ECLI:CZ:US:2021:1.US.2180.21.1
sp. zn. I. ÚS 2180/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti H-nábytek s. r. o., se sídlem Hanáckého pluku 1153/6, Olomouc, zastoupené JUDr. Luborem Ludmou, advokátem se sídlem Hanáckého pluku 1153/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021 č. j. 25 Cdo 3375/2020-754, rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 11. 6. 2020 č. j. 75 Co 15/2020-713, rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2019 č. j. 19 C 300/2017-656 a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2019 č. j. 19 C 300/2017-621, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se žalobkyně Česká republika-Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky žalobou podanou k Okresnímu soudu v Olomouci domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 668 227,14 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky. Žalobkyně se stěžovatelkou uzavřela smlouvu o dílo na výrobu zařízení návštěvnické infrastruktury. U předaných hraničníků se objevily vady (rozlepování překližky), které stěžovatelka neuznala. Soud prvního stupně ustanovil za účelem posouzení kvality hraničníků k podání revizního znaleckého posudku znalecký ústav, Mendelovu univerzitu v Brně, Lesnickou a dřevařskou fakultu. Stěžovatelka po vypracování znaleckého posudku namítla podjatost znaleckého ústavu. Soud prvního stupně neshledal důvody pro vyloučení znaleckého ústavu a rozhodl o námitce tak, že znalecký ústav není vyloučen z projednávání věci. Žalobě bylo následně vyhověno. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí ve věci samé odvolání. Mj. namítala, že okresní soud rozhodl o nevyloučení evidentně podjatého znaleckého ústavu naprosto nesprávně a zopakovala svoje námitky ve vztahu k podjatosti znaleckého ústavu. Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudek Okresního soudu v Olomouci potvrdil. Dovolání podané stěžovatelkou bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nevyloučení znaleckého ústavu. Napadenými rozhodnutími jí bylo zamezeno domáhání se práva na znalecké zkoumání nestranným a nezávislým znalcem bez pochybností o jeho nepodjatosti. V ústavní stížnosti dále stěžovatelka uvádí, že důvodem porušení práva na spravedlivý proces bylo i to, že se odvolací soud podjatostí znaleckého ústavu vůbec nezabýval a dovolací soud takový vadný postup odvolacího soudu aproboval.
Stěžovatelka mj. napadá i usnesení Okresního soudu v Olomouci, kterým soud nevyhověl námitce podjatosti ustanoveného znaleckého ústavu. Ústavní soud již dříve vyslovil názor, že usnesení, kterým soud prvního stupně nevyhověl námitce podjatosti ustanoveného znalce, je rozhodnutím ryze procesní povahy, proti němuž není přípustné odvolání proto, že je zákon řadí mezi usnesení, jež považuje za méně významná. Takové procesní rozhodnutí je totiž posléze, přímo či nepřímo, reflektováno v konečném meritorním rozhodnutí, proti němuž již (řádné i mimořádné) opravné prostředky zásadně připuštěny jsou, což ve svých důsledcích implikuje závěr, že nikoli toto procesní usnesení, nýbrž až rozhodnutí ve věci samé je nadáno způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního práva (srov. sp. zn. IV. ÚS 1215/16). Je-li tedy napadeno ústavní stížností pouze toto rozhodnutí, aniž by řízení dosud dospělo k rozhodnutí ve věci samé, musí být ústavní stížnost soudem odmítnuta pro nepřípustnost. Protože však stěžovatelka v tomto případě současně napadá i rozhodnutí soudů ve věci samé, posoudil Ústavní soud i usnesení soudu o námitce podjatosti znaleckého ústavu. To však nepřímo, v rámci přezkumu napadených rozhodnutí ve věci samé a řízení jim předcházejících.
Ústavní soud zhodnotil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93).
Námitky stěžovatelky směřují proti postupu soudů v průběhu řízení a hodnocení důkazů. Stěžovatelka opakuje své námitky týkající se podjatosti znaleckého ústavu, které již uplatnila jak před soudem prvního stupně, tak i v rámci odvolání a dovolání. Ústavní soud ověřil, že se Okresní soud v Olomouci námitkou stěžovatelky zabýval a shledal ji nedůvodnou. Soud prvního stupně v usnesení o námitce stěžovatelky o podjatosti znaleckého ústavu dospěl k závěru, že znalecký ústav není vyloučen z projednávané věci. Své rozhodnutí v tomto směru také odůvodnil. Odkazuje přitom mj. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. 28 Cdo 146/2009, z něhož vyplývá, že k vyloučení znalce může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně provést odborné posouzení. K naplnění požadované intenzity vztahu k žalobkyni ze strany znaleckého ústavu nedošlo. Ke stejnému závěru pak došel i soud odvolací. Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, argumenty stěžovatelky neshledal důvodnými. Podle stanoviska odvolacího soudu okresní soud při hodnocení důkazů postupoval v souladu se zákonnými ustanoveními, v řízení provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti a skutková zjištění, která z provedeného dokazování vyvodil, považuje po částečném zopakování dokazování za zcela správná. Není tedy pravdou, že se obecné soudy námitkou vyloučení znaleckého ústavu vůbec nezabývaly. Ústavní soud má za to, že tato soudní rozhodnutí splňují požadavky kladené zákonem na posouzení podjatosti znalce, resp. znaleckého ústavu. Znalecký posudek byl proto relevantním důkazem, který společně s ostatními posloužil obecným soudům ke zjištění skutkového stavu a meritornímu rozhodnutí. Ústavní soud neshledává v závěrech soudů projev svévole, či extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Ani v závěrech Nejvyššího soudu nelze shledat pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny. Nejvyšší soud podrobně a srozumitelně odůvodnil, proč bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud zcela mechanicky (a smyšleně) uvedl, že stěžovatelka brojila proti zjištěnému skutkovému stavu a hodnocení důkazů. Stěžovatelka k tomu uvádí, že nijak nebrojila proti zjištěnému skutkovému stavu ani proti hodnocení důkazů, ale právě a jen proti naprosté ignoranci k řešení otázky vyloučení evidentně podjatého znaleckého posudku, tedy ve věci nesprávného právního posouzení. Stěžovatelka však opomíjí fakt, že jí uváděné námitky týkající se podjatosti znaleckého ústavu se skutečně dotýkají hodnocení důkazů soudem a míří proti soudem zjištěnému skutkovému stavu. Takové námitky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají. Konkrétní námitky neúplnosti znaleckého posudku a jeho zpracování podjatým subjektem představují námitky vad řízení, k nimž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Nejvyšší soud k tomu doplnil, že se soudy obou stupňů navíc výhradami stěžovatelky proti znaleckému dokazování zabývaly a v odůvodnění se s nimi vypořádaly.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Řízení před civilními soudy bylo vedeno v souladu s ústavními principy a lze je jako celek pokládat za spravedlivé.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu