ECLI:CZ:US:2021:1.US.2220.21.1
sp. zn. I. ÚS 2220/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Martina Stehlíka, advokáta se sídlem Praha 2, Jugoslávská 620/29, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021 sp. zn. 9 To 185/2021 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 5. 2021 č. j. 7 T 6/2020-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým bylo rozhodnuto, že se mu jako ustanovenému obhájci v trestní věci vedené proti odsouzenému O. C. přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 34 540 Kč a nepřiznává se mu nárokovaná odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 6 720 Kč. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1. Stěžovatel alternativně navrhuje, aby Ústavní soud zrušil pouze usnesení Městského soudu v Praze.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a 2 písm. d), čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel především brojí proti závěru trestních soudů, že žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody není úkonem ve smyslu vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), neboť nejde o výkon obhajoby a podání neobsahovalo právní rozbor trestní věci. Nesprávný je podle něj též závěr stížnostního soudu, že obhajoba skončila pravomocným skončením věci, který je podle něj v rozporu se zněním ustanovení §41 odst. 5 trestního řádu. Zejména Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") podle něj svévolně a bez bližšího odůvodnění akceptoval stanovení zcela nové kategorie úkonů, jež nejsou úkony podle advokátního tarifu. S oporou o znění zmíněného ustanovení §41 odst. 5 trestního řádu vyjadřuje přesvědčení, že žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody je podáním ve smyslu advokátního tarifu.
Stěžovatel rovněž odmítá závěr trestních soudů, že vyjádření k přípisu soudu ze dne 6. 10. 2020 představovalo nadbytečný úkon. Soud totiž podle něj měl o žádosti o odklad výkonu trestu rozhodovat podle §323 trestního řádu, nikoli podle §322 trestního řádu, tedy nikoli vyrozuměním, ale usnesením. Je přesvědčen, že ze strany trestních soudů došlo k jednání ultra vires v materiálním pojetí, když si svěřenou pravomoc podle §151 trestního řádu a navazujícího advokátního tarifu vyložily způsobem, který nemůže obstát z pohledu ústavně konformního výkladu tohoto ustanovení. Má za to, že z ničeho neplyne pravomoc soudů určovat a vyčleňovat celou kategorii úkonů z advokátního tarifu a označovat je za neúčtovatelné bez zkoumání jejich zjevné neúčelnosti.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich postupem a rozhodováním nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům.
Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení tvoří integrální součást soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého (řádného) procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 3523/14 a další). Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávní dimenze. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, přicházejí v úvahu výjimečně (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2984/09 a IV. ÚS 777/12).
Ústavní soud musí nejprve odmítnout tvrzení stěžovatele, že trestní soudy nedisponují pravomocí vyřadit určitý druh úkonu advokáta ze skupiny podání, za něž [podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] náleží advokátovi odměna. Ústavní soud již v minulosti takovou diskreci trestních soudů akceptoval (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1664/13) a ani v nyní projednávaném případě neshledává důvod pro to, aby zasahoval do výkladu jednotlivých ustanovení advokátního tarifu, k němuž trestní soudy dospěly. I kdyby mohly být námitky stěžovatele hodnoceny jako relevantní (resp. jím předestřený výklad "správnější" než výklad zvolený trestními soudy), spadají svojí povahou zásadně do rámce podústavního práva, a ústavněprávní význam postrádají (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 435/06 či III. ÚS 30/10).
Stěžovateli lze na jedné straně přisvědčit, pokud rozporuje úvahu městského soudu, že obhajoba klienta skončila pravomocným skončením věci; takový závěr skutečně nekoresponduje znění §41 odst. 5 trestního řádu. Na druhou stranu však ze skutečnosti, že určitý úkon (ve formě podání) je součástí obhajoby a je vykonáván v souladu s trestním řádem, ještě nevyplývá, že musí jít o podání, které advokátní tarif spojuje s honorováním advokáta. Přijetí takového výkladu by vedlo až k absurdním důsledkům, kdy by advokátovi příslušela odměna i za zcela nesmyslná a naprosto neúčelná podání. Ve stěžovatelově případě se sice nejednalo o podání nesmyslné či a priori neúčelné, nicméně šlo o podání bez listinných důkazů k prokázání tvrzení a neobsahovalo právní rozbor. Závěr trestních soudů, že takový úkon není podáním ve smyslu advokátního tarifu, tudíž za něj stěžovateli nepřísluší odměna, se Ústavnímu soudu nejeví jako logický exces či projev libovůle.
Pokud jde o vyjádření, jímž stěžovatel reagoval na přípis soudu, kterým bylo jeho klientovi (odsouzenému) sděleno, že má nastoupit výkon trestu odnětí svobody a žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody nelze vyhovět, trestní soudy je vyhodnotily jako úkon nadbytečný. Jak bylo uvedeno, stěžovatel své námitky proti tomuto závěru opírá zejména o tvrzení, že soud měl o žádosti o odklad výkonu trestu rozhodovat podle §323 trestního řádu usnesením, nikoli vyrozuměním. Toto své tvrzení ovšem nepodkládá žádnou argumentací, když se soustředí na zdůvodnění věci, kterou trestní soudy nikterak nezpochybňovaly, totiž že rozhoduje-li soud podle §323 trestního řádu, činí tak usnesením. Ústavní soud tak nespatřuje žádný důvod pro akceptaci tohoto jeho tvrzení a pro zpochybnění závěru trestních soudů, že daný úkon (tj. reakce na přípis soudu) byl nadbytečný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu