ECLI:CZ:US:2021:1.US.2207.21.1
sp. zn. I. ÚS 2207/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Josefem Pelechem, advokátem se sídlem Plzeň, Kardinála Berana 1157/32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021 sp. zn. 4 Tdo 1289/2020, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2020 sp. zn. 3 To 52/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. 1 T 2/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k peněžitému trestu v celkové výši 2 000 000 Kč. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") "přerušil i výkon uloženého trestu odnětí svobody", což Ústavní soud s ohledem na odkazované ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyhodnotil jako návrh na odložení vykonatelnosti napadených usnesení.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle 36 odst. 1 a násl., čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel tvrdí, že jediným přímým usvědčujícím důkazem byla v jeho trestní věci výpověď spoluobviněného B. Upozorňuje, že tento obviněný svou výpověď opakovaně měnil, přičemž není zřejmé, proč soud prvního stupně uvěřil výpovědi obviněného B. z přípravného řízení, která se v zásadních bodech lišila od jeho výpovědi v hlavním líčení. Uvádí, že existují důvodné pochybnosti o roli jednotlivých příslušníků Policie ČR a jejich vlivu na obsah výpovědi obviněného B. z přípravného řízení, přičemž v této souvislosti poukazuje na problematičnost institutu spolupracujícího obviněného. Domnívá se, že mezi výpovědí tohoto spoluobviněného a výpovědí ostatních osob zůstaly nevyjasněné rozpory, a má za to, že trestní soudy při hodnocení výpovědi obviněného B. nerespektovaly požadavky vyplývající z nálezu sp. zn. III. ÚS 1624/09. Trestní soudy se podle něj dostatečně nevypořádaly ani s výpovědí R. R. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že dovolací důvody vyložil restriktivně a argumentuje přitom novelou č. 220/2021 Sb.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. S hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Stěžejní část námitek stěžovatele směřuje proti tomu, jak trestní soudy hodnotily provedené důkazy. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu jsou trestní soudy povinny jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do takového hodnocení zasahoval. V posuzovaném případě Ústavní soud nezjistil, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám.
Pokud jde o usvědčující důkaz v podobě výpovědi spoluobviněného B., trestní soudy ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlily důvody, pro které vycházely z výpovědi tohoto obviněného z přípravného řízení a neuvěřily jeho následné výpovědi. Ústavní soud primárně odkazuje na č. l. 62-63 rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kde tento soud dostatečně podrobně rozvedl důvody uvedeného hodnocení výpovědi obviněného B. Tuto argumentaci následně doplnil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") na č. l. 18-19 svého usnesení a shrnul ji Nejvyšší soud na č. l. 38 svého usnesení. Základem pro úvahy trestních soudů týkající se výpovědí obviněného B. přitom byla skutečnost, že pravdivost jeho výpovědi z přípravného řízení byla potvrzována dalšími důkazy, a to jednak výpověďmi spoluobviněného S. a svědka R. a jednak znaleckým dokazováním, záznamy telekomunikačního provozu a protokoly o sledování osob a věcí.
Z toho je patrné (jak ostatně správně podotkl Nejvyšší soud na č. l. 36 svého usnesení), že vina stěžovatele nebyla dovozena jen z výpovědi spoluobviněného B. z přípravného řízení, jak tvrdí, ale byla prokázána i sérií dalších důkazů. Ústavní soud ani nesdílí přesvědčení stěžovatele, že mezi výpovědí spoluobviněného B. a výpověďmi ostatních osob zůstaly nevyjasněné rozpory. Odkazuje přitom na č. l. 39 usnesení Nejvyššího soudu, který podotkl, že i odvolací soud připustil existenci dílčích nepřesností v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, avšak s tím, že šlo o vady pouze okrajového charakteru, které nemohly mít vliv na správnost skutkových zjištění zásadních pro posouzení celé věci (srov. též č. l. 18-19 usnesení vrchního soudu).
Ústavní soud musí dále odmítnout stěžovatelovy námitky o údajném možném ovlivnění výpovědi obviněného B. příslušníky policejního orgánu, popř. v důsledku snahy tohoto obviněného o přiznání statusu spolupracujícího obviněného. Ze strany stěžovatele nejde v tomto ohledu o nic jiného než o nepodložené spekulace. Jak uvedl již nalézací soud, při výslechu obviněného B. v přípravném řízení byl přítomen jeho obhájce i obhájci ostatních obviněných. Obviněný B. byl pouze poučen o možnosti přiznání statusu spolupracujícího obviněného a podstatu tohoto institutu mu mohl vysvětlit jeho obhájce (srov. č. l. 62-63 rozsudku městského soudu). Obviněný B.ostatně nesplnil požadavky na přiznání postavení spolupracujícího obviněného (srov. č. l. 15 a 19 usnesení vrchního soudu).
Jako nepodložené Ústavní soud vyhodnotil i tvrzení stěžovatele, že se trestní soudy nevypořádaly s výpovědí svědka R. Nalézací soud i tomuto důkazu věnoval náležitou pozornost a své hodnocení dostatečně podrobně a srozumitelně vyložil na č. l. 60 a 62 svého rozsudku. Z tohoto odůvodnění jsou zřetelně patrné důvody, pro které soud prvního stupně neuvěřil výpovědi uvedeného svědka v hlavním líčení.
Ústavní soud v uvedené argumentaci trestních soudů nenachází žádné logické pochybení, nedostatky či nerespektování požadavků vyplývajících z jeho judikatury, na níž stěžovatel odkazuje. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, které z nich trestní soudy dovodily, není patrný žádný rozpor. Proto Ústavní soud neshledává důvod k tomu, aby jakkoli rozporoval hodnocení výpovědí obviněného B. či jiných důkazů provedené trestními soudy, resp. skutková zjištění, na nichž trestní soudy založily svá rozhodnutí.
Ústavní soud konečně musí odmítnout i námitku stěžovatele směřující proti způsobu, jakým Nejvyšší soud v jeho trestní věci interpretoval dovolací důvody uvedené v §265b trestního řádu. Nejvyšší soud zcela respektoval principy vyplývající z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, kterou na č. l. 35-36 svého usnesení citoval. Zejména se pozorně zabýval těmi námitkami stěžovatele, které směřovaly proti údajnému extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Nelze akceptovat stěžovatelův názor, že Nejvyšší soud měl při svém rozhodování přihlédnout k novele č. 221/2020 Sb., neboť tato novela nabyde účinnosti až 1. 1. 2022 a soud musí v řízení postupovat podle aktuálně účinné právní úpravy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu