ECLI:CZ:US:2021:1.US.2488.21.1
sp. zn. I. ÚS 2488/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Davida Kožíka, zastoupeného JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, 110 00 Prha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 11/2021-48 ze dne 12. 7. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Ad 26/2017-123 ze dne 11. 1. 2021, rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel č. j. 44219-4/2017-900000-302 ze dne 1. 11. 2017 a rozhodnutí ředitele odboru 40 Generálního ředitelství cel - Řízení lidských zdrojů č. j. 34886/2017-900000-405 ze dne 31. 5. 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a generálního ředitele Generálního ředitelství cel a ředitele odboru 40 Generálního ředitelství cel jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů a správních orgánů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že shora označeným rozhodnutím ředitele odboru 40 Generálního ředitelství cel - Řízení lidských zdrojů
č. j. 34886/2017-900000-405 ze dne 31. 5. 2017 (dále jen "prvostupňové rozhodnutí") byl stěžovateli přiznán výsluhový příspěvek ve výši 36 601 Kč podle §157 a §158 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále také "zákon o služebním poměru"). Stěžovatelovo odvolání pak bylo rozhodnutím generálního ředitele Generálního ředitelství cel č. j. 44219-4/2017-900000-302 ze dne 1. 11. 2017 (dále také "rozhodnutí odvolacího orgánu" či "rozhodnutí žalovaného") podle §190 odst. 8 zákona o služebním poměru zamítnuto. Stěžovatel se proto žalobou obrátil na Městský soud v Praze, který nejprve rozsudkem č. j. 9 Ad 26/2017-45 ze dne 12. 6. 2019 jeho žalobu zamítl, resp. dle opravného usnesení zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tento rozsudek následně zrušil Nejvyšší správní soud svým rozsudkem č. j. 4 As 328/2019-39 ze dne 12. 12. 2019 pro nesrozumitelnost. Městský soud poté rozsudkem č. j. 9 Ad 26/2017-81 ze dne 24. 3. 2020 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť napadené rozhodnutí shledal nepřezkoumatelným a zároveň dle městského soudu skutkový stav, který vzaly správní orgány za základ napadeného rozhodnutí, neměl ve spisech oporu a vyžadoval zásadní doplnění. Správní orgány dle městského soudu pochybily, když nezjistily, jakou konkrétní činnost žalobce u WCO (World Customs Organization - pozn. soudu) v rozhodnou dobu vykonával. Nejvyšší správní soud pak rozsudkem č. j. 4 As 106/2020-35 ze dne 17. 7. 2020 zrušil uvedený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 9 Ad 26/2017-123 ze dne 11. 1. 2021 žalobu stěžovatele zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku městského soudu pak byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 11/2021-48 ze dne 12. 7. 2021 zamítnuta (výrok I) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II).
Pro vypořádání ústavní stížnosti již není podrobnější rekapitulace průběhu řízení před správními orgány a správními soudy účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že správní orgány a následně i správní soudy aplikovaly a interpretovaly zákon o služebním poměru zcela zjevně v neprospěch stěžovatele, což je nepřípustné z hlediska přezkumu ústavnosti takového postupu. Stěžovatel uvádí, že v jeho situaci, na kterou zákon o služebním poměru zcela zjevně výslovně nepamatuje (tj. otázka výpočtu výsluhových náležitostí stěžovatele po jeho návratu ze zálohy činné u WCO a skončení jeho služebního poměru) se nabízely přinejmenším tři možnosti zacelení mezer v zákoně o služebním poměru, přičemž všichni účastníci řízení i vedlejší účastníci řízení se shodně přiklonili pouze k aplikaci §166 odst. 4 zákona o služebním poměru per analogiam toliko v rozsahu věty první. Stěžovatel namítá, že zvolená analogie legis je pro stěžovatele nejméně výhodná, čímž došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že výklad zastávaný v napadených rozhodnutích by v praxi mohl zapříčinit další bezpráví.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad jednoduchého - tj. podústavního - práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv stěžovatel argumentuje porušením svých základních práv, jeho ústavní stížnost v podstatě představuje pouhou polemiku s výkladem a aplikací příslušných ustanovení podústavního práva, které - jak již bylo výše uvedeno - přísluší primárně správním soudům. V tomto kontextu tak námitky stěžovatele postrádají jakoukoli ústavněprávní relevanci. Stěžovatel totiž ve skutečnosti staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v řízení o přiznání výsluhového příspěvku, která mu však ex constitucionem nepřísluší. Napadené rozsudky Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu jsou však dle názoru Ústavního soudu z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, či jiného porušení zásad spravedlivého řízení. Oba nadepsané soudy se všemi námitkami stěžovatele ohledně aplikace a interpretace relevantních ustanovení zákona o služebním poměru (a to včetně analogické aplikace §166 odst. 4 věta první téhož zákona) řádně zabývaly a svá rozhodnutí plausibilně a náležitě odůvodnily ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Úvahy jmenovaných soudů se tak zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, jimiž byly přezkoumávány rozhodnutí služebních orgánů, odkázat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu