ECLI:CZ:US:2021:1.US.2475.21.1
sp. zn. I. ÚS 2475/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Marcela Bendy, zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1319/2021-202 ze dne 30. 6. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 173/2020-180 ze dne 2. 12. 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Vodohospodářská společnost Vrchlice - Maleč, a. s., se sídlem v Kutné Hoře, Ku Ptáku 387, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl vedlejší účastnicí žalován o zaplacení 31 720 Kč s příslušenstvím jako pohledávky vzniklé odběrem vody v rodinném domě, který ve vymezené době nikdo neužíval (přesto byla naměřena extrémní hodnota odběru vody).
2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") žalobě rozsudkem č. j. 9 C 310/2016-151 ze dne 14. 1. 2020 vyhověl pouze v nepatrné části 2 016,83 Kč s příslušenstvím (výrok I), což byla podle nalézacího soudu částka za skutečně prokázaný odběr vody; ve zbytku žalobu zamítl (výrok II) s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2063/17 ze dne 23. 11. 2017 (N 217/87 SbNU 493), zejména z toho důvodu, že vedlejší účastnice v pozici žalobkyně neunesla důkazní břemeno, že naměřená hodnota odběru vody byla skutečně odebrána, nechala-li k žádosti stěžovatele přezkoumat stav vodoměru společností, jejíž je téměř polovičním vlastníkem, a současně vodoměr nezachovala pro účely případného dalšího zkoumání (namísto toho jej obratem repasovala a použila na jiném místě), čímž znemožnila ověření věrohodnosti provedeného důkazu. Výrokem III nalézací soud uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 42 156,40 Kč.
3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání vedlejší účastnice změnil výrok II rozsudku nalézacího soudu a žalobě i ve zbytku vyhověl. Vyšel ze závěru, že podle nálezu sp. zn. I. ÚS 2063/17 stanoví přezkoušení vodoměru vyvratitelnou domněnku správnosti hodnot naměřených úředně ověřeným vodoměrem, která podle něj v řízení vyvrácena nebyla. Na rozdíl od nalézacího soudu nevyhodnotil majetkovou účast vedlejší účastnice ve společnosti provádějící přezkoušení vodoměru za natolik alarmující, aby zpochybnila výsledek přezkoušení, a tedy i věrohodnost naměřené hodnoty odběru vody.
4. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele, neboť ten nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 (ve spojení s §241a odst. 2) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."); proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani namítanými procesními vadami řízení (§242 odst. 3 o. s. ř.).
5. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel sice v petitu ústavní stížnosti neuvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu a v textu upřesňuje, že z důvodu hospodárnosti řízení neargumentuje proti důvodům odmítnutí dovolání, nýbrž (podobně jako v dovolání) brojí pouze proti procesnímu postupu a rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud přesto podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, které je v souladu se současnou rozhodovací praxí Ústavního soudu z důvodu právní jistoty rovněž nutno napadnout, neboť není žádoucí stav, aby po případném kasačním zásahu Ústavního soudu vůči rozhodnutí odvolacího soudu zůstalo pozdější, je přezkoumávající rozhodnutí dovolacího soudu, nedotčeno. Případné zjištění ústavních nedostatků v rozhodnutí odvolacího soudu by totiž činilo neústavním i rozhodnutí dovolacího soudu, který je navzdory tvrzeným ústavně relevantním pochybením nepřipustil k dovolacímu přezkumu, neboť i on je - stejně jako Ústavní soud - podle čl. 4 Ústavy povinen poskytovat základním právům a svobodám ochranu. S ohledem na obsah ústavní stížnosti a připojené přílohy tak učinil bez nutnosti vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008, navazující rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
6. Zejména odvolacímu soudu je stěžovatelem vytýkáno odlišné hodnocení v řízení provedených důkazů, aniž by byly všechny nově hodnocené důkazy v odvolacím řízení zopakovány a stěžovateli byl poskytnut prostor k vyjádření ohledně odlišného náhledu odvolacího soudu, který jej nadto řádně neodůvodnil a zatížil tak své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Stěžovateli byl procesní prostor upřen také tím, že jej odvolací soud po opakovaném výslechu svědkyně nepoučil podle §118a o. s. ř., že by měl břemeno tvrzení a důkazu napřít k vyvrácení domněnky správnosti naměřené spotřeby. Současně stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že nepřiložil adekvátní váhu ekonomické propojenosti využité metrologické společnosti na vedlejší účastnici, která dává důvod pochybovat o nestrannosti provedeného přezkoušení (v rozporu s §14 správního řádu, který na věc dopadá prostřednictvím §24 odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů). V tomto ohledu je proto odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 2063/17, který neřešil naznačenou situaci, nepřiléhavý a zásadní pro rozhodnutí věci je, že vedlejší účastnice neunesla důkazní břemeno o správnosti naměřeného odběru.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Ve své rozhodovací praxi proto zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces, vyjma situací, kdy by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)].
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Rozhodnutí obecných soudů nevybočují z judikatury Ústavního soudu a vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Obecné principy nálezu sp. zn. I. ÚS 2063/17 na věc aplikovatelné jsou a napadená rozhodnutí se jim neprotiví, naopak odvolací soud s jeho závěry ústavně přijatelným způsobem pracuje.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu