ECLI:CZ:US:2021:1.US.263.21.1
sp. zn. I. ÚS 263/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Radima a Jany Šimarových, zastoupených JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3197/2020-1025 ze dne 3. listopadu 2020, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 23 Co 76/2020-992 ze dne 4. června 2020 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j. 11 EXE 7026/2016-939 ze dne 27. listopadu 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že vůči stěžovatelům je podle exekučního titulu, kterým je rozsudek Chancery Division in the High Court of Justice of England and Wales ze dne 28. 7. 2014 č. j. 6678/2018, vedeno exekuční řízení. Toto cizozemské rozhodnutí soudu bylo prohlášeno usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 5. 2016 č. j. 11 EXE 7026/2016-19, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. 12. 2016 č. j. 27 Co 259/2016-609 a Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018 č. j. 20 Cdo 2302/2017-735 (ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II ÚS 3442/18 odmítnuta) za vykonatelné na území České republiky, a to k uspokojení pohledávky oprávněných vůči povinnému ve výši 7 067 739,72 britských liber.
Napadeným usnesením krajského soudu byl zamítnut návrh stěžovatelů (v předchozím řízení povinný a manželka povinného) na přerušení odvolacího řízení a potvrzeno shora uvedené usnesení Okresního soudu v Pardubicích, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na částečné zastavení exekuce ze dne 22. února 2017, zamítnut návrh stěžovatelky na částečně zastavení exekuce, a to v rozsahu exekučního příkazu soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad v Plzeň-město ze dne 7. března 2017 č. j. 094 EX 03144/16-129, zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zcela ze dne 3. června 2016, zamítnut návrh stěžovatele na zastavení exekuce, dále byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit oprávněným náklady řízení a odvolacího řízení.
V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že návrhu na přerušení exekučního řízení, následně specifikovaného jako návrh na přerušení řízení odvolacího, nebylo možné podle §35 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále jen "exekuční řád") vyhovět, neboť obecný zákaz přerušení exekučního řízení nelze obcházet přerušením jeho jednotlivých částí.
K návrhu stěžovatele na částečné zastavení exekuce krajský soud uvedl, že důvodem pro zastavení exekuce na základě tvrzení o postihu majetku, k němuž má třetí osoba právo nepřipouštějící exekuci, je pravomocné rozhodnutí o vylučovací žalobě podle §267 o. s. ř. (viz §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř.). Tento důvod však není naplněn, neboť ohledně částky, která byla postižena jako tvrzené finanční prostředky třetí osoby na účtu manželky povinného vedla třetí osoba neúspěšně řízení podle §267 o. s. ř. K uplatnění takového práva, které nepřipouští exekuci, je přitom legitimována třetí osoba, nikoliv povinný.
K návrhu obou stěžovatelů na zastavení exekuce soud mj. uvedl, že manželka povinného (stěžovatelka) je účastnicí exekučního řízení jen v rozsahu, ve kterém je exekucí postihován její majetek nebo majetek ve společném jmění manželů. Stěžovateli uváděná argumentace již byla posouzena ve fázi nařízení exekuce, a to okresním, odvolacím, Nejvyšším soudem (č. j. 20 Cdo 2302/2017-735) a Ústavním soudem (sp. zn. II ÚS 3442/18). Od přijatých závěrů, které se vypořádávají s námitkami výhrady veřejného pořádku, neexistence vymáhané pohledávky, zmanipulovaného insolvenčního řízení, průběhem řízení před britskými soudy, včetně doručení exekučního titulu, nemá soud důvod se odchylovat ani v řízení o zastavení exekuce. Odvolací soud připomněl i rozsudek Soudního dvora Evropského společenství ve věci 145/86, Horst Ludwig Martin Hoffmann proti Adelheid Krieg. Podle něho uplatňuje-li osoba, jež mohla podat opravný prostředek proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti, další opravný prostředek proti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) poté, co je cizí rozhodnutí prohlášeno za vykonatelné, a tento opravný prostředek je založen na stejné argumentaci, na níž mohl být (měl být) založen opravný prostředek proti prohlášení vykonatelnosti (tj. jedná-li se o důvody uvedené v čl. 34 a 35 nařízení Brusel I), nelze takový opravný prostředek v režimu národního práva užít, neboť by se napadení nařízení výkonu rovnalo novému projednání prohlášení vykonatelnosti poté, co již uplynula lhůta stanovená v čl. 36 větě druhé nařízení Brusel I (srov. sp. zn. 20 Cdo 981/2018).
K návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce ohledně nemovitostí v tvrzeném výlučném vlastnictví manželky povinného soud zejména uvedl, že postihnout majetek ve společném jmění lze i k uspokojení výlučného dluhu manžela (viz §42 exekučního řádu). V odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl, proč stěžovatelka neprokázala, že předmětné nemovitosti, které nabyla za trvání manželství s povinným, za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., zakoupila ze svých výlučných prostředků, nýbrž jen to, že platbu kupní ceny provedla ona.
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelé namítající nedostatečnost odůvodnění a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, žádnou otázku hmotného ani procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od dosavadní rozhodovací praxe, neformulovali. Navíc pokud jde o argumenty týkající se výhrady veřejného pořádku a vykonatelnosti exekučního titulu, je rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno dostatečně, neboť uvedl, že daná argumentace dovolatelů již byla posouzena ve fázi nařízení exekuce, a to soudem prvního stupně, odvolacím soudem, dovolacím soudem i Ústavním soudem. Odvolací soud vysvětlil, proč se od v nich učiněných závěrů nemíní odchýlit a odkázal na relevantní judikaturu jak dovolacího soudu, tak Soudního orgánu Evropské unie (dříve Evropské společenství). Ani v případě namítané vady týkající se provádění důkazů dovolatelé neformulují žádnou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítají, že soudy se dostatečně nezabývaly jejich námitkami, především otázkou, zda předmětná pohledávka je výlučnou pohledávkou stěžovatele a zda nemovitosti, které byly postiženy v exekučním řízení, patří do výlučného vlastnictví stěžovatelky nebo do společného jmění stěžovatelů. Dále nesouhlasí se způsobem dokazování, rozhodnutí soudů považují za nedostatečně odůvodněná a mají výhrady k výši náhrady nákladů řízení.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelů, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů, kdy se domáhají přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru.
Ústavní soud nejdříve poukazuje na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo přípustné dovolání. Stěžovatelé této možnosti využili, avšak v dovolání neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §241 odst. 2 o. s. ř., v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat a dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1, věta první o. s. ř. Nejvyšší soud sice, mimo konstatování, že stěžovatelé neformulovali žádnou otázku hmotného ani procesního práva, při jejímž řešení se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, pro úplnost uvedl, z jakých důvodů dovolací námitky stěžovatelů neshledává za relevantní, nicméně tato skutečnost není způsobilá eliminovat procesní nedostatek spočívající v řádném a faktickém využití všech procesních prostředků, jako podmínky pro podání ústavní stížnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná princip subsidiarity ústavní stížnosti, ze kterého mj. vyplývá, že ústavní stížnost není automatickým prostředkem nápravy, pokud stěžovatel adekvátně nevyužije procesní prostředek před soudem, kterému projednání věci přísluší.
Ústavní soud přesto ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. V procesu dokazování nebyl shledán ústavní deficit, přičemž soudy odůvodnily, z jakých důvodů nepřistoupily k dalšímu dokazování. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkami stěžovatelů ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Z jejich odůvodnění naopak vyplývá, že se námitkami stěžovatelů (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Ústavní soud proto neshledává důvod se k věci duplicitně vyjadřovat.
Pokud jde o náklady řízení, Ústavní soud uvádí, že podle ustálené judikatury Ústavního rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Úkol Ústavního soudu proto nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, či dokonce přepočítával výši nákladů řízení, posuzoval účelnost jejich vynaložení a zaujímal direktivní stanovisko k mechanismu jejich výpočtu, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu