ECLI:CZ:US:2021:1.US.2544.21.1
sp. zn. I. ÚS 2544/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti S+S Pro s.r.o., Počeplice 19, Štětí, zastoupené Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem se sídlem Kostelní 172, Štětí, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2021 č. j. 8 Afs 218/2021-29 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2021 č. j. 15 Af 5/2021-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 4. 2021 č. j. 15 Af 5/2021-56, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen "žalovaný") ze dne 28. 1. 2021 č. j. 120282/21/2507-50521-508401, o žádosti žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") o osvobození od soudních poplatků a o návrhu stěžovatelky na ustanovení zástupce z řad advokátů, nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a zamítl její návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II.). Soud s odkazem na ověření osobních, majetkových a výdělkových poměrů stěžovatelky konstatoval, že u ní podmínky pro osvobození od soudních poplatků neshledal. Současně připomněl, že již usnesením ze dne 24. 3. 2021 č. j. 15 Af 5/2021-30 stěžovatelce ustanovil opatrovníkem advokáta Mgr. Ondřeje Líbala a zajistil jí tak odborné právní zastoupení.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením řízení o žalobě proti citovanému rozhodnutí žalovaného zastavil. Soud v prvé řadě připomněl, že stěžovatelka byla dvěma samostatnými usneseními vyzvána, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení těchto usnesení uhradila soudní poplatky a současně byla poučena, že v případě jejich neuhrazení ve stanovené lhůtě bude řízení zastaveno. S ohledem na to, že k poslednímu dni této lhůty (2. 6. 2021) nebyly soudní poplatky zaplaceny a došlo tak k marnému uplynutí lhůty, soud řízení zastavil.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 10. 8. 2021 č. j. 8 Afs 218/2021-25 v řízení o kasační stížnosti proti napadenému usnesení krajského soudu žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků zamítl (výrok I.) a vyzval ji, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč (výrok II.). Kasační soud konstatoval zřejmost splnění zákonných podmínek pro zastavení řízení před krajským soudem a pro úplnost připomněl, že stejně rozhodoval již ve věci téže stěžovatelky vedené před ním pod sp. zn. 6 Afs 64/2021. Konečně ji poučil a (opětovně) vyzval k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení.
Nejvyšší správní soud napadeným usnesením řízení o kasační stížnosti zastavil, neboť stěžovatelka, které bylo usnesení ze dne 10. 8. 2021 č. j. 8 Afs 218/2021-25 prostřednictvím opatrovníka doručeno dne 10. 8. 2021, v uvedené lhůtě (tj. do 25. 8. 2021) soudní poplatek nezaplatila.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve připomněla důvody, které ji přivedly k žádosti o osvobození od soudních poplatků. Následně poukázala na nesprávný postup správních soudů, které jí nepřiznaly osvobození od soudních poplatků a řízení o její žalobě, resp. kasační stížnosti, zastavily. Postup obou soudů vnímá stěžovatelka "jako čistě formalistický" a zcela pomíjející specifické okolnosti případu, které jí objektivně brání soudní poplatek uhradit.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadené usnesení. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instance.
Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků (ve správním soudnictví podle s. ř. s.), spadá do rozhodovací sféry obecných soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06, I. ÚS 698/15 nebo IV. ÚS 2043/15). Výjimku představuje pouze extrémní pochybení soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv.
Osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. lze účastníku řízení přiznat pouze za předpokladu, že doloží, že nemá dostatečné prostředky. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální situace, však nezakládá nárok na předmětné osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti přísluší obecným soudům, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4876/12 nebo I. ÚS 4029/13).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se oba soudy věcí řádně zabývaly a logickým a přezkoumatelným způsobem je odůvodnily. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné. Nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat, ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole. Ústavní soud ostatně stejně rozhodl o ústavní stížnosti téže stěžovatelky v prakticky totožné věci v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 1572/21.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu