikovatelnosti dovozených v judikatuře [srov. např. rozsudek ESLP ve věci Sramek proti Rakousku ze dne 22. 10. 1984 č. 8790/79; též srov. nález sp. zn. I. ÚS 2330/16 ze dne 25. 7. 2017 (N 131/86 SbNU 235)]. Při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení (včetně před správními soudy) ovšem může zvažovaná doba zahrnovat i řízení před správními orgány (srov. rozsudek ESLP ve věci König proti Německu ze dne 28. 6. 1978 č. 6232/73, §98).
18. Stěžovateli lze přisvědčit, že odvolací správní orgán nedostál své zákonné povinnosti vyřídit věc včas, což je jistě nežádoucí jev. Nelze však směšovat překročení zákonné lhůty k vydání rozhodnutí (§94 zákona o odpovědnosti za přestupky a §72 správního řádu) s porušením základního práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Překročení zákonné lhůty bez dalšího nezakládá porušení práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, neboť porušení uvedeného základního práva je třeba posuzovat prizmatem ústavněprávních principů a jednotlivých kritérií vyložených zejména judikaturou Ústavního soudu a ESLP.
19. Kritérium "přiměřené lhůty" je subjektivním pojmem, který se může lišit podle povahy každého individuálního případu a vyžaduje si tak jeho celkové posouzení [srov. např. nález IV. ÚS 599/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 13/21 SbNU 99) nebo rozsudek ESLP ve věci Boddaert proti Belgii ze dne 12. 10. 1992, č. 12919/87, §36]. Otázku přiměřenosti délky řízení ESLP zkoumá užitím čtyř základních kritérií, jimiž jsou: 1) složitost věci, 2) chování stěžovatele, 3) postup státních orgánů a 4) význam řízení pro stěžovatele (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Süßmann proti Německu, ze dne 16. 9. 1996 č. 20024/92, §48 nebo rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Frydlender proti Francii ze dne 27. 6. 2000 č. 30979/96, §43). Dalším kritériem, jež ESLP ve svých rozhodnutích zohledňuje je počet stupňů soudní soustavy, kterými byla daná věc projednávána (viz KMEC, J. In: KMEC, J. a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 702).
20. Od zahájení řízení 5. 9. 2018 do rozhodnutí městského soudu 5. 10. 2020 uplynuly dva roky a jeden měsíc. Zvýšená složitost věci, ať již skutková, procesní nebo právní není v tomto případě dána. V chování stěžovatele nelze spatřovat formy obstrukčního jednání, jež by měly za následek úmyslné prodloužení délky řízení. Postup orgánů veřejné moci nebyl z objektivních důvodů omezen; vady v postupu lze spatřit převážně u odvolacího správního orgánu. Význam řízení pro stěžovatele jím nebyl tvrzen a ani nejde o žádný z privilegovaných předmětů řízení nebo o osoby vyžadující "zvláštní péči" (např. případy týkající se dětí, srov. rozsudek ESLP ve věci Hokkanen proti Finsku č. 19823/92 ze dne 23 9. 1994, §72). Je třeba též vzít v potaz, že věc byla projednávaná celkem třemi orgány veřejné moci. Doba trvající celkem dva roky a jeden měsíc u tří orgánů veřejné moci (vykazující exces převážně u odvolacího správního orgánu), zjevně nedosahuje takové intenzity (jako např. v případě několikaletého projednávání věci před jedním orgánem), jež by bez dalšího odůvodňovala ingerenci Ústavního soudu. V nyní projednávané věci při zohlednění výše uvedených kritérií Ústavní soud dospěl k závěru, že délka správního a navazujícího soudního řízení nebyla nepřiměřená.
21. Ústavní soud uzavírá, že odvolací správní orgán ani správní soudy nepochybily, jestliže nekompenzovaly stěžovateli délku přestupkového řízení snížením uložené pokuty, neboť řádně odůvodnily, z jakých důvodů takového postupu nevyužily a ani využít nemusely. Ústavní soud nadto ani neshledal samotné porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. Napadená rozhodnutí tak nevykazují znaky libovůle ani jiné vady, jež by nebyly ústavněprávně tolerovatelné.
V. 2 Posouzení přitěžujících okolností
22. Ústavní soud nepřisvědčil ani druhé námitce stěžovatele, jíž brojí proti nesprávnému posouzení přitěžujících okolností z pohledu zásady zákonnosti trestných činů a trestu (nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege) zakotvené v čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Ústavní soud v minulosti uzavřel, že pravidlo podle čl. 39 Listiny se pro přestupky a jiné správní delikty nepoužije, ačkoli dovodil podobnou zásadu z obecných zásad ústavního pořádku [čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny; k tomu srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/09, (N 183/63 SbNU 117) ze dne 25. 10. 2011 nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 34/15 ze dne 13. 6. 2017 (N 98/85 SbNU 625)]. Svým obsahem tato zásada odpovídá též čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
23. Ustanovení §40 zákona o odpovědnosti za přestupky vymezující přitěžující okolnosti při určení výměry a druhu správního trestu je založeno na dispozitivní povaze ("[j]ako k přitěžující okolnosti se přihlédne zejména k tomu ..."). Je tedy na správním orgánu, aby výslovně uvedl, k jakým konkrétním přitěžujícím okolnostem přihlédl a jak se promítly do úvah o ukládaném trestu. Bylo již uvedeno výše (bod 9), že Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci. Hodnocení přitěžujících okolností je otázkou podústavního práva, přičemž ingerence Ústavního soudu by byla odůvodněná pouze za předpokladu, jestliže by správní orgány a správní soudy při jejím posouzení postupovaly v přímém rozporu s nastíněnými obecnými ústavními principy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1698/14 ze dne 10. 1. 2017 (N 6/84 SbNU 93)].
24. V nyní projednávané věci správní orgán neporušil zásadu zákonnosti v oblasti správního trestání, považoval-li za přitěžující okolnosti skutečnosti jiné, v §40 zákona o odpovědnosti za přestupky neuvedené. Uvedeném závěru se ani nepříčí, že správní orgán hodnotil jako přitěžující okolnost porušení dalších povinností vyplývajících ze zákona o silniční dopravě, jež jsou postižitelné jako samostatné skutkové podstaty. Správní orgán při posuzování závažnosti jednání stěžovatel transparentně odlišil případy, kdy dopravce vozidlo "pouze" nezaeviduje, ačkoli splňuje ostatní zákonné požadavky na provozování taxislužby, od případů, kdy dopravce - vědom si toho, že se na něj příslušná právní úprava provozování taxislužby vztahuje (k tomu srov. např. rozhodnutí NSS č. j. 9 As 291/2016-136 ze dne 31. 10. 2017; k ústavněprávní souladnosti pak srov. nález sp. zn. III. ÚS 1889/20 ze dne 10. 11. 2020) - nesplňuje i další povinnosti ukládané zákonem o silniční dopravě. V takovém posouzení nelze shledat ani porušení zásady zákazu dvojího přičítání (ne bis in idem), neboť k takovému porušení dochází, je-li určitá skutečnost zohledněna jak z pohledu viny, tak z pohledu trestu (srov. např. rozsudek NSS č. j. 4 Ads 114/2011-105 ze dne 29. 8. 2012); v nyní projednávané věci byly předmětné skutečnosti ovšem zohledněny toliko při ukládání trestu a jeho individualizaci.
25. Odvolací správní orgán i správní soudy se námitkou nesprávného posouzení přitěžujících okolností stěžovatele ve svých rozhodnutích řádně zabývaly a odůvodnily, z jakého důvodu ji neshledaly důvodnou. Ústavní soud v rámci přezkumu napadených rozhodnutí neshledal žádné ústavněprávní deficity odůvodňující jeho ingerenci.
VI. Závěr
26. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu