ECLI:CZ:US:2021:1.US.2396.21.1
sp. zn. I. ÚS 2396/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti SVEJKOVKÝ & KABELKOVÁ - advokáti s.r.o., Praha 5, Holečkova 419/21, zastoupené Mgr. Ondřejem Faistem, advokátem se sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2021 č. j. 23 Cdo 1017/2020-175, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2019 č. j. 56 Co 158/2019-127 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 3. 2019 č. j. 17 C 40/2018-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 317 286,75 Kč s příslušenstvím.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud Plzeň-město ve věci žalobkyně Moira CZ a. s. (dále jen "žalobkyně") proti žalované AK Svejkovský & Kabelková a spol. (dále jen "stěžovatelka") rozsudkem ze dne 7. 3. 2019 vyhověl žalobě a uložil stěžovatelce pod bodem I. výroku zaplatit žalobkyni částku 317 286,75 Kč s uvedeným úrokem z prodlení a náklady řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný, neboť dne 10. 2. 2003 uzavřela s JUDr. Jaroslavem Svejkovským dohodu o poskytování právní služby, jejíž součástí byla i smluvní odměna, která představovala částku přiznanou pravomocným rozhodnutím soudu (po odečtení případně přiznané náhrady soudního poplatku). JUDr. Svejkovský zastupoval žalobkyni ve sporu proti MUDr. Klakovi. Odvolací soud žalobu zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 377 286,75 Kč, která byla následně po právní moci rozsudku vyplacena JUDr. Svejkovskému. Ten v souladu s ujednáním o smluvní odměně vrátil žalobkyni částku 60 000,- Kč (jako zaplacený soudní poplatek). Nejvyšší soud na základě dovolání MUDr. Klaka rozsudek zrušil a tím odpadl právní důvod, na jehož základu si ponechal JUDr. Svejkovský částku 317 286,75 Kč. Za této situace se podle názoru okresního soudu jednalo o majetkový prospěch, který vznikl plněním z právního důvodu, který následně odpadl. Žalobkyně se posléze domáhala vydání bezdůvodného obohacení po JUDr. Svejkovském. Vzhledem k tomu, že žaloba byla pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného JUDr. Svejkovského zamítnuta, žalobkyně se domáhala zaplacení výše uvedené částky po stěžovatelce. Okresní soud zjistil, že JUDr. Svejkovský se stal od 1. 10. 2003 společníkem stěžovatelky, aniž tuto skutečnost a důsledky pro ni z toho vyplývající oznámil on nebo stěžovatelka žalobkyni. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že námitka promlčení, vznesená stěžovatelkou, je v rozporu s dobrými mravy, neboť i když byla žaloba podána až v roce 2018, žalobkyně se dozvěděla o tom, že ji již nezastupoval JUDr. Svejkovský jako samostatný advokát, ale jako společník stěžovatelky, až v průběhu řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 30 C 482/2015. Žaloba byla v tomto sporu (i když proti nesprávně pasivně legitimovanému účastníkovi) podána včas. V rozporu s dobrými mravy je také námitka započtení, vznesená stěžovatelkou. Okresní soud zdůraznil, že i když nebyla stěžovatelkou specifikována částka schopná započtení, je v rozporu etickým kodexem výkonu advokacie, aby byla odměna za poskytované právní služby advokátem účtovány nově po více jak 10 letech od doby jejího poskytnutí.
Krajský soud v Plzni odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když konstatoval, že mezi účastníky řízení nebylo sporné, že žalovaná částka byla zaplacena na účet stěžovatelky. Na tom nic nemění ani skutečnost, že v rozsudku bylo uvedeno, že náhradu nákladů řízení je nutné uhradit ve stanovené lhůtě "k rukám advokáta", neboť jde jen o určení platebního místa. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně se snažila domoci vydání bezdůvodného obohacení již několik měsíců před podáním žaloby proti JUDr. Svejkovskému. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že k námitce promlčení nelze přihlédnout, neboť je v rozporu s dobrými mravy (pravidly poctivého obchodního styku), s tímto závěrem, jakož i se závěrem o námitce započtení se odvolací soud zcela ztotožňuje.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Přípustnost podaného dovolání stěžovatelka odvozovala od nesprávně řešené otázky počátku běhu promlčecí doby. To se mělo promítnout do nesprávného hodnocení námitky promlčení jako námitky rozporné s dobrými mravy. Nejvyšší soud konstatoval, že posouzení otázky, zda uplatnění námitky promlčení odporuje dobrým mravům, je především úkolem soudů nižších stupňů, které disponují přístupem ke všem skutkovým okolnostem projednávané věci a mají náležitý prostor pro uvážení. Dovolací soud by byl oprávněn se jimi zabývat jen tehdy, pokud by jejich úvahy bylo možné v této otázce považovat za zjevně nepřiměřené.
Stěžovatelka argumentuje porušením práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít postupem všech tří soudů a to tím, že nesprávně aplikovaly normy občanského práva ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, začátku běhu promlčecí doby, resp. skutkové podstaty bezdůvodného obohacení. K otázce počátku běhu promlčecí doby stěžovatelka poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, což podle jejího názoru mělo zásadní vliv na posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy a je v rozporu s ustanovením §391 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Ze strany okresního i krajského soudu došlo podle názoru stěžovatelky k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť by se jednalo o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu za situace, kdyby mezi účastníky řízení nebyla uzavřena dohoda o poskytování právní služby. Za této situace mohlo být právo uplatněno u soudu od 20. 11. 2008 a čtyřletá promlčecí doba pak uplynula dne 20. 11. 2012. Stěžovatelka zdůrazňuje, že promlčení nároku žalobkyně nezpůsobila. I výzvy žalobkyně z roku 2013 adresované JUDr. Svejkovskému byly učiněny až tehdy, kdy byl nárok žalobkyně již promlčen. Její žaloba podaná vůči JUDr. Svejkovskému v roce 2015 tedy musela být zamítnuta nejen pro nedostatek pasivní legitimace na straně JUDr. Svejkovského, ale měla být zamítnuta i z důvodu promlčení nároku. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se jejími námitkami nezabýval, když pouze odkázal na závěry, vyplývající z jeho judikatury vztahující se k námitce promlčení a jejího případného rozporu s dobrými mravy. V tomto postupu dovolacího soudu shledává odmítnutí spravedlnosti.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Proto je nutné vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavních předpisů a jejich aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí těchto soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovou vadou zpravidla tehdy, jestliže soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého (řádného) procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladů, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v předmětné věci Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud dospěl k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jen opakují tvrzení, která byla již v řízení před civilními soudy vyvrácena jako nesprávná, neodpovídající zjištěnému skutkovému stavu a z něj vyvozenému právnímu názoru. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací v odůvodnění napadených rozhodnutí jasně, srozumitelně a v logickém sledu vyložily, které z provedených důkazů vzaly za prokázané a které nikoli a jak tyto důkazy hodnotily, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.). Pokud stěžovatelka s takto zjištěným skutkovým stavem nesouhlasí, nelze tento nesouhlas sám o osobě považovat za porušení práva na spravedlivý (řádný) proces či odmítnutí spravedlnosti.
Důvodem procesního neúspěchu stěžovatelky bylo posouzení námitky promlčení ze strany ve věci rozhodujících soudů jako rozporné s dobrými mravy. Stěžovatelka podanou ústavní stížností zjevně usiluje o to, aby Ústavní soud znovu posoudil, zda jí uplatněná námitka promlčení je či není v rozporu s dobrými mravy, k čemuž jsou však, jak již uvedl dovolací soud, kompetentní pouze civilní soudy. Jak Ústavní soud uvedl např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 151/08, je posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům výhradně záležitostí civilních soudů. Proto je jim dána možnost uvážení, jehož výsledek koriguje dovolací soud ve smyslu své platné judikatury jen v případech úvah zjevně nepřiměřených skutkovým zjištěním.
Přezkum Ústavním soudem se omezuje na zjištění, zda napadená rozhodnutí nevybočila z ústavních mezí, tedy zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole (srov. nález sp. zn. I. ÚS 548/11). V tomto nálezu Ústavní soud ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti přísluší v daném směru korigovat pouze evidentní excesy. O takový případ však nejde. Soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru, že jednání stěžovatelky i jejího společníka JUDr. Svejkovského vůči žalobkyni je v rozporu s dobrými mravy. Současně vysvětlily, v čem takové jednání spočívalo a čemu se příčí.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky se skutkovými i právními závěry soudů, přičemž se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Staví tak Ústavní soud do role, která mu, jak bylo již vyloženo výše, nepřísluší.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu